Marek Škubal je na české výtvarné scéně výjimečná postava. Jeho nesmírně precizní, fantaskní, magická a přiznejme i morbidní tvorba ale možná naznačuje, kam se bude ubírat umění. Možná jde směrem k hledání nečekané krásy ve věcech strašlivých, ba odporných. Ovšem zobrazených s jedinečnou a mistrovskou náročností a dokonalostí. Je to umění výsostně dekadentní a elitářské, k čemuž se Marek Škubal hrdě, ač povahou introvert, hlásí. Rozhovor jsme vedli nad jeho obrazy a bustami v holešovické Trafo Gallery.

Dívám se na vaše obrazy z říše „mikroskopického“ hmyzu, červů, či snad roztočů, a jímá mě trochu hrůza, ale hlavně jsem fascinován tou detailní propracovaností kusadel, chapadel, čelistí nebo snad jiných, ještě hrozivějších orgánů. Kreslil jste je podle skutečnosti? Existují vůbec takoví tvorové?

Nejde o podobu reálných tvorů, ale červích božstev, jejichž formy ke mně přicházejí snad odněkud z podvědomí. Používal jsem techniku škrábané kresby – tzv. scratchboardu, což je médium krásné, ale nesmlouvavé: do černé plochy chirurgickým skalpelem proškrabuji bílé linky, jimiž postupně buduji tvar. Je to vlastně kresba v negativu. Vyryté linie jsou definitivní a neopravitelné, jediné špatné škrábnutí a obraz by byl zničen. 

Jak dlouho takový portrét červího božstva vzniká?

Nad každou z těch pětašedesáti kreseb jsem strávil desítky hodin, často na pokraji fyzického i duševního vyčerpání. Při práci touto technikou je důležitá naprostá koncentrace. K tomu mi velmi pomáhá hudba. Někdy poslouchám metal, jindy baroko, hudba mi vždy umožní lépe se odpoutat od okolního světa a dostat se do stavu blízkého transu.

A busty?

Stejně jako v magii musíte být i v kresbě naprosto soustředěný a přesný a vše záleží na dokonalém provedení úkonů. Ostatně i samo slovo čarování je odvozeno od dělání čar. Kreslíř je tedy něco jako čaro-děj.

Čarodějnictví čili magie se dělí na bílou a černou. Na jakou stranu se přikláníte vy?

Ani na jednu. Božstvo, které se snažím invokovat, by mělo stát nad dobrým a zlým, mimo kategorie duálního chápání. Princip božství spočívá v obsažení všeho, v jednotě, ve spojení nejnižšího s nejvyšším. Otázky nějaké morální kategorizace tady nehrají žádnou roli.

Připustíte, že vytvářet fantaskní obrazy červů je poněkud výstřední?

Pro někoho možná. Ale vzhledem k tomu, že to téma zpracovávám dlouhodobě a především sám pro sebe, mou motivací rozhodně není touha někoho šokovat výstředností. Jde mi o jiné věci. Portréty červích entit odrážejí moji osobní touhu po Nepoznaném. Červ je pro mě silným symbolem.

Symbolem smrti a odpornosti…

Ano, vyjadřuje pro mě ale také pokračování života v jiné formě existence. Červ-larva se v průběhu svého vývoje transformuje v dokonalejší bytost – v dospělé imago. Také mrtvé tělo člověka nebo zvířete v jistém smyslu s červy znovu „ožívá“, když poskytuje podmínky pro růst tisíců nových životů. Jedná se o jistou formu nesmrtelnosti. Není divu, že tento proces měl své okouzlené pozorovatele, nejznámější je asi Baudelairova báseň Mršina, kde popisuje rozkládající se břicho, hemžící se tisíci larvami a šumící hmyzem jako něco, co je svým způsobem krásné.

Ano, jen se člověk nesmí moc k takovému zázraku přibližovat.

To zajisté.   

Jak se to vaše zaujetí pro červy zrodilo? Byl tam nějaký konkrétní podnět?

Tématem červa se zabývám dlouhodobě. Na počátku to byla prostá fascinace rozmanitostí tvarů a forem hmyzí říše. Můj zájem postupně přerostl z fascinace červem-živočichem do úvah nad červem-symbolem. Výsledkem byla má diplomová práce na AVU: sochařsko-grafická instalace Animal Bodhisattva. Zde se podoba červa jako jedné z nejnižších bytostí setkává a prolíná s ikonografií nejvyšší bytosti, jíž je Bodhisattva. Výsledná entita, byť na první pohled děsivá, je tak univerzálním symbolem života ve všech jeho podobách. Paralelně s tím se zabývám tématem červa a jeho významu v dějinách umění a vizuální kultury i teoreticky v rámci svého doktorského studia na AVU.

Nepochybuji, že studie o červech v dějinách výtvarného umění musí být bohatá a zajímavá.

To opravdu je. Motiv červa je, dalo by se říct, starý jako samo umění. Červa najdeme už v nejstarších mýtech celého světa. Velkou kapitolou je téma vanitas (marnost), oblíbené od středověku po období baroka, v němž červi coby průvodci zkázy všeho tělesného hrají důležitou roli. I v současném umění se tento motiv vyskytuje poměrně často, třeba u bratří Jakea a Dinose Chapmanových, kteří před několika lety vystavovali v Rudolfinu plastiku Sex – zohavená zavěšená tlející lidská torza pokrytá hutnou vrstvou červů a rozličného hmyzu. Damien Hirst pracoval ve svém díle Thousand years s živými červy, kteří se krmili na uťaté hovězí hlavě. Postupně se z nich líhly mouchy, ty pak nalétávaly na elektrickou mucholapku, která je usmrcovala. Opět takové memento mori.

To museli mít v té galerii radost.

Bylo to ve skleněné vitríně. Ale s živými červy pracoval například i Jan Švankmajer, který je v rámci magického rituálu výroby fetiše osobně pálil horkovzdušnou pistolí. Mně by se ale příčilo týrat nebo mučit červy, stejně jako jakékoli jiné tvory.

Je vám blízký surrealismus?

Za surrealistu se nepovažuji, ale pracuji občas s postupy, které jsou mu blízké. Teď u scratchboardů především s intuicí a podvědomím. U soch je to, co dělám, naopak zcela vědomé, vybírám si objekt, dělám rešerše, studuji ho.

Vy jste vlastně vzděláním sochař, že?

Ano, vystudoval jsem na střední uměleckoprůmyslové škole Zámeček v Plzni kamenosochařství, pak jsem na AVU pokračoval v sochařském ateliéru u profesora Jindřicha Zeithammla. Takže jsem sochař, ale zároveň mě vždycky zajímala kresba, vlastně co si pamatuji, tak jsem kreslil stále. V ideálním případě dělám obojí a střídám to.

Vždycky jste chtěl být umělcem?

Ano, i rodiče říkají, že jsem snad kreslil ještě dřív, než jsem chodil. Dětství i mládí jsem prožil u kreslení, byl jsem introvertní dítě, do žádných part jsem se nezapojoval. Prostě jsem kreslil, později modeloval, nebo si četl.

Odkud jste?

Z obce Dýšina, leží na předměstí Plzně. Ale neoznačil bych se za venkovské dítě.

Když jste přišel na studia do Prahy, do akademického prostředí, byl jste svým zaujetím pro kresby spíš výjimka?

Myslíte, jestli jsem nebyl bílou vránou mezi konceptualisty? Ne, necítil jsem se tak, naopak jsem v ročníku potkal spřízněné duše, s nimiž sdílím vášeň pro kresbu i modelování. Myslím, že obecně sledujeme pozvolný návrat k tradičním médiím.

Na výstavě v Trafo Gallery, kde stojíme, jsou vedle červího panteonu umístěny také busty velmi pozoruhodných tvorů snad ženského pohlaví. Mají také něco společného s červy?

Ne přímo. Snad nějakou netradiční ideu krásy. Je to cyklus Nefertiti Now, nazvaný podle slavné busty egyptské královny Nefertiti, která od svého vzniku platila za určitý kánon klasické krásy. Já jsem se snažil najít ženy, které současný  mainstreamový ideál katalogové krásy různým způsobem narušují či převracejí. Jsou to ale osobnosti natolik výjimečné a fascinující, že si vytvářejí estetický kánon podle vlastních měřítek.

Tak kdybych třeba tuto rohatou ženu s dračími zuby potkal někde na opuštěném místě, asi bych vzal nohy na ramena.

To je Maria José Cristerna, také se jí říká Vampire Woman – upíří žena. Žije v Mexiku, kde je velmi populární. Postupně prošla řadou tělesných úprav, má četné podkožní implantáty, naostřené zuby, je zcela potetovaná. Její transformace v nelidskou démonickou bytost ale není žádným estetickým výstřelkem, touto proměnou se vyrovnávala s traumaty z dětství a mládí, kdy vyrůstala ve velmi autoritářském prostředí.

Hm, člověk si říká, že být démonem možná není špatné, když vyrazíte na divokou party, ale co během všedního dne…

Ale ona prý vede docela normální život, má čtyři děti: na YouTube jsem viděl, jak je vede do školy, zdraví ji sousedé. Mnohdy jsou lidé s extrémní vizualitou velmi citliví a jemní. Děsivý vizuál je často ochrannou maskou.

Další busta: zobrazena žena snad bez vlasů, s rozštěpem rtu a zvláštním tvarem nosu, jakoby hlava velkého embrya…

To je Melanie Gaydos, americká modelka. Narodila se s ektodermální dysplazií, což je dost strašlivá genetická porucha, také se jí říká upíří syndrom. Postihuje zuby, kůži, nerostou vlasy, nehty, takový člověk nemá potní žlázy, takže je v životě nesmírně omezován. A tato Melanie dosáhla přesto neobyčejných úspěchů v modelingu, navzdory všem nepříznivým okolnostem.

Jistě to souvisí i s inkluzí v modelingu…

V posledních letech existuje určitý trend, kdy se v modelingu začali objevovat lidé nějakým způsobem zvláštní, například s poruchou pigmentu, černošští albíni. Melanie Gaydos je nicméně výjimečná a silná osobnost, nehledě na nějaký trend.

Jak jste ty busty vytvářel? Předpokládám, že vám nepřijely sedět do ateliéru?

Ne, když jsem se pro ně rozhodl, snažil jsem se sehnat co nejvíc fotografií z nejrůznějších úhlů, což v naší době není už tak složité. Hledal jsem i jejich podoby v průběhu času. A na základě těchto podkladů jsem pak vymodeloval jakýsi jejich ideální portrét.

Dozvěděly se to?

Některé. Sociální sítě nelze podcenit, takže už druhý den po vernisáži se ozvala právě Maria José Cristerna, která poslala na Instagram do komentáře srdíčko. Melanie Gaydos kontaktovala rovněž na Instagramu Trafo Gallery s tím, že se jí to líbí a že by chtěla vidět víc. Samozřejmě jsme jí s radostí další fotografie poslali.

Další ze zajímavých bytostí je jakási postarší žena s jakoby africkým drdolem na temeni. Její grimasa trochu připomíná slavné sochy barokního sochaře Franze Xavera Messerschmidta…

Toho mám velmi rád, dalo by se říct, že se k němu hlásím. Pokud jde o tu bustu, tak to je Anna Varney Cantodea, tajemná zpěvačka skupiny Sopor Aeternus & the Ensemble of Shadows, jejíž hudba mě velmi zasáhla. Ona představuje mezi portrétovanými ženami transgenderovou krásu, narodila se jako muž, ale identifikuje se jako žena. Poprvé jsem viděl její fotografie od Joachima Luetkeho v roce 2010 na výstavě Decadence Now! v Rudolfinu. Pochmurné snímky se mi vryly do paměti, myslel jsem si ale tehdy, že je na nich nějaký model stylizovaný pro potřeby expresivní fotografie. Pak jsem po nějaké době slyšel poprvé Sopor Aeternus, byl tou hudbou zcela uhranut a až tehdy jsem se dozvěděl, že ta „model/ka“ z fotografií je zároveň zpěvačka a autorka hudby i textů.

Stejně je to zvláštní, co se s tím kánonem krásy stalo… Tisíciletí západní kultura hledala krásu v líbeznosti, harmonii, v něžné souměrné ženské tváři a těle… Ale možná by se to líbilo feministkám.

V tomhle směru bych nechtěl spekulovat, to je  složitá problematika. Každopádně nepředstavuji zobrazené jako nějaký pasivní objekt. Busty mají být oslavou jejich osobnosti, individuality, síly. Když se vrátím k samotným sochám, snažil jsem se uplatnit to nejklasičtější tvarosloví. Na jednu stranu je to kontrast k extrémní vizualitě zobrazených, na druhou stranu ale klasicizující forma posiluje jejich status určitého kanonického ideálu.

Označil byste se za realistu?

Za realistu ne, protože velká část mé tvorby je ryze imaginativní. Vždy ale pracuji zobrazivě a záleží mi na dokonalosti formy.

Máte nějakou sochu umístěnou na veřejném prostranství?

Od roku 2015 je v Děkanské zahradě v Pelhřimově umístěna moje kamenná socha Františka Bernarda Vaňka, což byl katolický kněz, spisovatel a významný kulturní mecenáš, který podporoval třeba sochaře Františka Bílka. Fantastická renesanční osobnost, mimo jiné založil v Pelhřimově hokejový oddíl. V roce 1943, v pokročilém věku, zemřel v Dachau, kam ho odvlekli nacisté. V Pelhřimově měl původně bronzovou pamětní desku s reliéfem, tu ale někdo ukradl. Můj pomník je vysekán přímo ze syenitového bloku, na němž byla původní deska umístěna.

Zmínil jste se o výstavě Decadence Now!, kterou před osmi lety uspořádal Otto M. Urban. On byl taky kurátorem loňské skupinové výstavy Život je bolestný a přináší zklamání, která se konala v Galerii města Plzně a v Trafo Gallery. Na ní jste vystavoval Animal Bodhisattvu. Jde o nějakou novou českou dekadenci?

Nejedná se o nějaký oficiální sloh či skupinu s pevně stanovenými pravidly, programem a manifestem. Je to spíš volné seskupení individualit, které se vyznačují podobnými zájmy, tématy, viděním světa. Vše probíhá na bázi přátelství a vzájemné pozornosti. Důležitou roli v tom hraje právě Otto M. Urban, který umí takové umělce vyhledat a dát je dohromady. Pro mě bylo setkání s ním zásadní už na Akademii, kdy byl konzultantem mé diplomové práce a velmi mě podpořil v tématech, která jsem zpracovával.

Zajímají vás nějací čeští umělci?

Snažím se mít vždy pokud možno přehled o aktuálním dění, ale témata jsem si vymýšlel vždy sám a k nim jsem pak hledal odpovídající formu. Nikdy to nebylo tak, že bych něco viděl a řekl si, hele, to by mohlo fungovat, taky to zkusím. Na to jsem byl vždy příliš velký individualista.

Co bude s tím červím cyklem? Budete jej prodávat po kusech?

To v žádném případě. Smysl má v této podobě, v celku šedesáti pěti obrazů. Je pro mě důležité, aby zůstal pohromadě, i za cenu, že ho budu mít zakonzervovaný v archivačním boxu. Ale rád bych jej ještě v budoucnu na nějaké výstavě předvedl. Také mě těší, že se podařilo v rámci výstavy Nelidské v Trafo Gallery vydat knihu Bůh odporných věcí, kde je celý cyklus v chronologickém řazení 1 : 1 reprodukován.

A busty?

Tam mohu cyklus rozšiřovat, pokud najdu další vhodný model k portrétování.

Nenašel by se v Česku?

Tady mě žádný kandidát nenapadá. Tedy kandidátka.