Pokud se někde ve světě přihodí nějaká humanitární katastrofa či jiná skrumáž a vy čtete výzvy, že „svět nesmí zůstat nečinný“, víte, že to „svět“ zde znamená „Západ“. Západ je nebo tradičně byl bohatý. Dnes vlastně se započtením svých dluhů většina západních zemí striktně vzato bohatá není, ale to se jednak neprojevuje okamžitě a jednak jednotlivé sociální skupiny, jednotlivé instituce a jednotliví lidé bohatí stále jsou. A pak, Západ má v sobě za poslední století zakořeněno, že to on je světová civilizace. Zejména větším zemím přišlo jaksi samozřejmé, že musí mít kapacity s lecčím pomáhat. Nejde čistě o mezinárodní rozvojovou pomoc, šlo hlavně o zájem, který byl prostě součástí civilizace. Západní země třeba mají knihovny, muzea a vědecké instituce, které shromažďují vědění o celém světě. Ať už jde o znalosti o primitivních kmenech, nebo starověké artefakty, je značná pravděpodobnost, že největší světový expert na ně sídlí řekněme na Harvardu, a ne v dotyčné zemi. Západní státy jsou obviňovány z imperialismu, s jakým se zmocnily různých starověkých památek a převezly je do svých metropolí (Elginovy mramory). Jenže kdyby je kdysi neodvezly, kdo ví, jak by některé z těch artefaktů skončily, čili zda by dnes existovaly.

Když se někde stane katastrofa toho typu, že třeba horníci zůstanou zavaleni v dole, je to zpravidla nějaká americká či západoevropská instituce či firma, která má potřebnou technologii a znalosti, bez nichž se záchrana neobejde. Když se něco ztratí v moři, jen pár zemí má technologii potřebnou na hledání. Když někde nevysvětlitelným způsobem spadne letadlo, svět přijme autoritu amerických či západoevropských vyšetřovatelů. Když se otřese světová ekonomika, americký Fed poskytne dolarové swapy všem centrálním bankám po celém světě. A když někde propukne zdravotní krize, svět čeká na západní doktory, kteří mají znalosti a vypracované protokoly na to, co dělat, a na to, až americké či evropské farmaceutické firmy případně vyvinou léky. V některých úzce vymezených oblastech má tuto kapacitu Rusko a některé další země, ale v žádném případě ne v takovém spektru jako Západ. I mezinárodní organizace jsou v tomto ohledu hlavně zástěrkou či pomůckou pro Západ.

Je to pro svět jakýsi veřejný statek a pro Západ to představuje udržování něčeho jako vrstvy podkožního tuku – může se zdát sama o sobě neproduktivní, ale je-li tělo vystaveno nečekané námaze nebo hladu, potřebuje ji a přežije. Ten, kdo ji nemá, nepřežije.

Jenže nikde není psáno, že Západ si musí toto postavení udržet navždy a že jeho společenský „operační systém“ je nejlepší a že musí fungovat věčně. A epidemie koronaviru to ukazuje docela nemilosrdně. Obnažuje kvality různých společenských systémů.

Čína zafungovala přesně tak, jak by se dalo odhadovat z toho, jak ji známe: nesmírně dynamická země, která dnes umí produkovat, organizovat a rozhodovat rychleji než kdokoli jiný. Zároveň ale stále země s vládou jedné strany (to, že si říká komunistická, je dnes taková drobná bizarnost).

Takže se Čína s epidemií vypořádá impozantním způsobem. Nazírán naší optikou je mírně hrozivý, a zároveň se z epidemiologického hlediska ukazuje být správný.

Profesor Nicholas Christakis ho na Twitteru nazval „sociální jadernou zbraní“. Jeho součástí bylo či je uzavření celých oblastí a omezení pohybu. Christakis vypočítává, že mu bylo vystaveno nejméně 930 milionů lidí. Jeho součástí bylo mimo jiné: „Pohyb lidí a vozidel je omezen propustkami ke vstupu i výstupu; při vstupu do konkrétní oblasti se každému měří teplota; vozidla jsou dezinfikována; doručuje se jídlo; jen jeden člen domácnosti dostane propustku k cestě ven.“

Režim pochopitelně využil technologie vyvinuté pro společenskou kontrolu obyvatel. Tak jsme mohli vidět záběry dronů, které „odchytávají“ občany pohybující se na veřejnosti a z výšky jim amplionem dají jadrný pokyn, ať se klidí domů. Komunisté, kteří u nás zaváděli veřejné rozhlasy na vesnicích a rozhlas po drátě v každém veřejném zařízení, by v tom spatřili netušené rozvinutí svých snah. Ale na koronavirus se to hodilo.

Jenže Čína je zároveň komunistická země, a tak se tento velmi efektivní management mohl dostat ke slovu až poté, co se v počátcích epidemie nejdříve zachovala jako typická komunistická země. Lékaře ve Wu-chanu, kteří se s novým virem jako první setkali, místní funkcionáři umlčovali. Měli před sebou tradiční lednové zasedání s funkcionáři z vedení provincie a nechtěli, aby se před vrchností prezentovaly problémy. Takže i když dorazily první zdravotní inspekce z Pekingu, místní funkcionáři jim lhali a nutili místní lékaře, aby jim lhali. Kdo se pokoušel říci víc, byl vystaven postihům. Tak se i mezi širší odbornou veřejností rozšířil klamný uklidňující pocit, že nemoc se patrně nepřenáší mezi lidmi a není moc nebezpečná. Teprve po 20. lednu (a poté, co 11.–17. ledna šťastně proběhla ona obávaná zasedání se soudruhy z provincie) se rozjela ona impresivní mašinerie.

Christakis několikrát popisuje, že reakce měla svou důležitou komunikační část. Na propustkách a cedulích byla hesla jako „Sjednoťme se v tomto mimořádném období k boji s virem. Je to zodpovědnost každého.“ Nám to zní komunisticky. Ale není to komunistické, je to východoasijské – kdo se dívá na japonské filmy nebo anime, zná to.

A také několik dalších východoasijských zemí koronavirus zvládá s akceschopností a bez komunismu – Taj-wan, Singapur, nyní i Jižní Korea.

Nikoli překvapivě všechna negativa a žádná pozitiva autoritářského režimu ukazuje Írán, který se stal jedním z hlavních epicenter epidemie (minulý týden třetím největším). Navíc podle různých indikátorů, jako je počet nakažených poslanců či členů vlády, počet nakažených ve výpravě Číňanů, která se z Íránu vrátila domů, a podobně, lze spekulovat, že množství případů je mnohonásobně vyšší než oficiálních šest a půl tisíce – a to možná dva miliony nakažených.

Ale v kdovíjak dobrém světle se neukazuje ani Západ. V první chvíli to lze považovat za selhání představivosti. Mentálně nejobtížnější je skok od nuly k jedné, tedy do okamžiku objevení se prvního případu. A pak chvíli trvá, než vám dojde, co to znamená exponenciální růst (zde je možné si vzpomenout na úpadek výuky matematiky). Z dnešního pohledu ti, kdo se před dvěma týdny vypravili do Itálie, protože přece nejedou do jednoho z rizikových regionů, už nevypadají tak chytře.

A konečně zde přišla ke slovu naprosto chybná reakce, tzv. kategorická chyba, kdy bylo zaměněno nebezpečí jednoho druhu s nebezpečím druhu naprosto jiného. Po 11. září 2001 a vstupu islámského terorismu na západní scénu se jako jedno z důležitých pravidel ujalo to, že se nesmíme nechat ochromit strachem. Když si budete za každým muslimem a za každým rohem představovat bombu a přestanete létat, cestovat, chodit do kina a na fotbal, tak teroristé vyhráli, aniž by museli odpálit jedinou další bombu, zněl tento výklad. Přesně to chtějí – abychom se stáhli do sebe, abychom byli paralyzováni strachem. Prezident Bush tehdy dokonce neomaleně vyzval Američany, aby, chtějí-li se zachovat vlastenecky, šli nakupovat.

Této „chybě“ byli nyní někteří politici rozhodnuti se vyhnout. Italský politik Nicola Zingaretti, prezident regionu Lazio a vůdčí postava Demokratické strany, 27. února postoval na Instagramu fotku, jak si přiťukává s lidmi v milánské restauraci. „Nevzdávejme se svých zvyků, nemůže Milán nebo Itálii zavřít. Naše hospodářství je silnější než strach. Zajděme si na aperitiv, na kávu nebo na pizzu,“ napsal. Minulou sobotu Zingaretti oznámil, že je nakažen koronavirem. A zavřený je Milán a celá Itálie.

V sobotu se pak ve Francii uskutečnila akce, která možná bude jednou vzpomínána podobně, jak je dnes vzpomínána neochota zdravotního komisaře města Filadelfie v roce 1918 zakázat stotisícový pochod městem, přestože řádila španělská chřipka. Ve městě nakonec zemřelo 12 000 lidí. Na západě Francie se minulou sobotu rozhodlo tři a půl tisíce lidí dostat do Guinnessovy knihy rekordů tím, že se zúčastní největšího shromáždění Šmoulů na světě. Zcela případně to doplnilo téhož dne oznámení francouzského ministra kultury, že je nakažen koronavirem.

Ve Spojených státech je zatím epidemie pozadu, ale nic nenasvědčuje tomu, že by na ni byly připraveny. Východoasijská kolektivistická kultura je pro zvládání epidemie lépe disponovaná než individualistický Západ, kde každý zná svá práva a nehodlá se jich vzdát (o to energičtěji bude panicky nakupovat zásoby). Ale i reakce druhdy racionálních státních aparátů ukazují, že systém chřadne. Že doba, kdy se čekalo, až Západ přispěchá na pomoc světu, je u konce.