Třídílná minisérie Podezření, kterou v druhé půli března odvysílala Česká televize, představuje v kontextu zdejší produkce ojedinělé dílo. Uvázne v hlavě nějakým jiným způsobem než jako předmět divácké či kritické analýzy (Byl jsem napnutý? Bavil jsem se? Jaké to má přednosti a nedostatky? A co poselství? Je koherentní? Souzním s ním?). Podezření je společenské drama, které vychází z nějaké reálné situace, již ale dotváří a přetváří, někdy i za použití v audiovizuální tvorbě často užívaných vyprávěcích postupů, které ale často podvrací. Upřednostňuje neurčitost, víceznačnost před zřetelnou a srozumitelnou diagnózou společenských problémů, která v sobě nutně obsahuje i aspoň elementární návod k řešení (to a to se musí změnit). Nevynáší ani soud nad tou zobrazovanou společností, ukazuje sice střet jednotlivce a systému, nedochází ale k nějakým zobecňujícím závěrům, s nimiž by bylo možné se ztotožnit nebo polemizovat, debatovat o nich.

Nakonec svoje postavy ukazuje především jako lidi, kteří se v životě všelijak plácají, často dost rozporným způsobem, a v těch svých životech se mohou rychle dostat do šlamastyky, z jaké se člověk může jenom stěží vyhrabat – kvůli předsudkům, náhodě, ne úplně čistým úmyslům druhých a tak trochu i vlastní vinou. Takhle shrnuto to nezní jako jasnozřivý vhled do aktuálních problémů dneška, ale může se to docela podobat realitě života, jak ji člověk ze své nevysoké pozorovatelny vidí kolem sebe.

Dílo scenáristy Štěpána Hulíka a režiséra Michala Blaška volně inspirovala známá kauza z roku 2014. Zdravotní sestra z nemocnice v Rumburce byla tehdy obviněna ze zavraždění pacientky, během vyšetřování se počet jejích údajných obětí zvýšil na šest. Skandální případ od začátku poutal značnou pozornost médií, která nedávala moc prostoru možnosti, že by údajná vražedkyně mohla být taky nevinná. U soudu ale vyšlo najevo, že skutky, z nichž byla obžalována, se nestaly mimo jiné proto, že žaloba vycházela z předpokladů z hlediska medicíny pomýlených. Obviněná byla osvobozena, stín tehdejších událostí na ni ale podle zpráv v médiích dopadá i dnes.

Autoři si z té „true story“ vzali jen úplný základ, každý ze tří dílů otvírá nezvykle pedanticky formulované upozornění, že minisérie je fiktivní dílo. Hana (Klára Melíšková) je zdravotní sestra v regionální nemocnici v menším českém městě, je to stroze až nepříjemně působící žena, která vůči starým pacientům neprojevuje empatii, svoje si ale udělá. Žije sama s dcerou Terezou (Denisa Barešová) v rodinném domku, s penězi vychází tak tak, přátele skoro nemá, lidi může svou nepřístupností, chladem odpuzovat. I její vztah k dceři působí jako studeně praktický, Hana se na Terezu obrací především s různými požadavky nebo jí vytýká lenost a bezcílnost. Dá se snadno pochopit, že Tereza toho soužití má už po krk a plánuje vyrazit s přítelem za prací do zámoří. Během Haniny noční služby zemře pacientka, doktoru Vaculíkovi (Ivan Trojan) se na tom něco nezdá, laboratorní rozbor jeho podezření, zdá se, potvrzuje. Od vedení nemocnice se kauza dostane k policii a taky do médií. Hanu „převezme“ systém, jemuž ona nedokáže moc účinně vzdorovat, pomáhá jí advokát ex offo Novák (Miroslav Hanuš), nijak imponující chlapík bez zkušeností s velkými případy. Ale snaží se. Právní problémy nejsou to jediné, co Hanu tíží. Lidé z města se od ní odvracejí a dávají jí to najevo. Tereza, která se chystala opustit domov, zůstává sama na krizovou situaci – musí udržet chod domácnosti, na který najednou nejsou peníze, obstarat věci související s potřebami obhajoby, podporovat matku, k níž má komplikovaný vztah. Průběh Hanina případu ovlivňuje i maloměstská politika, skryté motivy některých zainteresovaných lidí, předsudky i příliš snadno a na základě chatrných důkazů udělané závěry...

Hulíkova a Blaškova minisérie pracuje s různými známými motivy a žánry – souboj nevinného člověka obviněného systémem je často zpracovávané téma, stejně jako situace, kdy je někdo svým okolím až demonstrativně zavrhovaný. Postava „malého“ advokáta, který spadne do velkého případu, je také dobře známa z mnoha filmů. Podezření je trochu krimi, trochu soudní drama, trochu společenské či sociální drama, asi nejvíc drama vztahové. Michal Blaško a Štěpán Hulík ho dobře vyprávějí, jednotlivé scény nejsou zbytečně protahované, vycpané nicneříkající vatou, snímané je v dobře zvolených a přitom nijak okázalých záběrech (kamera Adam Mach). Daří se tak vytvořit přesvědčivě živý svět, v němž i komparz může působit organicky, a ne jako pracovní síla naplňující pokyny asistenta režie. Díky té úspornosti se toho do každého dílu docela dost vejde a současně v nich může zbýt místo na scény, v nichž jsou postavy třeba samy se sebou a divák s nimi může prožít tíhu světa kolem, jež na ně doléhá. Stav jejich ducha i povaha situací, v nichž se octly, jsou podávány čitelně a bez zbytečného polopatismu (aspoň většinou).

Dokreslení atmosféry napomáhá stylově pestrá hudba Jonatána Pastirčáka, i ta je užívána střídmě. Snad jenom slovenské retro pop-songy v závěru prvních dvou pokračování mohou působit jako sarkastický efekt, který stylu Podezření moc neodpovídá. Přesvědčivosti minisérie napomáhá také to, že autoři jednotlivé situace i chování postav v nich nepřehrocují, nestavějí kolem figur vysvětlující popisky s nápisem Dobrák! či Padouch!, netlačí je do nějakých vysvětlujících krajností. Příkladem může být scéna na koupališti z prvního dílu, jejímž účelem je také ukázat, jak nepříjemná a nevnímavá dokáže Hana být. Není dovedena k nějakému přepjatému vyvrcholení – jen se na tu megeru podívejte, milí diváci –, je vypointována vlastně decentně, a přesto svůj účel naplní. Podobné je to se zobrazováním reality nepříliš bohatého českého maloměsta; Podezření důkladně ukazuje, jakou ránu představují právní problémy, uvalení vazby a podobně pro člověka, který nemá moc peněz, co všechno v jeho okolí se může zhroutit jako domino. Minisérie ale přitom nesklouzne k „sociálnímu pornu“, okázalému rochnění se v deprivaci druhých. Vše se odehrává v prostředí přesvědčivě ukázané normality, již obývají velmi normální lidé. A k té normalitě patří i častá nejednoznačnost či rozpornost jejich jednání a motivů.

Nejvýrazněji to platí pro postavu hlavní – Hanu Kučerovou ve výborném podání Kláry Melíškové. Jedna ze scén z úvodu prvního dílu ji ukazuje, jak se na oddělení velmi necitlivě chová ke staré pacientce, nakonec ji připoutá obvazy k rámu postele. Protestuje proti tomu sympaticky působící mladá sestra Daňková (Johana Matoušková), vypadá to jako stereotypní střet mezi rutinou a necitlivostí na jedné straně a idealismem mládí, prosazujícím obecné dobro, na té druhé. A v té jedné konkrétní situaci to tak i je. V průběhu vyprávění se ale ukáže, že síly dobra a zla jsou ve střetu těch dvou žen rozloženy daleko nejednoznačněji. Hulík a Blaško naštěstí nepřicházejí s nějakou interpretací své hrdinky, o niž by se divák mohl opřít, přiveden k náhražkovému pochopení. Nevysvětlují její povahu životní zkušeností, jakkoli to Hana v některých ohledech jistě měla těžké, nevytvářejí jednoduchý řetězec příčin a následků, který by ji vysvětlil. Jsem prostě taková, řekne v jednu chvíli a jako interpretace to bohatě stačí. To „taková“ se ale pro ni stalo skoro osudným, lidé věřili, že je vražednice proto, že zrovna v jejím případě bylo uvěřit snazší.

Příběh člověka, od něhož se skoro všichni odvrátili, se vypráví často, je to také silná story. A jeho kulisou zhusta bývá menší město nebo vesnice, místo, kde se všichni znají. Je až zarážející, jak ten prastarý vyprávěcí model odpovídá početným soudobým „storkám“ ze sociálních sítí, kde se také rychle soudí, ostrakizuje, volá po trestu na základě kusých a třeba i neoprávněných dojmů. Podezření ale také vypráví o jednom sblížení, je to i příběh o tom, jak se Hana s Terezou po letech a mnoha obtížných situacích nakonec našly. Vylíčení peripetií jejich vztahu autoři dávají víc prostoru než těm žánrovým složkám příběhu – závěrečná soudní sekvence proto působí trochu odbytě, motivy, jež byly během vyprávění prezentovány jako významné (drahý znalecký posudek, opiáty ve skříňce), vyšumí, aniž byly dohrány. Verdikt do vyprávění spíš jen tak spadne, než aby byl ukázán jako výsledek nějakého střetu před soudem, souboje důkazů a argumentů. Přichází tak o katarzní sílu. Emocionální vyvrcholení nastane až při společné scéně dvou ústředních ženských postav, jimž autoři dopřáli decentní a přesvědčivý happy end. Zasloužily si ho, taky ledasčím prošly a snad se i v nějakém ohledu poučily. Podobně jako ostatní lidé, jež nečekané a veliké životní krize přivedly k dílčímu poznání, se mohou ptát, jestli to drobné zmoudření za tak velkou „pecku“ stálo.