Jak se na dětech podepisuje výchova helikoptérových rodičů

Dlouhé dětství úzkosti a strachu

Jak se na dětech podepisuje výchova helikoptérových rodičů
Dlouhé dětství úzkosti a strachu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Žijeme v době čím dál rychlejšího toku informací. Společenské trendy a fenomény se šíří stále především z anglosaského světa. Zatímco některé přicházejí se zpožděním několika let, inkubační doba jiných je výrazně kratší. K nim patří progresivní ideologie, která je posedlá skupinovou identitou, za vším hledá agresi, nenávist, diskriminaci a sugeruje pocity, že by se lidé měli cítit jako oběti. Z veřejného prostoru se snaží vytlačit jakoukoli kritiku, aby se náhodou někoho nedotkla. Přes pokrokové filtry se snaží vyřadit z debaty každého, kdo jejich představy nesdílí. Svou agresivitou zvyšují útočnost i na druhé straně názorového spektra ve stylu na hrubý útok hrubá odveta. Svět se nepříjemně extremizuje v kulturních válkách. Kdo není s námi, je proti nám. Epicentrem jsou univerzity anglosaského světa. Především fakulty společenských věd. Ti psychologové a sociologové, kteří si stále ještě dokázali udržet nadhled a vědeckou racionalitu, se pokoušejí hledat příčiny, co vlnu pokrokářského ochranářství uvolnilo. Jeden z hlavních spouštěčů vidí v tom, že univerzitního věku dosáhly první děti, které vyrostly ve strachu a úzkosti svých rodičů, kteří jim svou přehnaně ochranářskou péčí odepřeli svobodu, samostatnost a zodpovědnost. Dospěly jako mentálně křehké „sněhové vločky“, které nedostaly příležitost, aby se naučily čelit problémům. Překážky je traumatizují. Proto se snaží vytvořit si svůj svět jako bezpečné místo (save space), kde nebudou muset čelit žádné kritice a útokům. Kde budou před vším nepříjemným chráněny.

Jsou to děti „helikoptérových rodičů“, kteří kolem nich odmalička ve snaze zajistit jim co nejbezpečnější svět a vybavit je co nejlépe pro život, který považují za stále více nebezpečný a náročný, létali jako helikoptéry. Všude je doprovázeli až do puberty. Zatímco ještě před dvaceti lety se ve Spojených státech a v Evropě věk, kdy děti byly schopny chodit a dopravovat se po městě, chodit do školy, na trénink, do obchodu, pohyboval mezi 5 a 8 lety, dnes se posouvá na 12 až 16 let. Nenechali je udělat chyby, naučit se zodpovědnosti a nenechali jim ani volný neorganizovaný čas pro sebe samé, kdy by se mohly hledat a testovat své hranice. Chtěli jim umést cestu ke štěstí. V dobré víře jim ale umetli cestu k mentální slabosti, strachu, úzkosti a duševním problémům. „Moje máma kolem mě létá jako helikoptéra,“ cituje teenagera americký psycholog Haim Ginnot, který v roce 1969 poprvé právě z tohoto citátu uvedl termín „helikoptéroví rodiče“ do oběhu v knize Rodiče a teenageři (Parents & Teenagers). Dnes už má spoustu synonym: buldozéroví rodiče (bulldozer parenting), hýčkající rodiče (cosseting parenting) či sekačkoví rodiče (lawnmower parenting). „Jsou to rodiče, kteří jsou přehnaně zaměřeni na své děti a nedávají jim prostor k samostatnosti a rozvoji,“ vysvětluje Carolyn Daitch, autorka knihy o rodičovské úzkosti Anxiety Disorders: The Go-To Guide (Průvodce úzkostnými poruchami). Helikoptéroví rodiče dusí své děti přehnanou kontrolou, ochranou a zároveň i přehnanou vlastní motivací a tlakem na jejich výkon. Často to dělají proto, že do nich projektují své vlastní nesplněné sny a snaží se je přes ně uskutečnit. S posedlostí bezpečím a péčí se ztrácí přirozená soudnost ve výchově. Je skutečně zločin nechat osamocené malé dítě, které se o sebe neumí postarat. Uplatňovat ale stejné pravidlo na desetileté děti, nebo dokonce teenagery jde proti zdravému vývoji dětí v sebevědomé a odolné osobnosti, jež se o sebe dokážou postarat. Tento styl výchovy naopak zvyšuje riziko, že se fyzicky nebo psychicky zraní, protože nebudou z bavlnky připravené na žádné překážky.

Posledních pět šest let se u nás pracuje na tom, aby se dětem helikoptérových rodičů, nezvyklým čelit výzvám a překážkám, snížily laťky ve školách. - Foto: Shutterstock

S mámou na přijímačky i na pohovor

Od prvních znaků formulovaných Ginnotem trend zmasověl do širokých středních vrstev a výrazně se vyvinul. Dnes není výjimkou, že rodiče právně dospělých dětí lobbují na univerzitách za jejich přijetí. Lidé z personálních oddělení dokonce stále častěji upozorňují, že za ně chodí lobbovat i u jejich šéfů, když už konečně začnou pracovat a vydělávat si. A maminka, jejíž dvacetiletý syn stále neopustil rodičovské hnízdo, má dojem, že se k němu v práci chovají ošklivě.

O helikoptérových rodičích si nemusíme číst v amerických magazínech. Stejnou výchovu ve strachu, úzkosti, bez svobody, samostatnosti a odpovědnosti tady provozujeme přinejmenším posledních dvacet let. A zhruba posledních pět šest let už intenzivně pracujeme na tom, abychom dětem helikoptérových rodičů, nezvyklým čelit výzvám a překážkám, umetli snížením latěk poměry ve školách. Naplno roztáčíme spirálu, která končí pokrokářským ochranářstvím, které teď v extrémní podobě sledujeme na anglosaských univerzitách.

Zásadní roli přitom sehrává ombudsmanství pod vedením Anny Šabatové, které je v domácích poměrech jedním z nejvýraznějších exportérů pokrokářských trendů. Důležitým tradičním rituálem v životě dítěte býval zápis do první třídy. Slušně se obléct. Vzít mámu nebo tátu za ruku a vyrazit s nimi poprvé se představit do školy, aby šestiletý kluk nebo holka viděli učitele a věděli, co je od prvního září čeká. A aby učitelé zároveň věděli, že k nim nastoupí dítě připravené na to, aby školu zvládlo. Už roky ale od učitelů a ředitelů škol zněly stížnosti, že k nim přicházejí čím dál méně mentálně vyspělé a samostatné děti. Ministerstvo školství proto ještě v roce 2013 za pravicové vlády Petra Nečase vydalo Desatero pro rodiče dětí předškolního věku. V něm sepsalo základní předpoklady, které by měl budoucí prvňáček zvládat. „Vstup do první třídy základní školy představuje pro dítě velkou životní změnu. Mění se role dítěte, prostředí, dospělí i vrstevníci, denní program, náplň činnosti, nároky i požadavky. Aby dítě mohlo zvládnout tuto náročnou situaci bez vážnějších problémů, mělo by být nejen dostatečně vývojově a sociálně zralé, ale také dobře připravené,“ píše se v Desateru.

Kromě základních znalostí se tam právě v desátém bodě objevují i nároky na odpovědnost a samostatnost. „Vyzná se ve svém prostředí (doma, ve škole), spolehlivě se orientuje v blízkém okolí (ví, kde bydlí, kam chodí do školky, kde jsou obchody, hřiště, kam se obrátit, když je v nouzi apod.). Zvládá běžné praktické činnosti a situace, s nimiž se pravidelně setkává (např. dovede vyřídit drobný vzkaz, nakoupit a zaplatit v obchodě, říci si o to, co potřebuje, ptá se na to, čemu nerozumí, umí telefonovat, dbá o pořádek a čistotu, samostatně se obslouží, zvládá drobné úklidové práce, je schopno se starat o rostliny či drobná domácí zvířata).“

V roce 2016 vystoupila Anna Šabatová s tím, že to mohou být pro řadu dětí příliš vysoké laťky. Že zápis nejsou žádné přijímačky, kde se má posuzovat, co dítě umí. A vyzvala rodiče, aby s sebou, pokud nechtějí, dítě vůbec k zápisu nebrali. „Nenechte se odbýt. Své dítě nemusíte nechat testovat,“ radí Šabatová. U samotného zápisu podle ní dítě ani rodiče být nemusejí. „Je to vaše právo, nikoli povinnost,“ zdůraznila. Nadace Člověk v tísni v téže době varovala, že vstupní kritéria u zápisů jsou pro děti příliš náročná. A to ve chvíli, kdy zároveň masově přibývalo odkladů, při nichž se sami rodiče snažili zákonnou povinnost nastoupit do školy od svých nezralých dětí odvrátit.

Svět není nebezpečnější

Byla to přirozená kulminace zhruba dvou desítek let helikoptérového rodičovství v Česku. Je evidentní a všudypřítomné. Ať máte děti, nebo ne, nemohli jste si ho nevšimnout. Kdy jste naposledy potkali devítiletého školáka, jak si šel sám něco koupit do obchodu? Kdy jste na hřišti viděli partu desetiletých kluků a holek, jak si hrají sami, bez dozoru rodičů? Nebo kdy jste potkali třeťáka, který jede sám tramvají či autobusem na kroužek? To, co bylo ještě před patnácti dvaceti lety běžné, je dnes považováno za riskantní, lehkovážné, nezodpovědné a společensky nepřijatelné. V některých zemích už je přímo trestné nechat bez neustálého dozoru dítě až do mladšího teenagerovského věku. V Austrálii je to do dvanácti, ve Velké Británii do třinácti let. Ve Spojených státech se pravidla liší stát od státu, ale například v Illinois musejí být děti pod neustálým dozorem až do čtrnácti let.

Jak jsme se z doby, kdy šestiletí prvňáci chodili sami ze školy s klíčem na krku a odpoledne trávili lítáním po hřišti s kamarády, případně po lese, pokud žili na venkově, dostali k dětem upoutaným v sedačkách aut, v nichž pod dohledem putují mezi školou, domovem a kroužky? Je svět nebezpečnější, nebo jsme my úzkostnější? Svět nebezpečnější není, ale jako nebezpečnější ho vnímáme. Jsme úzkostlivější a mnohem víc posedlí bezpečím. Navíc máme mnohem víc technologických možností, jak dítě nepouštět z dohledu. Když se zeptáte rodičů, proč odmítají pustit děti samotné na ulici nebo na hřiště, padnou nejčastěji dvě obavy. Ze zločinu a z nehody. Bojí se, že někdo cizí úmyslně ublíží dětem, nebo si ony neúmyslně ublíží samy, protože na ně čeká mnohem víc nástrah. Zločinů spáchaných na dětech nepřibývá. My ale máme pocit, že je jich víc, protože když už se nějaké neštěstí stane, máme ho díky médiím neustále, on-line, před očima. Tím se nám do podvědomí vrývá pocit, že svět je čím dál nebezpečnějším místem, kde své děti musíme chránit. Zločin spáchaný na dítěti hýbe emocemi a každého zasáhne. Pátrání takřka v přímém přenosu plní nejen bulvární média, která se na prodej emocí zaměřují, ale i média seriózní. Má i svou pozitivní stránku. Varuje okolí a může policii přivést důležité svědky. Rodičům ale jitří nervy a nutí je k přirozené ochraně dětí. Racionalita jde stranou a spouští se řetězová reakce. Když nenechají chodit děti samotné vaši přátelé, příbuzní a sousedé, nenecháte je tak přece chodit ani vy. Společenská norma se posouvá.

Policejní statistiky přitom ukazují, že zločinů spáchaných na dětech do patnácti let za posledních patnáct let nepřibývá. Vražd dětí cizími lidmi je stále mezi pěti a sedmi za rok. Mimochodem, víc je vražd přímo motivovaných osobními vztahy v rodinách a příbuzenstvu. Vraždy se sexuálním motivem jsou zcela výjimečné, maximálně dvě do roka, ale po většinu let vůbec žádné. Únosů dětí ubývá.

Prudce naopak přibývá mentálních obtíží, duševních poruch u dětí i mladých lidí. Depresí, úzkostných poruch. Jistě to může být dáno lepší informovaností i diagnostikou. Neotužilí jedinci, kteří nikdy nebyli vystaveni žádným potížím, jsou ale přirozeně zranitelnější. A tak se čím dál víc mladých cítí jako oběti. Přijdou na univerzity a tam začnou vymáhat, aby je nic neohrožovalo nepohodou a nepříjemnými názory. Jeannie Suková v eseji v New Yorkeru popsala, jak je těžké dnes na právnických fakultách v době trigger warnings (zprávy a obrázky, které mohou vyvolávat stres) a posedlostí pocitů oběti učit v trestním právu o znásilnění. Profesoři se obávají používat konkrétní soudní případy, aby ve studentech náhodou nevyvolali traumata. „Je to jako učit studenta medicíny, který se připravuje na kariéru chirurga, ale zároveň ho stresuje, když bude mít na rukách krev.“

Rodina i škola, které by měly připravovat děti na to, jak žít ve světě, který bude vždycky plný útoků a potenciálních hrozeb, a jak se jim snažit čelit, selhávají. Vytvářejí v dětech představu světa, který je plný odporných věcí, jež nebudou schopny unést. „Všudypřítomný strach vede k tomu, že se jakékoli negativní zážitky mění v noční můry a monstra,“ píše psycholog David Burns. Obranou proti nim má být pokrokářské ochranářství.

 

 

 

31. května 2019