Páteční mimořádné jednání Rady NATO mělo psychopatický nádech. Rada se sešla na žádost Turecka, jehož armáda v syrské provincii Idlib právě válčí s armádou prezidenta Bašára Asada. Turci ve čtvrtek přiznali ztrátu 33 vojáků po náletu na svůj konvoj. V odplatu prý podnikli svoje nálety, při nichž zabili údajně desateronásobek nepřátel a vyřadili řadu vojenských cílů. Ve čtvrtek Ankara své spojence v Alianci požádala o podporu.

Té se jí dostává, tedy slovně. Je pozoruhodné, jak se dozvídáme i z českých médií, že odvetné turecké údery mají tu vlastnost, že se trefují do samých vojenských cílů: „Pět syrských vrtulníků, 23 tanků, deset obrněných vozidel, 23 houfnic... stejně jako tři sklady munice, dva sklady vybavení a jedno velitelství,“ cituje ČTK tureckého ministra obrany. Asadova armáda, tady si zase vezmeme na pomoc německého ministra zahraničí Heika Maase, bombarduje školy a nemocnice. Rada NATO v komuniké Asadovi vytýká, že letecká kampaň jeho armády je „nevybíravá“.

Proč jsou taková vyjádření psychopatická? Turecko se v Idlibu, což je poslední velká část Sýrie vymykající se Asadově kontrole, už léta nepřímo a posledních několik měsíců přímo angažuje ve prospěch „povstalců“. Jsou to většinou brutální džihádisté, kříženec středověku s raketami země-vzduch. Nejsilnější v Idlibu je Haját Tahrír aš-Šám, který se předtím jmenoval an-Nusra a ještě předtím byl normální syrskou filiálkou al-Káidy. Takže má stejnou matku s Islámským státem, bojem, vůči němuž USA svou přítomnost v Sýrii odůvodňují. Nedá se od žádné vlády očekávat, že se s takovým státem ve státě smíří a nepovede proti němu vojenskou operaci.

Zajímavé je, že západní vojáci vidí realitu v terénu jinak než západní politici. Před týdnem mluvčí operace armády USA proti Islámskému státu plukovník Myles Caggins na kanále Sky News charakterizoval Idlib jako „magnet pro teroristy“, kteří ohrožují stovky tisíc v provincii žijících civilistů. (Více zde.)

Zato když mluví politici, má člověk pocit, že asi hovoří o jiné zemi. Stovky tisíc civilistů v Idlibu najednou nejsou ohrožovány teroristy, ale svou vlastní vládou (za pomoci Ruska). Americké ministerstvo zahraničí včera vyhlásilo, že Amerika stojí s Tureckem proti syrskému prezidentu Asadovi, Íránu a Rusku. Pentagon by podle logiky mluvčího Cagginse měl pozici ministerstva zahraničí upravit v tom smyslu, že Amerika stojí proti Asadovi, Íránu a Rusku s Tureckem a al-Káidou.

Dnes je člověk vděčný i za málo, například za to, že v NATO pod touto skandální rétorikou funguje provozní rozum. V pátek na Radě nevedla Erdoganova žádost k poskytnutí pomoci vůči Sýrii, naopak diplomatické zdroje citované německým listem FAZ prozrazují (zde), že většina zástupců členských zemí se k tureckému angažmá v Idlibu stavěla „kriticky, až odmítavě“.

Prezident Erdogan se tu nemůže odvolávat na slavný článek 5 Severoatlantické smlouvy, který avizuje vzájemnou pomoc při nevyprovokované agresi. Nálet na turecký konvoj se konal na území cizího státu, kde turečtí vojáci vůbec neměli co pohledávat. Bašár Asad sice ztělesňuje režim, o jehož metodách si můžeme myslet své, ale tváří v tvář al-kaidistickým „povstalcům“ požívá docela velké, mezi Syřany doma určitě nadpoloviční podpory. Jeho vláda má mezinárodní uznání a křeslo v OSN.

Výhrůžka z Istanbulu, že Turecko už nebude bránit syrským uprchlíkům utíkat do Evropy, padla v tomto kontextu. Často se, například v rámci našich nekonečných debat o přijetí padesáti syrských sirotků, připomíná, že Turecko hostí více než tři miliony syrských uprchlíků před občanskou válkou. Vždycky by se mělo dodat: uprchlíků před občanskou válkou, kterou Turecko pomáhalo rozpoutat. Existují svědectví vysoce postavených členů Asadova režimu, kteří posléze zběhli, že Erdogan v rané fázi demonstrací v Sýrii, tedy na jaře 2011, prezidentu Asadovi nabízel, že mu pomůže. Ale za podmínky, že Asad přibere do vlády Muslimské bratrstvo. Vzápětí začal dodávat zbraně a vojáky džihádistům v Sýrii domácího i zahraničního původu.

Celou tu dobu až dodnes se Turecko naprosto skandálním stylem vměšuje do vývoje v sousední zemi – a my bychom ho v tom nejenže neměli podporovat, ani slovně, ale spíš bychom si měli klást otázku, jestli prezidentu Erdoganovi členství v NATO nedalo pocit jištěných zad, bez jakého by si vpád přes hranice s cílem zachránit bojovníky al-Káidy vůbec nemohl dovolit.