komentář

K čemu je dobrý populista

komentář
K čemu je dobrý populista

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Veřejnoprávní televize má někdy smůlu. Když přistoupí k plnění své veřejnoprávní povinnosti – a velká debata předsedů stran v předvečer evropských voleb je jejím plněním par excellence – je zastíněna přenosem jakéhosi sportovního utkání. Moderátorka Světlana Witowská deklasovala debatu ještě před jejím začátkem, když se v promu na debatu v ranním vysílání ČT24 svěřila, že si dojednala, že bude v jejím průběhu dostávat do sluchátek update o vývoji onoho utkání. Ale když televize plní svou povinnost, splňme my svou a poreferujme o několika poznatcích z diskuse.

V debatě hned zpočátku nepochopitelně deklasoval samotné evropské volby Andrej Babiš, když připomněl, že ČR má v Europarlamentu jen 21 poslanců ze 751, takže tam nic nezmůžou. To je tedy podivný způsob, jak motivovat své voliče, aby přišli k urnám. Babiš tak učinil v rámci vysvětlování svého názoru, že ČR má prosazovat co největší pravomoci Evropské rady, neboť tam má každá země stejnou váhu – my jako Německo. Což by bylo zajímavé, kdyby to byla pravda, ale ona není. Tam kde se nehlasuje jednomyslně, nýbrž kvalifikovanou většinou, jsou hlasy jednotlivých zemí vážené počtem obyvatel (doporučujeme mobilní aplikaci Evropské rady Hlasovací kalkulátor; k dispozici pro Android i iPhone). O tyto hlasovací klíče se vedly spory při každé z posledních změn evropských dohod a při každé z těchto změn vzrostla váha Německa. To by člověk mluvící do evropské integrace měl vědět, takže Babišovo pozdější mistrování ostatních předsedů, že on jediný ví, jak to na Radě vypadá, vyznělo poněkud dutě.

Babiš vůbec neudělal nejlepší dojem. Byl ze všech diskutujících nejvíce nerudný a nejvíc ze všech si stěžoval na moderátorku. Té například zakázal, aby mluvila o Agrofertu. I ostatní diskutéry komandoval, o čem mají a nemají mluvit. Různé úspěchy a plány ANO odříkával dosti mechanicky, zcela v duchu toho vědomí, že ČR stejně nic nezmůže. Na trefný dotaz moderátorky, proč chce Věru Jourovou, od níž se právě distancoval, nominovat na post eurokomisařky znovu, nebyl schopen nijak reagovat.

Hned dvakrát se Babiš dopustil výroků, na něž se používá úsloví o provaze v domě oběšencově, případně o házení kamenů ve skleněném domě – jednou, když si stěžoval, že Komise na nějaké jeho podání nekonala ve stanovené lhůtě, a podruhé, když připomněl, že jeho Agrofert měl v době založení jen čtyři zaměstnance. Vzhledem k tomu, že na nekonání Evropské komise ve věci Babišova střetu zájmů právě Piráti podali žalobu, a k nejasnostem, jimiž je opředen vznik Agrofertu, by pro něj bylo lepší právě tato dvě témata nevynášet.

Ale v závěrečném slově Babiš apeloval výslovně na důchodce, aby přišli k volbám, a o to mu zřejmě při této debatě šlo.

Jestliže byl Babiš nejvíce hašteřivý ze všech, pak to platí včetně Tomia Okamury. Je to zvláštní, že nejvíce antiestablishmentově se u nás nechová předseda nejúspěšnější populistické strany, ale předseda vlády. Okamura projevil svou antiestablishmentovou pozici jinak – dokázal o pár věcech mluvit způsobem, vedle nichž ostatní lídři působí nakaženě a kompromitovaně. A v tom představovala jeho přítomnost, bez ohledu na to, co si o celé jeho straně a kariéře myslíme, bezpochyby osvěžení.

To neznamená, že by jeho vystoupení nebyly do značné míry plky. Nejkomičtější to bylo, když hned zpočátku vmetl ostatním stranám do tváře, že nedokázaly na unijní úrovni vybojovat zákaz dvojí kvality potravin, a na to plynně navázal nutností vystoupit z EU. Jak se tím zamezí dvojí kvalitě potravin,není zřejmé. A neobjasňuje to ani Okamurou později dodané řešení – vlastenecké obnovení českých státních norem. Což by byla noční můra, ale přitom do normy těžko můžete napsat, že tyčinka Twix má mít stejné složení jako v Německu.

Jinde ale Okamurovy názory byly sice nepraktické, ale nikoli nesmyslné. Když řekl, že by se evropská integrace měla vrátit před Maastricht, tak to je vnitřně konzistentní postoj. Nejlépe ale jeho jinakost fungovala na tématu dotací.

Postojem většiny politického spektra k unijním dotacím je pokrytectví a vnitřní rozpornost. Všichni pragmaticky slibují za ně bojovat, protože cokoli jiného je zřejmě politická sebevražda. Všichni ale považují za nutné je kritizovat. Každý najde něco, na co by se podle něj neměly dávat – třeba pseudosemináře – a na co by se měly dávat – třeba na něco zaměřeného na budoucnost. Místo na toustový chleba na celozrnný chleba (parafrázuji). Kdekdo požaduje, aby se o nich více rozhodovalo u nás, což je ovšem v rozporu s jejich deklarovaným smyslem. Nikdo nemá kloudnou odpověď na otázku, zda jsme připraveni na situaci, kdy se staneme čistým plátcem. Jakou by taky mohl mít, když se na to nikdo netěší, ale říct, že jsme v Unii především kvůli penězům, se zase taky nesluší.

Tady vidíme nejdůležitější důvod, kvůli kterému dotace fakticky vznikly: korumpují politickou třídu. Jediný populista Okamura si paradoxně může dovolit říct, že on by dotace zrušil. A když si někdo myslí, jak ho vypeče, když mu připomene, že někdo z jeho strany pobírá eurodotace, tak Okamura naprosto správně a rozumně odpoví, že když někdo v něčem podniká, tak si zažádá o dotaci, aby byl v oboru konkurenceschopný. Vždyť je to logické – nikdo taky nevyčítá levičákovi požadujícímu zvýšení daní, že neposílá sám dobrovolně na daních státu víc peněz.

Část politiků už je Unií kolonizována tak, že přistupuje na vysněnou logiku Bruselu, že máme být za dotace vděčni, že se bohaté země velkoryse vzdávají svých peněz v náš prospěch. Přesně tam je Brusel chce mít. Aby jim pak v pravou chvíli, když se hlasuje o nějaké institucionální změně, připomněl, z čích peněz žijí. Ideálně to reprodukoval předseda Hamáček. Takhle funguje evropská integrace desítky let, takhle se jihoevropské země ocitly v pasti eura. Ale my jsme si dotace nevymysleli. Neudělují se z blahovůle bohatých, nýbrž na základě zákonů – stejných na celém území Unie.

Samostatnou kvalitu v kolonizaci Evropou představuje Jiří Pospíšil, který euro vyslovuje německy „ojro“. Je to svým způsobem užitečná zkratka – nemusíte ztrácet čas tím, že byste se ho ptali na jeho názor na euro.

Okamura se postaral i o nejživější pasáž debaty. Když řečník za řečníkem zdůrazňoval, že ČR je sedmá nejbezpečnější země na světě a žádné nebezpečí (rozuměj od teroristů) u nás nehrozí, položil Okamura velmi chytrý dotaz, proč se tedy při hromadných akcích na Václavském náměstí umisťují betonové zátarasy. Na což mu nakonec Jan Hamáček rovněž chytře odpověděl, že pro případ, že by SPD zase někomu vymyla mozek tak jako panu Baldovi (to je ten důchodce a člen SPD, který byl odsouzen na čtyři roky za to, že se pokusil vykolejit vlak a svést to na islámské migranty). Byla to výměna názorů mimo scénář, k tématu bezpečnosti u nás striktně vzato nic nesdělila. Ale divák mohl vidět politiky, jak improvizují, jak jsou schopni obhájit sebe a demaskovat soupeře. O to v debatách jde – vždy sledujeme celý výkon protagonistů, a ne jejich stanoviska bod po bodu.

Z tohoto hlediska měl nejlepší závěrečné slovo Petr Fiala, když divákům a demonstrantům mezi nimi připomněl, že svým hlase mohou poslat vzkaz Andreji Babišovi. Evropa neevropa.