Mimo kulatá či půlkulatá výročí se Národní muzeum zčistajasna rozhodlo – snad z dramaturgické bezradnosti – prezentovat výstavu věnovanou komunistickému novináři Juliu Fučíkovi a jeho posmrtně budovanému a posléze zavrženému kultu. A tak jsou v expozici, jíž autoři dali název (pozor, slovní hříčka!) ReporTvář Julia Fučíka, k vidění všelijaké fučíkovské artefakty, knihy, dokumenty, fotografie, obrazy (též originál známé kresby Maxe Švabinského), busty, sochy... a ovšemže i komentáře, které to všechno chtějí vysvětlit a dát do souvislostí.

Po roce 1989 už na českých školách odmaturovaly statisíce chlapců a děvčat, jimž jméno Julius Fučík asi mnoho neříká (to bylo do roku 1989 nemyslitelné), i když o Reportáži psané na oprátce (v posledních letech se v názvu akceptuje autorova spíš nenáležitá než náležitá čárka, tedy Reportáž, psaná na oprátce) snad něco zaslechli. Asi jak kde. Záleží na učitelích – spíš dějepisu než češtiny, protože do hodin české literatury patří Julius Fučík spíš okrajově, jako marxistický kritik podřizující se ideologickým kritériím. Zato své místo v dějinách žurnalistiky má jako představitel tendenčního komunistického psaní jisté a bylo by pošetilé ho z nich po bolševicku vymazávat.

Zrovna tak je ovšem pošetilé tvrdit to, co autoři napsali na jeden z vysvětlujících panelů: „Nové autority (rozumí se po pádu komunistické totality v roce 1989 – pozn. JS) se rozhodly Fučíka vytěsnit z veřejného prostoru. Fučík byl odstraněn jako symbol komunistické manipulace dějin, zmizely jeho sochy, busty a pamětní desky. Ulice či podniky nesoucí jméno někdejšího hrdiny byly přejmenovány.“ Pravda, Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (pro lid to bylo jméno neprakticky dlouhé, hned si to zkrátil na Juldu Fuldu, později na Fučíkárnu) se srozumitelněji říká Výstaviště, i Ústřední dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka odnesl čas, také o „svou“ stanici metra v Holešovicích národní hrdina přišel (leč zůstal v ní jeho kamenný portrét od Stanislava Hanzíka), bylo tady totiž přefučíkováno, jak pamětníci dobře vědí, ale třeba ulice v Berouně, Brně, Břeclavi, Hradci Králové, Karviné, Králově Dvoře, Kutné Hoře, Liberci, Litomyšli, Mimoni (tam dokonce náměstí), Mostě, Odrách, Ostravě, Pardubicích, Rožnově pod Radhoštěm, Rýmařově, Slavonicích, Tachově, Terezíně, Turnově a dalších desítkách měst a městeček přejmenovány nebyly a dál žurnalistovo jméno nesou. Jak je to tedy s tím „vytěsněním“ z veřejného prostoru? Fučík z něho nezmizel, pouze ustoupil. Koneckonců i aktuální výstava se koná ve veřejném prostoru, jímž Národní památník na Vítkově přece je. Nemohli bychom si o Fučíkovi konečně říkat pravdu?

Za svůj „život po životě“ Julius Fučík samozřejmě nemůže, jako věru nemůže za to, že jeho Reportáž směla vyjít v autentickém znění až ve svobodných poměrech, kdy kritickému (a posléze i faksimilovanému) vydání už Ladislavové Štollové a Gusty Fučíkové či jejich pohrobci nemohli zabránit.

Mezi exponáty vidíme i cizojazyčná vydání Reportáže; zdá se, že byla shromážděna s jakousi vlasteneckou pýchou, do jakých dalekých končin se dostalo české dílo, pozoruhodné víc okolnostmi, za nichž bylo napsáno, a následným autorovým tragickým koncem než svými kvalitami literárními. Autoři výstavy však už návštěvníkům neříkají, že všichni ti evropští, zámořští, ba exotičtí čtenáři mytických pankráckých motáků byli de facto podvedeni komunistickou cenzurou: po celou dobu vlády KSČ (a vlastně už od roku 1945, kdy Reportáž vyšla knižně poprvé) byl publikován neautentický text, na různých místech průběžně měněný, hlavně však z něho byla opakovaně vypouštěna klíčová pasáž. „Fučík zde vysvětluje, proč nakonec vypovídal,“ říkají o inkriminovaném místě autoři výstavy. Ano, to sice taky, ale hlavně tam pisatel přiznává, že vůbec vypovídal, a takového hrdinu komunističtí ideologové mít nechtěli: „Mlčet dál znamenalo nevyužít této příležitosti. Teď už bylo třeba něčeho víc, abych si mohl říci, že jsem na každém místě a v každé situaci plnil svou povinnost. Bylo třeba začít hrát vysokou hru. Ne o sebe – to bys musil hned prohrát – ale o jiné. Očekávali ode mne senzaci. Dal jsem jim ji tedy. Slibovali si mnoho od mého mluvení. ,Mluvil‘ jsem tedy. Jak, najdete v mém protokolu.“ Atd. Čtenářům zmrzačených zápisků nemohlo Fučíkovo mluvení přijít na mysl („budou nás mučit – ze mě nic nedostanou“). Údiv tu však není namístě. Proč by měl systém založený na lži zrovna o své modle nelhat? A to buďme rádi, že strážci Fučíkova odkazu, pečliví retušéři jeho tváře, ponechali v Reportáži závěrečná slova. Jsou totiž parafrází novozákonního „Co vám říkám, říkám všem. Bděte!“ (Mk 13,37). Pankrácký vězeň potřeboval pointu a našel ji (bezděčně?) v Písmu.

Nemůže-li -jef- (touto svou novinářskou šifrou Fučík Reportáž podepsal) za to, jak se tu po válce nakládalo s jeho jménem a dílem, byl naopak plně zodpovědný za vše, co sám činil jako komunistický propagandista, za metody, jichž užíval, za nepravdy, jež vědomě šířil nejen o sovětské realitě v letech Stalinova teroru – ten shledal správným a hodným žurnalistických superlativů. Patří-li kavárenská hra na Peroutku, jak ji zaznamenal v memoárech Kouzelný proutek Fučíkův stranický soudruh, do kategorie připitomělých šprýmů, je článek v časopise Red silnější tabák.

Tak nejprve ta taškařice v kavárně YMCA: Fučík několik studentů „pozval k našemu stolu a představil se jim Peroutkovým jménem. ,Vy mě znáte?‘ zeptal se Fučík. ,Čteme vaše články.‘ ,Ty píšu levou rukou.‘ ,Žertujete,‘ zatvářili se zaraženě. (...) ,Jste mladí a neznáte ještě život. Všecko, co píšu, píšu kvůli penězům. Kašlu na to, co je pravda. (...) Psát pravdu, to není můj případ. A proč? Já klidně lžu, když se mi to vyplácí. Jediný člověk, který si může dovolit psát pravdu, je Julius Fučík.‘ ,Ten z Tvorby?‘ Fučík přikývl.“ Atd. Nebo si to celé Josef Rybák vymyslel?

Fučík, jemuž Seifert ve svých memoárech věnuje jedinou zmínku („na návrh Julia Fučíka jsem byl vyloučen z Devětsilu“) a o kterém právě Peroutka napsal za jeho života, že je „příkladná nula“‚ v pražské kavárně ze své lži (no dobrá, silvestrovského žertu) usvědčen nebyl, zato v tisku z jiné lži ano. A to Karlem Čapkem, jehož článek O sbírání zvadlých lístků pelargonií z 5. 4. 1928 tady nesměl být reeditován v dobách, kdy se prezidenti republiky jmenovali Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda či Husák a kdy k rukopisným lístkům s Reportáží, zataveným ve skle jako sakrosanktum (Sklárny Union, národní podnik: „milerádi a ochotně uděláme vše“), neměli přístup ani (marxističtí) literární historici. Zase: teprve ve svobodných poměrech jsme mohli číst (dokonce až v Dodatcích ke Spisům Karla Čapka, vydaných roku 1995): „(...) Pan Fučík neviděl nic, ale pan Fučík má drzost o věci psát. Pan Fučík mimoto lže; tvrdí, že jsem o otázce politických vězňů nenapsal nic více, než že je ji ‚nutno předložiti k úvaze parlamentu a veřejnosti‘. Ve skutečnosti jsem napsal toto: ,... pro každého laika, pro každého nezaujatého občana jsou osoby odsouzené podle zákona na ochranu republiky provinilci politickými‘ – tj. majícími požívat výhod politických vězňů. ,To křičí po nápravě,‘ psal jsem; ,naše republika nemůže na sobě nechat odium, že poskytuje méně politických svobod než stará monarchie.‘ – Tohle tedy pan Fučík opomněl citovat; což je přece jenom příznačné pro slušnost těchto mladých lidí.“

Také toto je Julius Fučík. „Rádi bychom nabídli nezatížené, kritické čtení Fučíkova díla i mýtu,“ říkají autoři vítkovské expozice v průvodním anonymním letáčku. To zní nadějně! Jednou to třeba udělají...

Markéta Kabůrková (kurátorka výstavy), Libor Jůn, David Majtenyi, Tereza Arndt, Kamil Činátl, Bohumil Melichar, Jan Mervart a Čeněk Pýcha: ReporTvář Julia Fučíka. Praha, Národní památník na Vítkově, do 31. října 2020.