Komentář Petra Holuba

Revoluce ANO končí, přicházejí Piráti

Komentář Petra Holuba
Revoluce ANO končí, přicházejí Piráti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Revoluce požírá své děti, a pokud za ni považujeme zdejší revoltu proti tradičním demokratickým stranám, pak je namístě otázka, kdo z revolucionářů se pod koly dějin ocitne jako první tentokrát. Naznačit to mohou nadcházející volby.

První na ráně je současný lídr populistického povstání Andrej Babiš a jeho strana ANO. Nelze přehlédnout, že prohospodařil už značnou část lhůty, která mu je k dispozici. Tři roky byl vicepremiérem, před rokem vyhrál sněmovní volby, přesto se jeho vládní aktivity omezují na sliby, co všechno přijde, až vezme věci opravdu pevně do rukou. Nepříjemný pro něho musí být výčet dálnic, které nepostavil, postupná likvidace nemocnic v regionech či neschopnost zasáhnout proti drsným dopadům exekutorských tažení proti chudému obyvatelstvu, nemluvě o selhání některých primátorů v čele s exemplárním případem hlavního města. Babiš se dostává do defenzivy, jak dokládá skutečnost, že se namísto revolučně naladěné mládeže či nespokojené střední třídy zaměřil na starší obyvatelstvo sídlišť, dřívější klienty levicových stran. V komunálních volbách se snaží občany přesvědčit, ať dají jeho lidem „ještě jednu šanci“, a opakuje svou obvyklou kampaň s koblihami a billboardy, kde se s kandidáty ANO fotí v bílé košili. O tom, že už nejde o žádného revolucionáře, nemohlo veřejnost nic přesvědčit víc než první ze seriálu tzv. sousedských večeří, na nichž chce rozdáváním piva a buřtů zlomit pražské voliče. Těžko se může prohlásit za obyčejného, všem ostatním blízkého souseda ten, jehož drobnou rozmíšku s jedním z účastníků řeší profesionálním zásahem premiérská ochranka a deportace vrhače vajec na policejní služebnu. Spíš to ukazuje, že jde o člověka, který využívá svého mocenského postavení víc, než kdy napadlo klasické politiky.

Chci všechno

Navíc se zdá, že prapor anarchie a revoluce už přebírá někdo jiný. Vzorným příkladem revolučního politika se stal pirátský kandidát Zdeněk Hřib. V rozhovoru pro Novinky.cz vyjmenoval mezi stranickými lídry, se kterými rozhodně nebude magistrátní koalici skládat, kandidáty ANO, ODS, ČSSD, Spojených sil pro Prahu (mimo jiné TOP 09 a lidovci), a dokonce Jana Čižinského, který vede kandidátku nezávislých Praha sobě. Otázce, s kým chce tedy vládnout, předešel jako správný revoluční vůdce tím, že usiluje o většinu v pražském zastupitelstvu – a o takové podružnosti se tak starat nemusí. Někoho může zneklidnit, že po vítězství takové strany nastane v hlavním městě ještě větší chaos než dosud, kdo však chce převrat za každou cenu, ten ví, koho volit. Piráti se už stali protagonisty víceméně populistického boje s korupcí a k jejich návrhům prosazujícím až voyerskou snahu o transparenci všech smluv, účtů a dotací se Babišovo ANO přidává spíše neochotně a jen z povinnosti deklarovaného revolucionáře. Nadarmo za Piráty v Praze 8 nekandiduje Lukáš Wagenknecht, jenž se jako první náměstek ministra financí pohádal s Babišem kvůli tomu, že coby ministr byl po vzoru některých dosavadních držitelů moci ochoten rozdávat zakázky „z ruky“ a že rozdával lukrativní posty svým známým.

„Poslanci berou cca 95 tisíc. A když přijdu k nám v Cholticích do hospody, nechci vypadat jako takový zm*d, co si sám přidá 20 procent,“ odmítl zvýšení platů ve sněmovně Pirát Mikuláš Ferjenčík. Tak ostře či ordinérně se Babiš nikdy neodvážil na poslance zaútočit, jen mnohem krotčeji označoval sněmovnu za žvanírnu. Ferjenčík se nenechal unést revolučním nadšením a chladnokrevně vsadil na zvýšení popularity, nic to však nemění na skutečnosti, že se nováčci ve sněmovně odváží zajít mnohem dál než již usedlí delegáti ANO.

Soumrak oligarchy?

Vratkost pozice revolucionářů je v tom, že prorazí cestu nějakým směrem, po ní se však mohou vydat další, kteří chtějí všechno, v každém případě víc, než bylo dosaženo dosud.

Ve společnosti panuje cosi, co jde opravdu nazvat revoluční náladou. Lidé nejsou spokojeni s tím, že se společnost dělí na chudé a bohaté, že chudí nemají zastání a že všichni jsou vystaveni nevypočitatelným poryvům neregulovaného trhu. Kam tato nespokojenost společnost zavede, jde těžko předvídat. Možná roli revolucionářů přeberou od náhle opatrného Babiše mladí a odvážní Piráti, možná se lidé jejich radikalismu zaleknou a podrží se oligarchy. Jak velké katastrofy ještě přijdou, než nastane restaurace starých poměrů, závěrečné dějství všech revolucí, také zůstává ve hvězdách. Šanci dostat alespoň částečnou odpověď budou mít voliči o prvním říjnovém víkendu.