Komentář Lenky Zlámalové

Babišův Mára jede, i přes mrtvé

Komentář Lenky Zlámalové
Babišův Mára jede, i přes mrtvé

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Rituály a ceremonie jsou důležitým pojivem vztahů a společnosti. Emoce s nimi spojené dávají lidem důležitý pocit, že jsou si blíž než ve dnech všedních. Je k nim ale potřeba přistupovat s citem pro danou chvíli a situaci. Když se to přežene a cit se ztratí, stává se z toho parodie rituálu. Ceremonii to bere sílu, význam. 

Za tu hranu se pár hodin po oznámení smrti zpěváka Karla Gotta dostal premiér Andrej Babiš. Bez otálení a toho, aby se vůbec obtěžoval svůj nápad konzultovat s Gottovou rodinou, svolal mimořádné zasedání vlády, které navrhl státní pohřeb. Babišova vláda svému Šéfovi neodporuje, takže ho bez debat schválila. 

Státní pohřeb, to je rituál vyhrazený státníkům. Přesně popsaný protokolem včetně dopravy zesnulého na lafetě, vzdání holdu ve Vladislavském sále a obřadu v katedrále svatého Víta. Babišova vláda k tomu ještě na den pohřbu přidala den státního smutku. Se svou troškou přišel i prezident Miloš Zeman, který nechal na Pražském hradě spustit vlajky na půl žerdi na vyjádření smutku. I to má svoji přesnou protokolární roli. U ceremonií a rituálů je protokol zásadní. 

Karel Gott byl jistě významnou osobností populární kultury. Mnoha lidem se svým zpěvem dostal pod kůži a stal se jim po desítky let průvodcem jejich životy a emocemi. 

Nebyl to ale státník hodný státního pohřbu. Osobnost, která by nějak přispěla k české státnosti nebo identitě. To je při vší jeho letité popularitě a umu přehnané. Navrhnout státní pohřeb populárního zpěváka je buď nedostatek citu pro věc, nebo využití jeho jména a slávy a svezení se na ní ve vlastní prospěch. 

Andrej Babiš a jeho tým jsou mistři politického marketingu. Nepohrdnou jedinou chvílí, kdy by mohli pro široké vrstvy lichotivou fasetu tváře šéfa ANO umístit do veřejného prostoru a na sociální sítě. Andrej Babiš pochodující v první řadě hned za rodinou za lafetou s tělem Karla Gotta. To si jeho mág sociálních sítí Marek Prchal přece nenechá ujít. Takové šance se nepouští. Vystrojení státního pohřbu oblíbenci milionů Čechů a Němců přinese Andreji Babišovi okamžitě body. Jaký je to skvělý manažer, že to pro mistra na poslední cestě udělal. Státní pohřeb a státní smutek mu zařídil. Všude bude plno fotek. Především seniorky, které tvoří Babišovo nejtvrdší voličské jádro, se dojmou. Ten Andrej je skvělý. 

To, jak je státní pohřeb pro hvězdu pop music, která se jistě stala společenským fenoménem přehnaný, nejvíc ukazuje srovnání s rozloučením s jinými světovými celebritami. Jejichž sláva ve svých domovských zemích i za jejich hranicemi Karla Gotta značně přesahovala. 

Spojené státy i Francie jsou země s velkým smyslem pro ceremonie a rituály. Obě za sebou mají zkušenost s loučením s populárními idoly. 

Pětadvacátého června 2009 zemřel v jedenapadesáti letech na zástavu srdce “král popu” Michael Jackson. Vždycky si přál bombastický pohřeb. Měl ho. Osmého července vysílaly přímý přenos z obřadu v basketbalové hale Staples Center v Los Angeles televize a internetové servery ve většině zemí světa. Už sedm let před smrtí si sám napsal scénář posledního rozloučení. „Můj pohřeb bude největší show na světě!“

Tady je krátká reportáž z pohřbu z tehdejší mediální produkce: 

Nejdřív se s ním rodina soukromě rozloučila na neprodyšně uzavřeném hřbitově Forest Lawn. Pak převezli zlatou rakev na veřejnou pietu (nazvanou »Oslava života«) do vyprodané arény Staples Center. A začal největší (a poslední) koncert Michaelovy kariéry.

Smuteční řeč měla původně pronést zpěvačka Diana Ross, jeho největší kamarádka. Ale nedorazila – zhroutila se. Pak už se u řečnického pultu střídají jeho přátelé a známí, u mikrofonu pláčou, dojímají se, vzpomínají. „»Jacko« mě jednou zval a řekl: »Chtěl bych si s tebou promluvit o jednom klipu.« Seděli jsme u něj na zemi a jedli křidélka z KFC. Opravdu jsme si to užívali,“ vypráví basketbalista Magic Johnson. Zpěvák Stevie Wonder zazpívá a pak smutně řekne: „Tohle je chvíle, které jsem doufal, že se nedožiju. Vím, že Bůh je dobrý a cítí, že Michaela potřebujeme. Ale Bůh ho potřeboval víc.“

Písněmi se s Jacksonem rozloučili i Jennifer Hudson, Lionel Richie či Mariah Carey. Na závěr pak všichni vystoupili s dalším Michaelovým šlágrem We are the World. Na pódiu za nimi se promítají křesťanské kříže, židovské hvězdy, jin jang i muslimské půlměsíce. Zpívá i Jacksonova rodina, zpívá a přitom zároveň pláče celá aréna. Členové rodiny pak v emotivních projevech děkují Michaelovi. Jeho bratr Marlon vzlyká: „Bolí mě to. Stojím tady a snažím se nalézt slova útěchy. Snažím se pochopit, proč jsme ztratili bratra. Michaeli, když jsi odešel, vzal jsi s sebou kus mě… Nikdy nepochopíme, co on zažíval. Nemohl vyjít na ulici, aby se okolo něj nesrotil dav. Prošel si hroznými věcmi. Snad ti už dají pokoj.“ Jako poslední promluví Michaelova plačící dcerka Paris (11). „Tatínek byl tím nejlepším tátou, jakého si můžete představit. Mám ho moc ráda. Tati, moc mi chybíš!“ vzlyká. Odnášejí rakev, lidé vstávají, tleskají, pláčou. Nakonec se celá hala pomodlí.

Pohřeb hodný krále popu. Ale ne státní pohřeb. Představa, jak se poslední rozloučení. s Michaelem Jacksonem odehrává na washingtonském Kapitolu a ostatky jsou uloženy na Arlingtonském hřbitově plném amerických hrdinů, působí zvráceně. Jako státní pohřeb Karla Gotta. 

Jestli má nějaká země skutečně sklony k teatrálnosti při ceremoniích a rituálech, je to Francie. Před dvěma lety tam zemřela tamní hudební hvězda Johnny Hallyday. Ve frankofonním světě označovaná za francouzského Elvise Presleyho. Byl to pompézní pohřeb. Tři prezidenti, premiéři. Zacpaná Paříž. 

Opět ukázka z dobové smuteční reportáže: 

Tato prosincová sobota je smutná, ale musíte tu být pro Johnnyho, protože Johnny byl tady pro vás... Johnny Hallyday byl součástí nás všech, byl součástí Francie!“ řekl ve smutečním projevu před chrámem francouzský prezident Emmanuel Macron. Pohřebního ceremoniálu se mimo jiné zúčastnili i bývalí prezidenti François Hollande a Nicolas Sarkozy, premiér Edouard Philippe a pařížská starostka Anne Hidalgová. Smuteční řeč pronesli také herci Marion Cotillardová, Line Renaudová a Jean Reno nebo zpěvák Patrick Bruel. 

Vedle vdovy po Hallydayovi, Laeticii, a jeho čtyř dětí, na ceremonii přišly i jeho někdejší manželky, zpěvačka Sylvie Vartanová a herečka Nathalie Bayeová. Na poslední rozloučení s Hallydayem dorazili také jeho nejbližší přátelé jako další veterán francouzského rocku Eddy Mitchell a filmaři Jean Dujardin či Guillaume Canet. Jako první se v kostele chopil slova spisovatel Philippe Labro, aby vykreslil zpěvákův portrét. „Johnny zůstal stejný, sláva s ním nehnula,“ prohlásil. „Vládne na pódiu francouzských mýtů mezi (generálem a prezidentem) de Gaullem a (komiksovým hrdinou) Tintinem,“ usoudil spisovatel Daniel Rondeau. „Nikdy jsem nepotkal Francouze, který by nebyl s to citovat z několika Hallydayových písní,“ prohlásil premiér Edouard Philippe. Zpěvák podle něj pomáhal tvořit francouzskou identitu během téměř 60 let své kariéry prodal víc než 100 milionů desek. 

Ani v Paříži nevystrojili Hallydayovi státní pohřeb. Jen mu státníci na jeho pohřeb přišli vzdát hold. 

Andrej Babiš zjevně rychle poznal, že to s politickým marketingem na účet zesnulého Karla Gotta přehnal a zacouval. Státní pohřeb prý nakonec nebude. Jen státní pocty. Jak říká Miloš Zeman: jen blbec nemění názory. Prostě Mára zkusil, kam až může jít. A trochu to tentokrát přehnal. 

Další texty Lenky Zlámalové naleznete ZDE.

3. října 2019