komentář Jiřího Peňáse

Zvláštní cesta zeleného Německa

komentář Jiřího Peňáse
Zvláštní cesta zeleného Německa

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Lidé, kteří žili před rokem ’89 v dosahu signálu západoněmecké televize, si možná pamatují na ty záběry z bonnského parlamentu. Mezi převážně seriózně, až komisně vypadajícími muži (tehdy v Bundestagu ještě jednoznačně převažovali) se vyskytovala skupinka rozevlátě působících mladých žen a mužů oblečených do svetrů a džín, na nohách tenisky. Ženy, které vypadaly jako z folkových kapel, během jednání pletly, nebo dokonce kojily, muži byli vlasatí a vousatí a často vyrušovali a budili dojem, že je s nimi legrace. Na stolcích měli květináče s kvetoucími rostlinami a logo s rozkvetlou slunečnicí.

Byli to samozřejmě Zelení, die Grünen, a není snad divu, že mladíkovi, jako jsem byl já, ze země totalitní šedi, byli nesmírně sympatičtí. Zbytky té sympatie v sobě někde má i dnes, kdy je již politicky někde úplně jinde. Starost o životní prostředí, neformální nápady, sociální citlivost a pak jakýsi duch „osmašedesátnické“ revolty (o níž toho věděl málo a měl o ní iluze) měl – a přiznávám se, že pořád nějak má – svou přitažlivost, i když už je to spíš jen vzpomínka, čím dál víc vyčichlá.

Tehdy měli Zelení stabilně těsně nad pět procent a byli kořením německé politiky, do níž vnášeli trochu bláznovství, ale sem tam i pár dobrých nápadů. Nebyli úplně proti systému, ale chtěli ho radikálně změnit, přičemž naštěstí neměli dost prostředků na to, aby to udělali. Byli stranou neformálních intelektuálů, kterou si dobře fungující společnost může dovolit. Byl to de facto produkt dobře fungující společnosti, protože jen v úspěšných společnostech se něco jako Zelení objeví. Jinde k tomu nemají důvod, neboť ještě na tom nejsou tak dobře. 

Německo na tom pořád ještě je dobře – a Zelené volilo v posledních volbách do europarlamentu 22 procent a podle posledních průzkumů by je do Bundestagu volilo už 27 procent, čímž by se stali nejsilnější stranou ve státě. Volí je už nikoli jen nonkonformní intelektuálové, ale široké vrstvy postindustriální společnosti. Vítězí ve všech velkých městech, jsou stranou širokého záběru, stranou současného německého mainstreamu.

Je to zajímavé zjištění, ze kterého poněkud mrazí, uvědomí-li si člověk, jak jiná je to strana od těch, které známe z jiných zemí, a jak moc se Němci opět liší (snad s výjimkou Švédů) od zbytku normálních Evropanů. Zelení jsou totiž typicky stranou „nápravy světa“, a tím stranou typicky německou a v takové míře jinde než v Německu nepředstavitelnou: odnož v Rakousku je německým projevem v zemi podobné, ale ne úplně totožné. Na to není jiné vysvětlení než to, že Němci nejsou normální národ a jejich základním projevem je neustále se historicky opakující sklon k přehánění. 

Němci jsou totiž obdivuhodný národ s mnoha vynikajícími vlastnostmi, které my Češi, stejně jako většina ostatních evropských národů, postrádáme či se v nich nemůžeme Němcům rovnat. Jenže v této výjimečnosti, v tom jejich premiantství, je také něco nebezpečně vyhroceného, nepříjemně utkvělého, něco, co může za sklon hnát věci do extrému a chovat se způsobem, který vhání do nechtěného extrému i jiné. Němci, jak jsou velcí a schopní, vytvářejí i pro ostatní poměry, které ti druzí nejsou vždy schopni následovat a ochotni naplnit. Nebo jim to nemusí být příjemné. Nebo se toho mohou hrozit. 

Ukázali to před třemi lety v migrační krizi, kdy v soutěži o nejlaskavější národ světa otevřeli dokořán své hranice, takže se celá Evropa třese hrůzou, co bude příště. A ukazují to znovu, kdy se v soutěži o záchranu světa chystají zacloumat tím, co vedlo k jejich vzniku. Se společností, již k úspěchu přivedla kapitalistická racionalita a pracovitost lidí, ke kterým ti báječní muži a ženy ve svetrech cítí jen a jen nedůvěru a vůbec by jim nevadilo vyměnit je za jiné.

2. června 2019