KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Pokrok v Minsku. Obviněný už pro sebe nežádá trest smrti

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Pokrok v Minsku. Obviněný už pro sebe nežádá trest smrti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Spisovatel a katolický intelektuál Bedřich Fučík, vězeň padesátých let, nejpřesněji definoval rozdíl mezi agresivitou komunismu a nacismu: „Fašistický mučitel chtěl z tebe vyrvat pravdu, ten náš lež.“ Naprostá většina velkých veřejných procesů padesátých let byla vylhaná a vykonstruovaná a obžalovaní tam na sebe vypovídali zkazky a nesmysly, které vypadaly tak absurdně, až jim mnozí věřili. Přece by ti lidé nesvědčili proti sobě! Proč by to dělali? Když se ti lidé nebrání a dobrovolně tam vypovídají, tak se asi opravdu provinili… Přece není možné, aby takhle někoho mohli donutit. Byli schlíplí, unavení, sešlí, to ano, ale žádné mučení na nich vidět nebylo. Asi to tedy byla pravda…

Jenže režiséři těch procesů věděli dobře, jak to udělat, aby obvinění vypovídali, že všichni kolem žasli, co se to v nich stalo. Ještě před nějakou dobou normální lidé s nějakými názory a postoji, a najednou z nich padá tohle. Inu, asi se jim to ve vazbě rozleželo, asi šli do sebe.

Ano, vyšetřovatelé to uměli skvěle a měli svoje pokrokové a vědecké metody. Nepřetržité výslechy, klidně několik dní bez přestávky, pořád stejné otázky, stále znovu a znovu, a bez odpočinku, stát až do úplného vyčerpání, pak, když člověk omdlel, kýbl vody a zase znovu, týdny buzení každých patnáct minut, v ledové nebo zase přetopené cele, k pití slaná voda anebo slanečky bez vody, občas rána, ale na místa, kde to nebylo vidět a nezanechávalo to stopy. To nebyly opravdu gestapácké metody, kde člověk mohl být umlácen do krvava, protože smyslem bylo z něj něco vytáhnout. Tady pravda nikoho nezajímala. Tady bylo smyslem člověka zlomit a použít ho pro svůj účel.

Jako teď v Bělorusku s Romanem Pratasevičem… Doba pokročila a metody jsou možná civilizovanější. Bývalý opozičník nevypovídá před tribunálem a asi mu nehrozí trest smrti, o který ani, na rozdíl od některých těch odsouzenců, nežádá. Moderátor, před nímž své doznání provádí, není žádný prokurátor Vyšinskij nebo Urválek, ale chápavý a empatický profesionál, který má za sebou určitě nějaký kurz mediální komunikace. Roman Pratasevič mluví, skoro jako by mu opravdu záleželo na tom, něco vysvětlit, z něčeho se omluvit, a chvílemi opravdu se zdá, že mluví, jak chce on. A možná že už i opravdu chce. Možná má za sebou něco podobného jako ti vyslýchání a obvinění před sedmdesáti lety, jenom v nějaké soft verzi. Třeba víc nátlaku psychického než toho mučení, třeba nějaká rafinovaná hrozba, třeba jen nějaká dohoda, že třeba někdo jeho blízký neskončí, ne teď, ale za půl roku, až na tenhle případ každý zapomene, náhodou pod koly náklaďáku, třeba. Anebo se Roman Pratasevič jen zhroutil, jen už to nemohl vydržet, a tak přišla tahle nabídka. Natočíme s vámi rozhovor, říkejte si tam, co chcete, vždyť víte, co chcete říct. Ano, sebekritiku, výborně. Sebekritika byla vždycky v našich končinách žádaná.

Ne, nevíme, jak to ve skutečnosti bylo a je. Víme jenom to, že v Evropě existuje stát, který se neštítí tyto prasácké inscenace oživit a používat. A možná že ještě hroznější je představa, že se najde dost lidí, kteří řeknou, na tom přece něco je, asi šel do sebe a uznal, že se mýlil. Přece není možné, aby takhle někoho mohli donutit. Možná ten Lukašenko není tak hrozný, když to uznal i ten opozičník… Přece by to neříkal, kdyby si to nemyslel.