Nemůžu si pomoct. Zase se otřu o majestát prezidenta Miloše Zemana. Vlastně ne. Před jeho majestátem se pokořím, konečně uznám jeho velikost. Miloš Zeman je pověstný svou nechutí k informačním technologiím, za jejichž vrchol – jak praví legenda – po delší dobu považoval teletext. Ta nedůvěra je samozřejmě oprávněná, jak z hlediska širšího, celospolečenská, snad i hlediska věčnosti, tak i kvůli prezidentově traumatizující zkušenosti, notebook hlavy státu se, jak známo, stal obětí sprostého útoku dosud neztotožněného hackera z Alabamy, který stroj infikoval dětským pornem.

Málokterý tuzemský činitel (ústavní či jiný) ale zároveň dokázal pochopit svět a mentalitu sociálních sítí líp než Miloš Zeman. Vybral si v něm pro sebe roli a dokonale ji zvládl. Stal se mistrem trollingu, zasloužil by v tom oboru několik čestných profesur a černý pásek. V pondělí 7. března pak předvedl jeden ze svých vrcholných výkonů. Stalo se tak při předávání státních vyznamenání, kdy na seznam laureátů na poslední chvíli zařadil ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, čímž vytrollil, troufám si říct, úplně všechny nebo skoro všechny. Například značnou část lidí, kteří k Zelenskému a vůbec ukrajinskému odporu proti ruské invazi chovají obdiv. Možná nesledovali s úplným nadšením, když byl jejich hrdina probírán v jednom projevu s ošklivými a zakomplexovanými novináři, píšícími neuctivě o Karlu Gottovi a Jiřině Bohdalové, se statečností psychiatra, který řekl o Gretě Thunbergové, že je „sociopatické dítě“, a prezident od něho tu pochodeň odvahy převzal a s uspokojením to zopakoval. Někomu mohlo připadat třeba i groteskní, když o Zelenského statečnosti mluvil zaměstnavatel pověstného Martina Nejedlého. Řečí sociálních sítí šlo o mnohovrstevný „cringe“ a zdálo se, že si ho hlava státu docela užívá.

Ještě větší paseku ale medaile pro Zelenského natropila v táboře někdejších Zemanových oddaných stoupenců, především v tom jejich segmentu, který prezident získal také svým důsledně proruským vystupováním v minulých deseti letech. Tam ťal vskutku do živého, dosvědčovala to i lakonická zraněnost mnohých reakcí, časté a výmluvné byly ty nepublikovatelné. Inu, málokdo umí házet přes palubu tak bryskně a s tak samozřejmou lehkostí jako náš prezident. V jeho provedení to není žádný dopředu signalizovaný akt, žádné: „Mohl by sis stoupnout tady k tomu zábradlí? Mohl by ses trochu naklonit? Nebude ti vadit, když tě nadzvednu? Teď by bylo nejlepší, kdybys zavřel oči.“ Miloš Zeman tenhle úkon „odbavuje“ rychle a nesentimentálně. To si tak člověk jde jednou lehnout do své pohodlné kajuty, zachumlá se do pokrývky a oddá se snění – a najednou bum ho! Propere ho dotyk studené vody a slaná chuť v puse, už stihne jen zahlédnout loď mizící v dáli a naopak rychle se blížící zlověstnou trojúhelníkovou ploutev... On obecně ten nepříliš početný, ale o to hlasitější Putinův fanklub na tuzemském internetu se po začátku války projevuje spíš zdrženlivě. Často stručnými obecnými soudy typu Všichni lžou, válka není správná, je dobře, že se vyjednává. Přinejmenším v prvních dnech bojů převládala jakási opatrná dotčenost, snad i snaha na sebe zbytečně neupozorňovat, třeba povzbuzená nemístně agilním vystoupením nejvyššího státního zástupce Igora Stříže, který veřejné projevování sympatií ruské straně označil za možný trestný čin. Teď už ta prvotní opařenost zvolna přechází, řekl bych, velkovýroba názorů se rozjede a plán nakonec bude splněn, snad i ta pětiletka. Ty první dny konfliktu ale byly pro jistý typ debatéra nepochybně těžké. Viděl jsem jednoho takového naživo, jeli jsme spolu skoro prázdnou tramvají, bylo to v den, kdy se pro mír (ale nikoli proti Putinovi) vyslovil slavný ruský hokejista Alexandr Ovečkin. Ten vynervovaný muž celou dobu telefonoval asi s nějakým ideologicky nepevným kamarádem či příbuzným. Střídavě vykřikoval instrukce „Nic nečti!“ a „Na nic se nedívej!“, pak dodal: „Pošlu ti film, tam je všechno vysvětlený.“ Následoval delší proslov druhé strany, do něhož můj spolucestující vpadl opakovaným zařváním: „Ser na Ovečkina!“ Ukončil hovor bez rozloučení, když vystupoval, trochu se klepal. Nikdo to nemáme jednoduché.