KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Takže to byl hon na čarodějnice

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Takže to byl hon na čarodějnice

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

To, co vešlo ve známost jako Trumpův ruský komplot (collusion), je třeba považovat za mimořádný ruský strategický úspěch. Za sto tisíc dolarů (tolik stály inzeráty na Facebooku) si Rusové koupili to, že celá americká politická scéna propadla několikaletému šílenství. Poslední vývoj v této kauze pak vede k něčemu, čemu se v jiném kontextu říká změna paradigmatu. Fakta se postupně mění a hromadí, až najednou v určitou chvíli začnou dávat jiný smysl. V tomto případě ten, že celé ruské vyšetřování skutečně mělo blízko k honu na čarodějnice.

První událostí byla loni v listopadu zpráva nezávislého inspektora ministerstva spravedlnosti o žádostech o odposlechy v prapůvodním vyšetřování ruských kontaktů Trumpovy kampaně, tedy ještě v roce 2016, za vlády prezidenta Obamy. Neobejdeme se bez technického úvodu.

americkém systému tajných služeb má kontrarozvědku, to, co u nás dělá BIS, na starosti FBI. Ta je součástí ministerstva spravedlnosti, a jak ví každý divák amerických thrillerů, její hlavní práce je jiná, kriminalistická, stíhání federálních zločinů. Účel trestního vyšetřování je ovšem jiný než kontrarozvědného – v prvním případě vypracování žaloby, kterou bude státní zástupce schopen obhájit před veřejným soudem, v druhém případě tajné získání informací.

FBI občas chce někoho odposlouchávat a, tak jako její protějšky všude v civilizovaném světě, musí žádat o povolení soud. V trestním řízení agenty ukázňuje vědomí, že jejich žádost nakonec uvidí obhájce, a byla-li nemístná, využije toho. Odposlouchávání amerického občana v kontrarozvědném vyšetřování, které s největší pravděpodobností zůstane navždy tajné, je ovšem jiný kalibr. Proto byl v roce 1978 zřízen zákonem FISA (Foreign Intelligence Surveillance Act) speciální soud, který tyto odposlechy povoluje. Standard důvodného podezření, který musí FBI doložit, je tu výrazně vyšší.

Jednou ze spojek v údajném komplotu mezi Trumpem a Ruskem měl být krátkodobý člen zahraničněpolitického týmu kampaně Carter Page. Jak je známo již od roku 2017, FBI ho odposlouchávala. Muellerova zpráva ovšem žádnou takovou jeho spolupráci s Rusy, o níž se v médiích psaly báje, nezjistila. I to byl jeden z důvodů, proč se generální inspektor ministerstva spravedlnosti rozhodl prověřit žádosti o jeho odposlouchávání. Inspektor je institucionálně nezávislý – šéf justice či kongresmani ho mohou žádat či mu navrhovat, aby něco zkoumal, ale ne ho úkolovat. Funkci zastává bývalý prokurátor a advokát Michael Horowitz, který byl do funkce jmenován za prezidenta Obamy. A právě proto byl dopad jeho zprávy tak drtivý.

Ministerstvo spravedlnosti, které jménem FBI žádosti o odposlechy podává, získalo povolení v říjnu 2016, a protože platí 90 dnů, nechalo si je třikrát prodloužit. Horowitz našel v těchto žádostech celkem sedmnáct závažných chyb.

Ta nejzávažnější patrně je, že Page v minulosti spolupracoval se CIA, která ho vytěžovala na kontakty s Rusy a shledávala ho věrohodným. Tuto informaci, jež by mohla v očích soudce posílit Pageovu bezúhonnost, však FBI do podání k soudu nezařadila. A nejen to – zfalšovala e-mail tak, aby to vypadalo, že žádná taková spolupráce nikdy neexistovala. Úředníka, který e-mail zfalšoval, Horowitz doporučil k trestnímu stíhání.

Další zásadní zjištění bylo, že FBI nasadila na Page a dalšího okrajového spolupracovníka Trumpovy kampaně George Papadopoulose tajné spolupracovníky – civilisty, kteří měli jejich důvěru (víme, že jedním z nich byl cambridgeský profesor Stefan Halpern). Page i Papadopoulos těmto lidem, jimž neměli důvod lhát, jakoukoli koordinaci Trumpovy kampaně s Rusy vyvraceli. FBI opět tyto informace nezařadila do žádostí o odposlech. Selektivně z nich využila jen to, co mohlo vrhnout na Page špatné světlo.

Dalším zjištěním bylo, že FBI se v žádostech opírala o tzv. Steeleovu složku. Bývalí činitelé FBI se snažili na veřejnosti tvrdit, že později zdiskreditovaný dokument v žádostech nehrál velkou roli, ale Horowitz dospěl k závěru, že hrál roli „ústřední a podstatnou“. FBI věděla, že tvorba složky je financována kampaní Hillary Clintonové, což by pro soud byla důležitá informace pro posuzování její věrohodnosti. Ale oni to soudu zatajili. A co horšího, FBI se snažila nezávisle ověřit tvrzení ze Steeleovy složky, a nedařilo se jí to. Dokonce mluvila s hlavním subdodavatelem, který pro Steelea, jenž nemohl do Ruska, shromažďování informací řídil. A z jeho výpovědí vyplývá, že tvrzení ve složce byla mnohem méně věrohodná, než jak je Steele prezentoval – byly to drby z druhé ruky. I jiné složky státního aparátu, mj. CIA a ministerstvo zahraničí, získaly důvody Steeleovi nevěřit.

To vše FBI věděla, a přesto se složkou operovala. Dokonce se uchýlila k trapnému triku. Steele kontaktoval některé americké novináře a ti na základě jeho briefingu (aniž by ho jmenovali) napsali zprávy o propojení Ruska s Trumpem. FBI pak tyto články předložila soudu jako další, nezávislý podpůrný materiál.

Pro demokraty a jejich spojence v médiích byla Horowitzova zpráva nevítaná. Dva roky vytvářeli dojem, že Trump se spikl s cizí mocností. To skončilo se zveřejněním Muellerovy zprávy. Tak aspoň tvrdili, že vyšetřování bylo nicméně oprávněné a důležité. To jim překazil Horowitz. Zdiskreditovat ho nebylo jak, funkci zastával už od Obamy. Tak jim nezbývalo než tvrdit, že porušování zákona při tomto vyšetřování aspoň nebylo politicky motivováno. Radostná zvěst to tedy není.

Nedodávali už, že Horowitz sice důkazy politické tendenčnosti nenašel – nikdo mu neřekl, ano, jsem politicky podjatý –, ale taky ji nevyvrátil. „Nevím, vyloučit to nemohu,“ zněla jeho odpověď na přímou otázku. Při slyšení v Senátu řekl například: „Odpovědi, které jsme dostali, byly tak neuspokojivé, že se dodnes snažíme pochopit, jak ke všem těmto chybám mohlo dojít – během doby asi devíti měsíců, ve třech speciálně vybraných týmech, při jednom z nejdůležitějších případů FBI, ne-li vůbec nejdůležitějším, v němž byly angažovány samotné špičky organizace a týkal se prezidentské kampaně.“ Když se ho jeden ze senátorů zeptal, co říká tomu, že bývalý ředitel FBI James Comey tvrdí, že zpráva je pro něj zadostiučiněním, inspektor odpověděl: „Myslím, že aktivity, které jsme zde zjistili, nedávají zadostiučinění nikomu, kdo se těchto žádostí o odposlechy dotkl.“

Vraťme se na počátek. Vznik vyšetřování Trumpovy kampaně, jež mělo krycí název Crossfire Hurricane, je známý: George Papadopoulos se v květnu 2016 v Londýně opil s australským diplomatem a vykládal mu o tom, že Rusové mají spoustu e-mailů nepříjemných pro Hillary Clintonovou. Když WikiLeaks začaly v červenci zveřejňovat hacknuté e-maily Demokratického národního výboru, Australan si na to vzpomněl a dal vědět Američanům. Tak byl odstartován Crossfire Hurricane. Horowitz to vyhodnotil jako v souladu se zákonem, přičemž ovšem zdůraznil, že práh, který zákon předepisuje, je nízký.

Terčem byly jmenovitě čtyři osoby. Carter Page, který nakonec nebyl z ničeho obviněn. George Papadopoulos, který si za nepravdivou výpověď odseděl čtrnáct dní ve vězení. Paul Manafort, který byl odsouzen na sedm a půl roku, ale za finanční podvody nesouvisející s Trumpovou kampaní. A generál Michael Flynn. Ten se přiznal k tomu, že lhal vyšetřovatelům o telefonátech s ruským velvyslancem a že porušil zákon o registraci lobbingu za zahraniční klienty, a stal se spolupracujícím svědkem Muellerových vyšetřovatelů. Ale letos v lednu, ještě předtím, než mu soud stanovil trest, své přiznání zrušil a rozhodl se raději podstoupit soud. A minulý týden ministerstvo spravedlnosti žalobu na Flynna stáhlo.

To pochopitelně vzbudilo pozdvižení. Přiznejme, že podezření z politického rozhodnutí u generála, jehož se veřejně zastával prezident Trump, se nabízí. Co tedy ministerstvo spravedlnosti tvrdí?

Nedlouho po volbách, ale ještě před Trumpovou inaugurací, počátkem ledna 2017, doporučilo washingtonské oddělení FBI vyšetřování Flynna, designovaného Trumpova národněbezpečnostního poradce, uzavřít. Nic na něj nenašli. To, co vycházelo průběžně v médiích – že on byl tím komunikačním kanálem mezi Trumpem a Rusy – byly všechno kecy. Když tu se agentům FBI z kontrarozvědného oddělení dostaly do rukou přepisy odposlechů telefonátu Flynna s ruským velvyslancem Kisljakem z předchozího prosince. Obamova administrativa tehdy uvalila na Rusko sankce za vměšování se do voleb a Flynn vyjádřil naději, že Rusko nebude reakci eskalovat. Neblaze proslulý agent FBI Peter Strzok zjistil, že díky byrokratické nedbalosti vyšetřování Flynna dosud uzavřeno nebylo, a zaradoval se – nyní má důvod pokračovat.

Na nejvyšších místech FBI a odcházející Obamovy administrativy se začalo probírat, jak s odposlechem naložit. Padl nápad na stíhání podle Loganova zákona. To je zákon zakazující občanům provozovat vlastní diplomacii s cizinou. Pochází z roku 1799, nikdo za jeho porušení nebyl nikdy odsouzen, poslední stíhání se odehrálo v roce 1852 a podle mínění většiny právníků je protiústavní. Uvažovat o trestním stíhání za jeho porušení se považuje za vtip, asi něco jako stíhat někoho v Británii za rouhání. A Flynn podle odposlechů nenabízel Kisljakovi žádnou výslovnou dohodu. Kontakty zahraničněpolitického týmu nově zvoleného prezidenta se zahraničními činiteli a diplomaty se považují za normální.

Nakonec agenti FBI Flynna na téma rozhovoru s Kisljakem vyslechli – ředitel Comey později přiznal, že u jiné administrativy by si to patrně nedovolili –, a nic. Někteří měli pocit, že Flynn možná lhal, ale na stíhání to dost silné nebylo. „Nevím. Myslím, že lze vystavět argumentaci, že lhal. Je to těsné,“ odpověděl Comey v březnu 2017 v Kongresu na otázku, zda Flynn lhal. Stačilo to jen na to, že Trump Flynna vyhodil, protože o věci nepravdivě informoval viceprezidenta Pence.

Teprve o deset měsíců později dotlačili Muellerovi vyšetřovatelé Flynna k přiznání, že lhal. Na tom dnes hodně kritiků administrativy staví – přiznal se a basta. Jenže řada zkušených advokátů na to namítne, že když si vyšetřovatelé zamanou někoho přistihnout při lži, není to tak těžké ani výjimečné. Oni vědí, na co se budou ptát, a nastupují k výslechu s čerstvě prostudovanou každou minutou a každým slovíčkem té události. Vyslýchaný je zaskočen a pracně se rozpomíná. To by bylo, aby si něco nevybavil špatně.

A Flynn před výslechem prohodil, že je mu jasné, že agenti vědí o jeho telefonátech s Kisljakem. Jako bývalý ředitel jedné z rozvědek pochopitelně věděl, že tajné služby ruského velvyslance odposlouchávají. Další důvod, proč se přiklánět k tomu, že jakékoli nesrovnalosti v jeho výpovědi nebyly záměrné.

Flynn loni změnil právníky a jeho nová právní zástupkyně Sidney Powellová se rozhodla dohodu zvrátit. Tlačila na ministerstvo spravedlnosti, aby jí vydalo materiály, které byly do té doby Flynnovi zatajovány, a byla v tom úspěšná.

Například se domohla ručně psaných poznámek jednoho z agentů z porady před výslechem. Stálo v nich: „Co je náš cíl? Pravda/přiznání, anebo přimět ho ke lži, abychom ho mohli stíhat nebo nechat vyhodit z místa?“

Dále, Flynn se Muellerovým lidem přiznal ještě k jedné věci: když v roce 2016 jako lobbista reprezentoval tureckého klienta, neregistroval se podle zákona FARA, jak by měl. To je přestupek, který se v minulosti taky málokdy stíhal a zpravidla řešil pokutou. Ale Powellová zjistila ještě něco – interní komunikaci Flynnových předchozích právníků dokládající, že součástí dohody o vině bylo něco navíc. Slib, že Mueller nebude stíhat Flynnova syna, který byl jeho partnerem v lobbistické firmě. To před soudem, který dohodu schválil, neprezentovali. A to byla chyba, soud má podle zákona znát všechny okolnosti dohody.

A konečně ministerstvo přijalo její argumentaci, že lživý výrok může být trestný jen, má-li vztah k nějakému vyšetřování a má možnost ovlivnit rozhodování nějakého tribunálu, jež je třeba učinit. Ale protože pro vyšetřování Flynna už nebyly důvody, jeho výslech nebyl k ničemu vázán a jeho výroky neměly, jaký tribunál ovlivnit. Ozvali se někteří bývalí činitelé ministerstva a FBI, že uzavření vyšetřování nebyla hotová věc, že důvody pro pokračování tehdy existovaly. Nevyznívá to pro ně dobře. Protože jestliže tehdy ještě nějaké důvody viděli, tak viděli špatně, protože ty důvody se nepotvrdily. I Muellerovi vyšetřovatelé se všemi zdroji, jež měli k dispozici, z nich nakonec nic nevykřesali a museli sáhnout po té pasti, kterou na Flynna nastražila FBI v lednu 2017.

Flynnovo očištění v návaznosti na Horowitzovu zprávu dost mění pohled na celou ságu „ruského komplotu“, a to i pro ty, kteří jí od začátku příliš nevěřili. Že je Steeleova složka snůškou výmyslů, to bylo zřejmé už dlouho. Horowitz ale ukázal, jak mnoho o její nevěrohodnosti sama FBI věděla a jak ji přesto zneužívala pro svou aktivitu i pro matení veřejnosti. A jak záhy FBI podezření vůči spolupracovníkům Trumpovy kampaně vyvrátila svými vlastními vyšetřovacími kroky – a přesto pokračovala v jejich vyšetřování a, můžeme říci, perzekvování.

Flynnův úspěch pak potvrzuje obecně to, co vždy tvrdili kritici institutu nezávislého vyšetřovatele: že vyšetřovatelé vybaveni neomezenými zdroji a vůlí obhájit svou existenci jsou v pokušení nějaký zločin objevit, i kdyby se nestal.

A konkrétně potvrzuje teorii, kterou již před dvěma lety vyslovil bývalý státní zástupce a nyní přispěvatel časopisu National Review Andrew McCarthy: že smyslem jmenování Roberta Muellera nezávislým vyšetřovatelem nebylo odhalit komplot mezi Trumpem a Kremlem – všem už bylo jasné, že žádný nebyl. Účelem bylo zachránit reputaci FBI tím, že najdou dost různých špatností na to, aby se mohlo říci, že vyšetřování bylo oprávněné, že agenti FBI jednali v dobré víře, že chrání republiku. Flynn měl být jedním z obětních beránků.

Tak to teď nevypadá. Mnohem věrohodnější se zdá být názor, že personál toho, čemu se říká „deep state“, včetně bezpečnostních činitelů Obamovy administrativy a médií, jednal v přesvědčení, že mimořádné nebezpečí – Trump – opravňuje k použití mimořádných prostředků. Včetně zneužívání tajných služeb a trestních orgánů.

To neznamená, že ty, kteří uvízli v osidlech těchto vyšetřování, musíme mít rádi. Page i Papadopoulos stále ve světle všech informací vypadají jako jaloví, marniví troubové. Manafort spolu se svým starým druhem Rogerem Stonem, který také čeká na odsouzení, byli v Reaganově Washingtonu průkopníky korupce nové kvality, když zbourali zeď mezi kampaňovým poradenstvím a lobbingem. Manafort pak nikdy nenarazil na diktátora tak krvavého, že by mu jeho peníze smrděly. Slzy nad ním nikdo ronit nemusí. A Flynn jako člověk, který si nechal zaplatit od Kremlu za to, že se posadil na slavnostní večeři média Russia Today (s Cyrilem Svobodou u stolu mimochodem), není typ, u kterého byste řekli: To je materiál na národněbezpečnostního poradce.

Ale lidé, kteří zneužívají státní moci pro znemožnění demokratického střídání moci, jsou horší.

 

13. května 2020