Zatímco všichni skuteční komentátoři komentují to, co většina vidí v přímém přenose a ví bez nich, na někoho musí zbýt komentovat to, co bychom si neměli nechat uniknout. Totiž podzim.

To je významná společensko-politická událost, která právě probíhá a navzdory všem letošním zvláštnostem si udržuje vysokou kvalitu. Zrovna máme za sebou sobotu a neděli, ve které se podzim projevil v nejlepších barvách. Mnozí z nás to navzdory polovičnímu zákazu vycházení ocenili, takže sociální sítě jsou dnes večer plné fotografií listí, muchomůrek a pavučin s posledními uvízlými mouchami.

Podzim má prostě svou přitažlivost. Češi, Moravané, Slezané i naši Romové si už bez něj nedovedou představit konec léta. Přichází sice trochu nepravidelně, ale svou práci odvede nakonec spolehlivě. Jakmile se trochu ochladí, hned víme, že je tady a že je třeba se podle toho začít chovat. Třeba si vzít kapesník, kdybychom se potřebovali vysmrkat a rouška nám k tomu nestačila.

Popišme si pro jistotu, jak podzim vypadá. Po ránu se nejdříve rozprostře mlžnatý opar. Slunce jej sice během dne rozežene, ale jeho paprsky, podobny pařátům stařen, nás už nerozehřejí. Člověk se ponoří do par melancholie, jež podle vědeckých výzkumů uniká ze spadaného listí. Narkomani smutku si ho nosí v kabelách domů a sypou do postelí. Hebký van podzimu způsobuje, že se cítíme ušlechtileji, oduševněleji, rysy nám změknou, mozek též. My citlivější jsme plačtiví třeba i při pohledu na malou houbu, kterou už nikdo nesebere, nebo na dráty, z nichž vlaštovky už odletěly. Připomene nám to, že i život má své roční období a po jaru je léto a pak zima, mezitím však je podzim. Tak to už chodí.

Podzim je mediálně velmi málo doceněn, ale to není jeho vina. V novinách se každý rok dočteme něco o tom, že začala „sezona“ rýmy a depresí, čímž je podzim hrubě urážen, protože je schopen i lepších věcí. Politici o něm většinou vůbec nevědí, ignorují jej, nezajímá je a jeho hlubší podstatu nejsou schopni pochopit. Do kampaně s ním nevlezou, do programu se jim nehodí. Ale tím se podzim nemusí zabývat a my, kteří na něj čekáme od jara, také ne.

V normálních letech je podzim nejen vidět, ale především je cítit. Nyní je jeho výhodou, že ho cítí jen někteří, takže lze ušetřit za testy. Při procházce v parku či v sadu se v nose má objevit vůně tlení, nahnilých jablek, rozkládajících se ponrav a hmyzu, základ humusu pro jaro. Neodbytně se ve smyslech vynoří vzpomínka na dětství: starší hoši pouštěli za stodolou draka, pasáčci sháněli stáda a děvčata, čerstvě zbavená na strništích panenství, pekla v popelu brambory. Já se ryl v hlíně a občas si hroudu strčil do pusy. Chutnala smutně, hořce a sladce dohromady – celý život už vím, že takhle chutná podzim. Na cestě parkem zavadí náš pohled o tělíčko mrtvého ptáčka, neduživou oběť prvních mrazíků. Vezmeme jej opatrně do rukou, udiveni křehkostí toho tvorečka, a zblízka mu pohlédneme do mrtvého očka. Myslíme v tu chvíli na ty, jež jsou nám nejdražší, ale nejsou s námi, čímž se dostaneme mentálně do atmosféry dušičkové. Tyto nejkrásnější svátky roku jsou již za i přede dveřmi a tehdy by naše vznešená melancholie měla vrcholit, nejlépe na Olšanech, v čerstvě vykopané hrobce. Podzim má zkrátka plno krás. Ani si raději nepředstavujeme, co bude po něm.