V neděli 12. ledna zemřel na své farmě a v rodinném kruhu anglický filozof a spisovatel, teoretik krásy a významná postava konzervativní subkultury Roger Scruton. Podlehl rakovině, půl roku poté, co mu byla diagnostikována. Do svých nedožitých 76 let stihl napsat přes padesát knih, ta úplně poslední, o Wagnerově Parsifalovi, vyjde za čtvrt roku, už jen jako autorský pohrobek.

Scruton má v českých zemích posledních třicet let svou čtenářskou obec a z ní vyplývající nemalý vliv na veřejnou diskusi. Jeho péčí například do českého prostoru vstoupil termín oikofobie – označení pro nechuť, kterou část intelektuálů projevuje vůči „svému“ – domovu, rodině, národu, kultuře.

Tu čtenářskou obec mu vypěstovali Scrutonovi studenti a přátelé z doby (1979–85), kdy do normalizačního Československa pravidelně jezdil přednášet. Oni to byli, kdo se po roce 1989 starali o vydávání českých překladů Scrutonových knih a článků. Už hodně let je jeho českým vydavatelem Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) v Brně, k němuž patří Petr Fiala, jeden ze Scrutonových studentů na podzemní univerzitě.

Zrzavý Angličan si ze svých bohatýrských výjezdů za železnou oponu uchoval jistou, byť spíše pasivní znalost češtiny. Vzpomínky na Prahu 80. let podmanivě zachytil v novele Zápisky z podzemí (anglicky Notes from Underground, 2014). Románová postava Bětky má reálnou předlohu v jedné Češce, s níž tehdy udržoval poměr.

Nejednoho čtenáře Echa asi napadne skeptická myšlenka, nakolik jsou naše představy o významu tohoto myslitele pro svět zkresleny tou starou českou stopou, která je samozřejmě dílem historické náhody. Ale Scrutonova stopa je bezpochyby hluboká, i jinou než českou optikou.

Už kolem roku 1980, v němž se Zápisky z podzemí odehrávají, sem jezdil výrazný intelektuál, jehož proslulost časem jen rostla. Spolehlivým ukazatelem může být i povaha útoků proti Scrutonovi doma v Británii. Těm byl vystaven od časných 80. let skoro až do konce života. Roku 1984 otiskla Salisbury Review, čtvrtletník pod jeho vedením, polemiku ředitele jedné státní školy v Bradfordu s multikulturalismem. Byl to útok na spoušť, jakou tato oslava kulturní různorodosti zanechává na bílých i na asijských (v tomto případě pákistánských) žácích. Že při jejich výuce měla mít angličtina přednost před urdu, je zřejmé dnes, kdy je patrně už pozdě, tehdy byl Scruton obviněn z propagace rasismu a ředitel školy Ray Honeyford přišel o místo. K loňské kampani vůči Scrutonovi se dostaneme vzápětí.

Zásluhy a přešlapy

Když se řekne anglická univerzita, představíme si půvabná středověká městečka, gotická nádvoříčka fakult a kolejí, Cambridge a Oxford, tradici západní vzdělanosti zapuštěnou do jakéhosi historického aspiku. Zdání však klame. Tradicionalista Scruton i v anglickém univerzitním provozu svými názory vyčníval a měl pověst exota, byť byl díky svému vzdělání, záběru a nadprůměrným vyjadřovacím schopnostem zpravidla trpěný a někdy dokonce uctívaný.

I posmrtně se zdůrazňuje, že to byla sporná figura. Zcela určitě se nedá říct, že by v něm zemřel neomylný anděl. Může nám připadat bizarní jeho obhajoba lovu lišek. Je v řádu věci, že veřejný intelektuál, který rozdává napravo nalevo (ve velkém rozhovoru pro první tištěné Echo před více než pěti lety to formuloval tak, že povinností intelektuála dnes je urazit co nejvíc lidí) se taky v lecčem splete. Popskupina Pet Shop Boys na Scrutonovi například vysoudila bolestné za větu v knize Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře, že její skladby v podstatě skládají zvukaři ve studiu. Zásluhy o československý disent zkoušel v první půlce 90. let kapitalizovat, když si v Praze s anglickým společníkem založili malou lobbistickou agenturu (v podstatě neúspěšně). Vážnější šrám na jeho reputaci způsobil roku 2002 levicový Guardian odhalením, že „miláček moralizující pravice“ (citát z dotyčného zpravodajského textu) inkasoval peníze od tabákového koncernu za komentáře, v nichž zpochybňoval protikuřácké kampaně. Tato aféra ve světle toho, že zemřel na rakovinu, dostává navíc morbidní přídech.

Co ale při zpětném pohledu váží víc: v základních tématech doby se nemýlil Scruton, ale jeho kritici. Nepřiznají mu to ani posmrtně, natož aby mu to přiznali za jeho života. Proč taky? Vždycky ho početně přečíslovali a sami navzájem se nebudou nutit, aby se vyzpovídávali z vlastních chybných úsudků.

Konzervativní filozof kritizoval komunismus a Sovětský svaz, později evropskou integraci. Ačkoli patřil mezi torye, byl raným odpůrcem reforem v britském středním školství, které vedly k prudkému úpadku vzdělání a na kterých se jistou dobu podílela i Margaret Thatcherová. S umíněností trval na rituálech, tradicích a konvencích, které ze Západu učinily nejlepší společnost ve světových dějinách. Feminismus, postmodernismus, ateismus, brutalistická architektura, většina popkultury – v tom všem viděl popření Západu.

Byl uctívanější ve středovýchodní Evropě než doma – rozhodně na oficiální rovině; rytířský titul získal od anglické královny teprve před třemi lety, téměř dvacet let po medaili Za zásluhy, jíž ho vyznamenal český prezident Václav Havel.

Poslední rok Scrutonova života je i jakýmsi vyvrcholením v útocích na něj. Nejprve musel čelit kampani po jmenování do čela vládní poradní komise pro krásu v architektuře. O pět měsíců později ho veřejně ponížila konzervativní vláda Theresy Mayové, když ho z této neplacené funkce odvolala. Předcházel tomu rozhovor Scrutona pro levicový týdeník New Statesman. Redaktor rozhovor převyprávěl tak, aby z toho filozof vyšel jako islamofob, rasista (s averzí proti Číňanům), dokonce antisemita. Pouze kampani jednoho člověka, známého konzervativního aktivisty Douglase Murrayho, vděčí Scruton za to, že byl ještě za svého života očištěn. Murray se partyzánským způsobem dostal k nahrávce rozhovoru a byl schopen nad vši pochybnost dokázat, že filozof nic z toho, za co byl vlastním konzervativním táborem odvolán, neřekl.

Loučení

Na závěr si dovolím citovat některá místa z posledního Scrutonova textu, který vyšel ve vánočním čísle časopisu Spectator. Text je ohlédnutím za rokem 2019 a současně už loučením se životem (pro anglikána Scrutona s tím pozemským). Autor ho uspořádal chronologicky, měsíc po měsíci. Při návštěvě Prahy, o níž píše v záznamu pro listopad, dostal stříbrnou medaili českého Senátu. Celá cesta byla koncipována jako příspěvek několika europoslanců ODS k oslavám 30. výročí československého listopadu. Scruton se k poslední cestě do Prahy odhodlal proti radě svého lékaře, na revers.

Únor: „Testuji své úvahy o Parsifalovi před zaplněným shromážděním Wagnerovské společnosti. Nádherným uměleckým trikem propojil Wagner vykoupení a utrpení, a tím předvedl, jak naše nejvyšší touhy vyrůstají z nejhlubšího hoře... Jeden posluchač mi klade pronikavou otázku. Otázku jsem zapomněl, ale zapamatoval jsem si toho muže, neboť o pět měsíců později mi zachrání život.“ (...)

Duben: „Můj vydavatel, nakladatelství Bloomsbury, souhlasilo s rozhovorem pro New Statesman, časopis, k němuž chovám jistou náklonnost od dob, kdy jsem tam několik let psal o víně. Naneštěstí člověk z nakladatelství nakonec u rozhovoru nemůže být, jsem sám s nažhaveným mladým mužem, který se nepřišel dozvědět o mých názorech, jen potvrdit si ty svoje.“ (…)

Následuje zveřejnění rozhovoru, odvolání z vládní komise, posléze vynucená omluva z NS.

(…) „Jakou lekci si z této epizody odnáším, kromě tak očividného poznání, že konzervativní intelektuálové jsou dnes v naší zemi cenzurou vytlačováni z veřejné debaty? Titulek v Timesech zpravuje čtenáře o tom, že jsem byl z vládní pozice propuštěn „pro své názory o bílé nadřazenosti“... a tak dále. Takové věci samozřejmě podkopávají mou loajalitu k zemi a ke straně, jimž jsem posledních padesát roků věnoval tolik energie. Patřím sem? ptám se. Zjištění, že i prominentní toryové mají sklon říci „Ne“, to je opravdu rána. Ale má to i dobrou stránku. Z celého světa mi chodí podpůrné dopisy, chvílemi to až působí, jako kdybych směl poslouchat smuteční řeči na vlastním pohřbu a měl tu unikátní příležitost pokyvovat na souhlas. A jen tak pro případ, že bych myslel na emigraci, Le Figaro spouští kampaň v můj prospěch, a na mou podporu.“ (…)

Červen (Scruton letí do Varšavy, aby slavnostně zahájil konferenci k 30. výročí prvních napůl svobodných voleb ve východním bloku; při té příležitosti přebírá od polského prezidenta vysoké státní vyznamenání): „S polským humorem navíc dávají ještě Cenu ministerstva kultury za architekturu. Nemusím dodávat, že britský velvyslanec na těchto (pro britskou vládu – pozn. red.) rozpačitých akcích chybí. Unikám zpět do Anglie pln vděčnosti k další zemi, která by mě přijala jako uprchlíka.“

Červenec (po návratu z autorského turné po Brazílii, kde už se necítil dobře, ho vyděšený revmatolog, z něhož se vyklubal onen posluchač s pronikavou otázkou na přednášce o Parsifalovi, okamžitě posílá k onkologovi; Scruton se dovídá, že má rakovinu v pokročilém stadiu. Bez léčby může být do týdne mrtev): „Z jednoho týdne je prodloužení, ale jak dlouhé? Ta otázka přirozeně dominuje mému životu i životu mojí rodiny. Naděje na ústup nemoci trvá, ačkoli život bude odteď jiný. Nic se nedá plánovat jako cíl, jen jako eventualita. Ale zase – stejně jako s tím skandálním interview navléknutým tak, aby mě zničilo, i teď dobré převažuje nad špatným. Nikdy v životě jsem nebyl zahrnován takovým uznáním.“

Listopad: „Jsem v Praze na 30. výročí sametové revoluce. Chemoterapie a ochrnuté nohy mě omezují, ale neutuchající podpora Sofie (manželka a matka dvou jejich dětí – pozn. red.) je tu znásobena pomocí naší ambasády. Jsem teď diplomatické aktivum v zemi, kde jsem kdysi působil neplechu. Celý večer se odehrává v naprosto vznešeném duchu, pořádají ho lidé vděční Britům za dávnou pomoc. Nevěřte propagandistickému výkladu EU při oslavách pádu Berlínské zdi, že tehdy šlo jen o ,svobodu volného pohybu osob'. Slavíme obnovu národní suverenity států, které byly pohlceny a utiskovány impériem, v němž neplatilo právo. Skutečnost, že dnes jsou pohlceny impériem, v němž právo platí, na tom nic nemění. Češi udělují pamětní medaili euroskeptikovi, totiž mně. Dojemná ceremonie mi připomíná, proč navzdory přitažlivosti Poláků, Maďarů, Rumunů a mnoha dalších to jsou nesmělí, cyničtí Češi, pro které jsem kdysi ztratil srdce a už nikdy ho nedostal zpět.“

Prosinec: „Během tohoto roku jsem mnoho ztratil – reputaci, postavení veřejného intelektuála, pozici v konzervativním hnutí, vnitřní klid a zdraví. Ale mnohem víc jsem dostal: od Douglase Murrayho, který mě velkoryse bránil, a od přátel, kteří se za ním shromáždili, od revmatologa, který mi zachránil život, i od lékaře, v jehož péči teď jsem. Poté, co jsem se ocitl na dně v mé vlastní zemi, vyzdvihli mě opět jinde. Při zpětném pohledu na sled událostí mohu být jen šťastný, že jsem žil dost dlouho na to, aby mi tohle bylo dopřáno vidět. S tím, jak se člověk blíží smrti, začíná chápat, co znamená život. Život znamená vděčnost.“