Je to už dvě stě let, co se narodil Fjodor Michajlovič Dostojevskij, pro mnohé a mnohé ten nejsoučasnější z romanopisců, který ve svých dílech dokázal postihnout zoufalství a temnotu a někdy taky grotesknost člověka moderního času, jenž v jeho době ještě ani pořádně nezačal, být průvodcem „čímsi iracionálním v ruské duši“, jak říká překladatel jeho děl Libor Dvořák, anebo byl exemplárním ruským šovinistou a antisemitou, jímž dnes nemá význam ztrácet čas (v tomto smyslu se pro Deník N vyjádřil rusista a komparatista Martin C. Putna).

A na tom jistě záměrně provokujícím odsudku může něco být, Dostojevskij jistě nebyl politický vizionář, jeho postoje byly v různých ohledech děsivé, naplnění jeho vizí by neudělalo lepším ten chorý svět, který ve svých prózách dokázal sugestivně zachytit. Zůstává ale ohromujícím a obtížným autorem, s nímž člověk musí taky zápasit, jeho hrdinové to nemají lehké a čtenáři rovněž.

Necítím se povolán hodnotit jeho génia, zasazovat ho do kontextu historie společnosti a dějin ducha. Jako člověk, který se občas pokouší sepsat prozaické dílo, si ale dovolím připomenout jednu z kvalit Dostojevského psaní, která vynikne zvlášť ve srovnání s normami dneška i představou velké části autorů i čtenářstva o tom, co by literatura měla přinášet. Z Dostojevského próz si člověk pamatuje víc ty temné figury než nositele světla a svatosti, i ten Raskolnikov je zajímavější jako posedlý mladík než jako obracející se hříšník. Také proto, že jejich autor je nelíčil jenom jako odpudivé a prolhané bytosti, respektive ne vždycky. Málokterá literární postava je hnusnější než třeba Petr Verchovenskij z Běsů (také proto, že ta figura je skvěle odpozorovaná a symptomatická pro společenské tendence, jichž se Dostojevskij obával a které se ve dvacátém století naplno projevily).

Ve svých prózách Dostojevskij dokáže vykreslit figury, které ztělesňují myšlení z autorova hlediska nebezpečné a chybné, tak, aby na čtenáře jakéhokoliv přesvědčení zapůsobily strhujícím dojmem a také pravdivě, aby je i lidé, jejichž pohled na svět je od Dostojevského názorů velice daleko, přijali, byli jimi fascinováni. Ivan Karamazov hlásá postoje Dostojevskému se příčící, činí tak ale s velkou přesvědčivostí, jeho odmítnutí Boha je promyšlené a přesvědčivě obhajované, nedá se lehce smést se stolu, Ivanovo vyprávění o Velkém inkvizitorovi představuje svrchovanou kritiku institucionalizovaného náboženství a jako takové je přijímají i čtenáři, kteří mají názorově blíž k Ivanovi než k jeho autorovi. Svým názorovým protivníkům dokázal propůjčit nějakou skutečnou a tragickou vážnost. Dokázal napsat rozervaného ateistu nesrovnatelně líp než většina spisovatelů –⁠ rozervaných ateistů. Právě v tom ohledu je Dostojevskij velice a osvěžujícím způsobem nednešní. V soudobém umění totiž figura ideového protivníka většinou slouží jako fádní nahrávač na autorovy smeče, figurína, na níž se demonstruje správnost stanovisek spisovatele a jeho předpokládaných čtenářů. Jejím úkolem pak bývá prezentovat se dostatečně pitomě, aby vynikla pronikavost a nesmlouvavost soudu nad ní, aby ten soud byl co nejsnadnější.

Dědictvím Fjodora Dostojevského nejsou jeho extrémní politické názory, ale jeho schopnost otřást všemi čtenářovými pohodlnými jistotami bez ohledu na to, k jakému táboru se hlásí. V časech, kdy se od umění očekává, že bude všelijaké ty pofiderní jistoty utvrzovat, to může působit až revolučně a také velice živě.