O Rusku, Izraeli a Evropské unii

Nebudu se dovolovat, s kým chodit na pivo

O Rusku, Izraeli a Evropské unii
Nebudu se dovolovat, s kým chodit na pivo

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

I české ministerstvo zahraničí trpí po ratifikaci Lisabonské smlouvy, která většinu evropské agendy přenesla do hájemství premiérů, úbytkem váhy. Ale ministr Tomáš Petříček jako kdyby měl zvláštní dar ocitat se co chvíli uprostřed nějaké potyčky. Naposledy to byl střet nad českou politikou k Izraeli a Palestincům a nejnověji sága ruského diplomata, který měl údajně chystat pogrom ricinem na několik komunálních politiků v Praze. Jak pevně sedí Petříček ve funkci? A jak vidí v tichosti projednávaný evropský dluhopis a tzv. plán obnovy, který naši budoucnost může ovlivnit víc a trvaleji než spor o sochu na jednom náměstí v Dejvicích?

Mluvíme spolu v pondělí. Minulý pátek jste s premiérem a s odvoláním na BIS oznámili, že příběh o ricinu byl vlastně nesmysl. Že sem nejel žádný vrah z Ruska, ale že si jeden ruský diplomat vyřizoval spory s druhým.

Zaprvé – celá kauza vznikla vnitřním bojem mezi dvěma zaměstnanci ruské ambasády. A toto chování je skutečně v rozporu s tím, jak by se diplomaté měli chovat. Česko tu kauzu nezpůsobilo. Nabízeli jsme diskrétní diplomatické řešení, ruská strana ho nepřijala, museli jsme reagovat. Jak říkal i pan premiér: Jako suverénní země si nemůžeme dovolit tolerovat takovéto chování, které potom negativně ovlivňuje naše vztahy s Ruskou federací.

Pokud to ale byla intrika jednoho subalterního diplomata vůči jeho nadřízenému, tak vyhostit oba působí nesmyslně. Připomíná to hokej, kdy jeden hráč napadne druhého a alibistický rozhodčí vyloučí útočníka i napadeného.

Pro mě to nesmyslné není. My jsme pracovali s informacemi tajných služeb, na jejich základě se vláda rozhodla. Ale opakuji: Bylo to způsobeno sporem dvou osob, který vyeskaloval k tomu, že se BIS musela zabývat nějakou zprávou, i když byla smyšlená. Takže jsme na to museli zareagovat.

A nenahrává bohužel celá historka názoru prezidenta Zemana, že BIS jsou čučkaři?

Ne. Kdyby se takto chovali čeští diplomaté v zahraničí, tak bych rozhodně já sám navrhoval, aby se vrátili zpátky domů.

I ten, který je obětí intriky na pracovišti?

Já opravdu nemohu komentovat informace, které máme od našich zpravodajských služeb. To je v utajovaném režimu. Role diplomatů je posilovat vztahy s hostitelskou zemí a třecí plochy spíš odstraňovat než vytvářet.

Poslední dobou mívá člověk někdy dojem, že místo obezřetného postoje vůči Rusku nejen Česká republika, obecně Západ propadá rusofobii.

My určitě rusofobii nepodléháme. Naším cílem je nepřilévat olej do ohně, naopak s Moskvou hledat konstruktivní dialog. Ale ochota musí být na obou dvou stranách. My jsme například Rusku před měsícem navrhli konzultace. A pořád se nám nedaří dojednat formát těch konzultací, natož obsah. A rozhodně to není nějakými našimi obstrukcemi, jak se to snaží prezentovat naši ruští partneři. My jen chceme jednat jako rovný s rovným. O celé řadě témat, nejen o soše maršála Koněva, ale třeba také o našich pomnících na území Ruské federace, o otázkách ekonomické spolupráce, o rozvoji Česko-ruského fóra. Zájem ruské strany se zatím omezuje jen na to, abychom my vyřešili otázku sochy maršála Koněva.

Když už jsme u Koněva odstranění té sochy podle kritiků narušuje česko-ruskou mezistátní smlouvu z roku 1993. Mají pravdu?

Podle názoru našich právníků nenarušuje. My závazky důkladně dodržujeme. Ano, v oné smlouvě z roku 1993 naleznete odkaz na zachovávání a údržbu válečných pomníků a památníků. Ale nikde se v ní nehovoří o tom, že by nemohlo dojít k přesunu. Máme tu za povinnost, že socha bude veřejně přístupná, což bychom dodrželi (uvažuje se o vystavení Koněvovy sochy v chystaném Muzeu 20. století v Praze – pozn. red.).

Nejsou to všechno kvaziaférky, během nichž nám unikají podstatnější věci?

Pro mě to samozřejmě není ta nejzásadnější otázka česko-ruských vztahů. Skutečně bychom se měli soustředit na podstatnější věci. Ale ruská strana je citlivá na odkaz Velké vlastenecké války, na to, co ta válka a boj proti nacismu znamenají pro ruské občany. Skutečně většina ruských rodin ztratila ve válce příbuzné, otce, bratra, dědečka. Měli bychom být citliví k tomu, že pro Rusy to je stále živá záležitost. Ale zároveň pro nás druhá světová válka měla taky nějaké následky. Není to jen osvobození od nacismu. Po roce 1948 jsme prožili čtyřicet let další totality, a na rozdíl od ruské strany to vnímáme v nějakém kontinuu. Každopádně bych historii nechal historikům a nedělal z ní politikum.

Tak ono se z toho stává politikum spíš českou zásluhou. Koněv stál v Praze čtyřicet let, z toho třicet let už ve svobodné době. Koněva nikdo neřešil. Čím to, že najednou mladí lokální politici v Praze začali řešit válku?

Ta socha je symbol, do značné míry symbol kontroverzní. Maršál Koněv není černobílá postava. Samozřejmě hrdina druhé světové války, vyznamenaný celou řadou zemí, i těch západních. Ale taky byl spojen s potlačením maďarského povstání v roce 1956. Nějakým způsobem se zapojil i do československého roku 1968. Ta socha pro řadu lidí byla spíš symbolem normalizace než osvobození. Asi se k tomu dalo postavit i jiným způsobem. Že tam v roce 2018 přibyla deska vysvětlující, kdo byl maršál Koněv, to podle mě bylo adekvátní. Že se nakonec Praha 6 rozhodla k přesunu sochy, je právo samosprávy, nikoli ministerstva zahraničí.

Jste nejen ministr zahraničí, ale jako místopředseda ČSSD i hráč v domácí politice. Proč myslíte, že se taková témata po třiceti letech v naší politice vynořují?

Ta kauza odráží i rozpolcenost české společnosti, kdy třicet let po sametové revoluci možná hledáme další směřování. Potřebujeme širokou debatu o tom, kam Česko směřuje. Těch třicet let dalo vzniknout celé řadě frustrací, řada lidí má pocit, že se na ně za těch třicet let zapomnělo. Na soše maršála Koněva se ukazuje, že rozpolcenost české společnosti je příležitostí pro vnější aktéry do toho vstupovat a polarizaci naší společnosti ještě víc prohlubovat. A to říkám jako někdo, kdo nehlásá, že bychom teď třicet let po revoluci měli odstraňovat sochy, které nám nestálo za to odstranit počátkem 90. let. Já pocházím z Rokycan, kde do roku 1989 stála na hlavním náměstí socha rudoarmějce. Rokycany přitom byly osvobozeny americkou armádou. Rudoarmějec byl odstraněn, ovšem hned v 90. letech.

Co je první reakcí ministra zahraničí, když slyší zprávu, že tu nějaký lokální politik odstranil sochu, tam pamětní tabuli, tu zřizuje pomníček vlasovcům?

V tu chvíli se především ptám, k čemu je to dobré, jaký problém si tím řešíme, a jestli jsme těch třicet let dobře využili pro vedení debat o naší vlastní historii.

Podobná lokální bouřka se teď strhla i po vašem článku, který kritizuje plány Izraele na vtělení části palestinských území. Vaši kritici připomínají, že vy sám jste letos přivítal Trumpův plán pro Blízký východ, který je předpokladem pro ten plán izraelský. A pak najednou uděláte otočku.

Žádná otočka. Já jsem na počátku říkal, že ten americký mírový plán může být impulzem pro obnovení jednání mezi Izraelci a Palestinci. Ale už tehdy jsem upozorňoval na řadu rizik. Minulý týden jsem mluvil s izraelským ministrem zahraničí Aškenazym, mimochodem jsem ho pozval do Prahy. Z toho rozhovoru vyplynulo, že Tel Aviv chce o svých dalších krocích ještě jednat s USA.

Alexandr Vondra minulý týden v Echu říkal, že podle jeho informací ten článek vznikl v podstatě na přání Josepha Borella z Evropské unie.

To je nesmysl. Diskuse se v Evropské unii samozřejmě vede, kde na jedné straně jsou státy prosazující řekněme propalestinštější pohled. Pro mě je důležité vyvažovat to tak, aby EU přistupovala k oběma stranám sporu stejně. Aby nikomu nestranila a na Blízkém východě podpořila mír a stabilitu.

Čím si vysvětlujete tu ohromnou nesouhlasnou vlnu reakcí? Dotkli jste se něčeho pro českou společnost citlivého?

Mě ta reakce taky překvapila. Zároveň bychom ale o všech citlivých tématech měli být schopni vést věcnou debatu. Jak je to v demokracii normální.

V tom už zmíněném Salonu Týdeníku Echo byl vedle Vondry například i šéf Česko-izraelské obchodní komory Pavel Smutný. Napadl tam vaši narážku na rok 1938 a Mnichov s tím, že takováto srovnání jsou antisemitská.

Ale ne. Pro Českou republiku s našimi historickými zkušenostmi je důležité především hájit mezinárodní právo. O tom, jak vážně bereme mezinárodní právo, byl i ten článek. Podobné názory ostatně zaznívají i od našich sousedů, Rakouska a Německa. Přitom to jsou dva státy, které mají velice blízko k Izraeli. Pokud na ochranu mezinárodního práva rezignujeme, může to nakonec dopadnout i na nás, na naši bezpečnost.

Neustále se píše o tom, že prezident Zeman k vám nemá ideální postoj. Váš text zkritizoval i premiér, nelíbil se údajně ani vašemu stranickému šéfovi Hamáčkovi. Kdyby vás politicky vynášeli v rakvi, bude článek o Izraeli jedním z hřebíčků té rakve?

Podívejte - minimálně z izraelské strany je to uzavřená záležitost. Byl to od nás přátelský vstup do debaty, Izrael i nadále považujeme za našeho hlavního spojence v oblasti. Jen říkáme, že pro Česko, středně velkou zemi v centru Evropy, je důležité, aby i naši partneři respektovali mezinárodní pravidla a spíš do situace ve světě vnášeli stabilitu. Pro nás je Blízký východ velmi důležitý s ohledem na bezpečnost Evropy. Podívejme se na to, jaké dopady, třeba v migraci, měly pro Evropu boje v Sýrii. Další konflikt v oblasti by bezpečnost v Evropě rozhodně neposílil.

Cítíte se politicky ohrožen, když si čtete spekulace o tom, že vás chce premiér tady na ministerstvu vystřídat?

Věřím, že důvěru předsedy Hamáčka a ČSSD stále mám. I s premiérem vycházím velmi korektně a hodně spolupracujeme. Například v otázce cestování spolu komunikujeme skoro každý den. Že by mě pan premiér chtěl vyměnit, přede mnou nikdy ani nezmínil.

A co vaše vztahy s prezidentem?

S prezidentem diskutuji stejně jako s ostatními činiteli, kteří mohou mluvit do české zahraniční politiky.

On vám nedávno zase vyčítal kontakty s Miroslavem Pochem (představitel pražské ČSSD a bývalý nominant na ministra zahraničí za tuto stranu v roce 2018; Miloš Zeman ho vetoval, poté na ministerstvo přišel Petříček – pozn. red.). Vy jste mu opravdu při jmenování do funkce slíbil, že se s ním nebudete kamarádit?

Jako jestli už jsem ve stavu, kdy se musím dovolovat, s kým chodit na pivo? To ne. Když jsem začínal na ministerstvu, trval jsem na tom, abych měl stejně jako jiní ministři právo vybrat si své spolupracovníky. A chtěl bych zdůraznit, že zahraniční politiku nedělám podle toho, jak mi kdo radí, ale podle programového prohlášení vlády. Na to nemá vliv žádný jednotlivý poradce.

S panem Pochem spíš konzultujete, nebo se spíš kamarádíte?

Pan Poche je spíš kamarád. Ale občas s ním konzultuji evropskou politiku. Má zkušenosti z Evropského parlamentu.

Tím jsme se pěkně dostali k evropské politice. Nejsou incidenty s Ruskem, spor o Izrael atd. malé věci ve srovnání s řadou věcí, o nichž se rozhoduje v EU a které mají přímý dopad na naše životy?

Všechno to, o čem jsme mluvili dosud, je důležité. Ale ano, je to například méně důležité, než že potřebujeme nastartovat evropskou ekonomiku a vypořádat se s dopady začínající hospodářské krize. Povede se diskuse o budoucím evropském rozpočtu. Hledají se zdroje, se kterými bychom nastartovali ekonomiku všech členských zemí.

Ten plán obnovy je od šéfky komise. Ursula von der Leyenová jednak nadhazuje vznik evropského měnového fondu. Pro fond shání peníze a požaduje dvakrát vyšší unijní rozpočet. Kvůli tomu plánuje zavést čtyři nové daně, což budou vlastně první společné daně EU. To chceme?

Co se týče nových příjmů do evropského rozpočtu, tam jsme spíš rezervovaní. Tady jde třeba o zdanění neekologických produktů, například jednorázových plastů. Tady samotná myšlenka není špatná, ale k té podobě, jak byla předložena, samozřejmě máme řadu výhrad. Stejně tak se s návrhem komise neztotožňujeme u kritérií pro rozdělování peněz.

Co je pro českou vládu důležitější? Jednat o samotném programu obnovy, nebo se smířit s celkovým rámcem a uvnitř toho rámce zápasit o to, podle jakého klíče se nově získané příjmy přerozdělí?

To jsou spojité nádoby. A ještě musím zdůraznit, že i když k těm kritériím na přerozdělování peněz máme výhrady, tak z toho Česko nevychází úplně špatně.

Máme být čistí plátci.

Taky říkám, že s návrhem nejsme ztotožněni a budeme usilovat o kompromis. Ale nastartovat ekonomicky Evropu je v našem zájmu. Pokud se ji nastartovat nepodaří, pokud bude část Evropy hospodářsky pokulhávat, tak to prostě bude mít vážné dopady na Česko, které do EU stále vyváží 84 procent svého vývozu. Ty koronakrizí nejvíce postižené státy jako Španělsko, Francie, Itálie patří mezi top ten našich nejvýznamnějších vývozních trhů. Takže to klidně může mít dopady na naši zaměstnanost. My bychom si teď měli především vypočítat, jaké pro nás bude mít náklady, pokud se země jako Francie nebo Itálie budou s dopady této krize vyrovnávat roky místo měsíců. Proto potřebujeme kompromis mezi rozumným nakládáním s veřejnými penězi a potřebou nastartovat evropskými investicemi ekonomiku celé Unie.

Moment - jaká je přesně souvislost mezi plánem, který je z větší části zaváděním drahé zelené politiky, a nakopnutím ekonomiky v konkrétních členských zemích?

Plán komise počítá s tím, že část zdrojů by měla jít do nových technologií, do digitalizace a také právě do udržitelnějších technologií. Což by mělo přispět k tomu, že Evropa bude konkurenceschopná a zároveň že splníme i naše závazky z Paříže, co se týče klimatických změn.

Tak bohaté země jako Francie nebo Itálie, která má sice velký státní dluh, ale její občané jsou v průměru bohatší než Němci, jsou zbídačené natolik, že se na ně musíme skládat?

Celý ten plán počítá s tím, že se společným úsilím zmobilizuje velké množství peněz a tím se vytvoří stejné podmínky pro všechny, aby mohli teď hned nebo velmi rychle investovat do ekonomického oživení. Což by se nestalo, kdybychom to nechali jen na členských státech. Tady se musí zohlednit zkušenost z hospodářské krize 2008/2009. Tehdy byly státy jako Itálie nebo Španělsko naopak tlačeny do strukturálních reforem, které výrazně zpomalily jejich růst. A když se podíváme na státy nejvíc zasažené koronakrizí, tak to jsou státy, které tehdy byly přinuceny hodně škrtat ve zdravotnictví, výrazně třeba Španělsko.

Ještě jednou: V operaci s evropskými dluhopisy budeme čistý plátce. Dává to nějaký smysl, aby mnohem chudší Česká republika pomáhala mnohem bohatším zemím s modernizací zdravotnictví a digitalizací státu?

Přesně to je důvod, proč bychom se ještě o tom návrhu měli bavit. My ten plán nepřijímáme tak, jak ho komise navrhla. Ale zároveň bez detailnějšího prostudování a diskuse s ostatními říci, že ten plán nechceme, to mi taky nepřijde úplně rozumné. Většina ostatních členských států, včetně mnohem čistších plátců, než bychom byli my, řekla, že je připravena vést o něm konstruktivní debatu. A ve střední Evropě nemáme moc spojenců, kteří by v tomhle ohledu s námi byli opatrní.

Můžeme to zablokovat i sami. Před vstupem do EU se nám tvrdilo, že nám členství dává tak úžasné páky, jako je třeba veto.

Můžu se zeptat já vás? Je smyslem našeho členství v EU pouze to, že jsme dosud čistými příjemci peněz? Nám přece mnohem víc přináší to, že jsme součástí Evropské unie, obrovského trhu, na němž se uplatňují české firmy. Naše prosperita závisí na tom, jestli se vnitřní trh udrží. Pro nás by bylo velmi nebezpečné, kdyby kvůli tomuto plánu obnovy napříč Evropou vznikly další dělicí linie, v tomto případě mezi severem a jihem. To by v konečném důsledku mohlo vést až k rozpadu EU. Nedá se to stavět tak jednoduše, jako že Češi se budou sbírat na digitalizaci francouzského státu. Tady jde o zajištění soudržnosti vnitřního trhu.

Tomáš Petříček. Rodák z Rokycan vystudoval mezinárodní vztahy na FSV UK v Praze. Od roku 2005 pracoval v zahraničněpolitickém oddělení ČSSD, jako asistent europoslanců této strany Libora Roučka a Miroslava Pocheho, mezitím na pražském magistrátu. Od roku 2018 náměstek a brzy ministr zahraničí v Babišově kabinetu.

8. června 2020