Z festivalového zápisníku

Těžké dny karlovarské

Z festivalového zápisníku
Těžké dny karlovarské

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V neděli v Karlových Varech skončil každoroční filmový festival. Na místě ho sledoval redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl, který o běhu akce zpravoval v každodenních zápiscích na webu Echo24. Přinášíme výběr z nich, data označují den publikace.

Neděle 30. 6.

… Julianne Mooreová se při přebírání ceny za přínos světové kinematografii chovala sympaticky uměřeně, zas až tak moc toho neřekla. Dojetím se nerozplakala, přitom pláč je ve filmu její silná stránka, nikdo před kamerou nebrečí líp. Královna slzí. Vyslechl jsem nějaká ta kritická vyjádření k jejímu outfitu, ale kdo jsem já, abych soudil outfity? Její manžel, režisér Bart Freundlich, se rozpovídal víc. Natočil totiž zahajovací snímek festivalu, manželka mu v něm zahrála hlavní roli, což od ní bylo hezké. To dílo se jmenuje Po svatbě, je to remake filmu dánské režisérky Susanne Bierové, který se taky jmenuje Po svatbě, akorát dánsky. Začíná před svatbou, což pro diváka může být trochu matoucí. Taky je to vážný film o vážných věcech – tipoval jsem, že se v něm budou po svatbě odhalovat velká rodinná tajemství anebo půjdou autoři přímo na komoru a někdo po svatbě dostane smrtelnou nemoc. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že se autorům do filmu podařilo vmáčknout obojí. Plus ještě indické sirotečky – tak potřebné, tak sladké...

Americká herečka Patricia Clarksonová v závěru karlovarského festivalu 6. července 2019. - Foto: KVIFF

Pondělí 1. 7.

… Člověk už podobných snímků (jako kolumbijský film Monos – pozn. red.) na různých přehlídkách viděl hodně – profesně velmi dobře zvládnutých, s velmi dobrou kamerou (tady se navíc točilo ve spektakulárních exteriérech), naturalistickými výkony neherců, strohým stylem vyprávění, soustředěným na prožitky těla, vyprávěním ve velmi volném tempu a zároveň distancovaným, záměrně chladným, odmítajícím všechny „berličky“ pro divákovy emoce. Tímhle stylem ve festivalovém světě člověk nic nezkazí, je to způsob, jak dnes dělat věci takzvaně správně. Pohledu do toho skutečného „srdce temnoty“, které v džungli našli třeba Joseph Conrad nebo Werner Herzog, se ale tímhle způsobem dosáhnout nedá, rozhodně se to nepodařilo režisérovi Alejandru Landesovi, který nakonec natočil „jen“ docela dobrý film, jenž přitom mohl být o hodně lepší. Pár scén a obrazů ve druhé půli Monos potenciál toho spojení tématu a talentu ukazuje, nakonec ale film spíš vyšumí, skončí u otázky, která tak nějak zazní, třeba i silně, pro evropského diváka to je ale otázka jaksi bezpečná, zas až tak moc se ho netýká, a ať už si na ni odpoví jakkoli, moc ho to nezatíží.

Úterý 2. 7.

Hlavní hrdina je Ingimundur (hrdinové islandských filmů taková jména prostě mívají), postarší policista, kterému při bouračce zahynula manželka. A on se s tím nevyrovnal. A film ho při tom nevyrovnávání se bedlivě pozoruje. (...) Zrovna k pointě nesprintuje, poučené publikum mezitím může sledovat vynalézavě inscenované obrazy, pěkné kamerové jízdy a podobně. Má dostatek času si uvědomit, že ta festivalová konvence spočívá ve spojení formální náročnosti (To je ale pěkný záběr auta jedoucího v mlze! Ta mlha je ale hustá! Kampak to auto mlhou asi jede! Nějaká dlouhá štreka, koukám. A že to teda trvá! Hele, přibrzďuje! Tak nic. Uf. Vybouralo se! Konečně.) a schematičnosti. Je velmi snadné takové filmy pochopit a někdy těžké je vydržet. Obojí umožňuje divákovi udělit si pochvalu – za bystrost a vytrvalost. Z Bílého bílého dne si člověk bude pamatovat ledacos, ale Ingimundura asi ne, i když ho Ingvar Sigurdsson hraje dobře. Takový generický chlapík – uzavřený a silácký (taky je to policajt), emoce v sobě zašpuntuje, aby udržel kamennou tvář. Terapeut se ho na začátku filmu zeptá, jestli manželku oplakal, odpoví, že ne – Ingimundur přece nikdy nepláče. Divákovi je jasné, že ve finále si hrdina pobrečí. Ovšemže na to taky dojde. Slzy mocně zkrápějí Ingimundurovy líce. Při pohledu na to jsem zůstal chladný jako hřebeny islandských hor v zimě.

Středa 3. 7.

Český film Staříci mi udělal radost. Taky kvůli jeho autorům, spoluscenáristům a spolurežisérům Martinu Duškovi a Ondřeji Provazníkovi – chystali ten projekt skutečně dlouho. (...) Z Ameriky do Česka přilétá válečný veterán, vozíčkář Vlasta (Jiří Schmitzer), na letišti ho čeká kamarád Tonda (Ladislav Mrkvička). Vlasta ho seznámí se svým plánem – chce zabít prokurátora Mráze, kvůli němuž umřeli jejich kamarádi. (...) Vydají se spolu na cestu, v níž také musí překonávat omezení, jež přináší pokročilý věk a s ním spojená křehkost těla i ducha. Provazník s Duškem vyprávějí jednoduchou story adekvátním způsobem, otázka, která celý ten film nese (Má počínání hrdinů vůbec smysl?), ve Stařících zní velmi silně, aniž by bylo nutné ji doslovně artikulovat. Staříci jsou trochu road movie, Vlasta a Tonda na cestě procházejí různými zastaveními, film ale není sled barvitých příhod, které by zahřály divákovo srdce, případně mu polechtaly bránice. (...) Dušek a Provazník cestu svých hrdinů přibližují uměřenou a přesnou formou, bez kašírovaných emocí a velkých slov, daří se jim dosáhnout nějaké přesvědčivější, stroze vyjádřené citovosti. (...) Postavy je možné brát jako dva umanuté starce, kteří se upnuli k naplnění jednoho cíle, jenž přitom už naplnit ani nejde – čas plyne. Nebo spíš jako dvě postavy na cestě divnou zemí, kde vesnické domy jsou přetřeny jásavými barvami a vše působí neosobně a vykořeněně. Scény ze země bez paměti, snad až od ní vědomě odstřižené. Zvolna se jí plouží dva starci, kterým nezbylo nic než právě ta paměť.

Jiří Schmitzer jako válečný veterán Vlasta ve filmu Staříci. - Foto: Česká televize

Čtvrtek 4. 7.

Hodně povídání v autě si publikum užije i na českém dokumentu Dálava režiséra Martina Marečka, který zároveň obsahuje i prvek vyprávění, jež nemusí být úplně spolehlivé, ne snad ze zlé vůle. Otec Vít a syn Gríša vyrážejí na dlouhou cestu do Ruska, kde žije bývalá Vítova manželka a Gríšova matka s dcerou, již bratr a otec roky neviděli. Ledacos si během té nekonečné jízdy řeknou, zároveň film ukazuje stará domácí videa doprovázená Vítovým textem – dopisem dceři, ve kterém líčí příběh svého manželství a jeho rozpadu. Vít a Gríša jsou (aspoň pro film) skvělá dvojka. Upovídaný otec-vševěd a otrávený pubertální synek, jehož stylizace do mlčícího mučedníka je vskutku mistrná. Zabrnkat jeden druhému na nervy umějí oba skutečně skvěle. S tím, jak se blíží k cíli, se jejich vztah uklidňuje, na vyhlášeném poutním místě, kde matka po konverzi žije, se do popředí dostává i vztah skeptického Česka a Ruska, jež nahlíženo přes zástupy poutníků na chrámových schodech působí jako kombinace lidové zbožnosti a podobně lidového bordelu – místo podivně duchovní nebo pověrečné, neproniknutelné.

Pátek 5. 7.

Ideologická rigidita, prvoplánovost ovšem tohle napětí (ve filmu Synové Dánska – pozn. red.) ruší a nahrazuje jistotou – stane se to, co odpovídá zamýšlenému, asi od prvních okamžiků zřejmému poselství. Otázky, jež se ve filmu vznášejí, žádnými otázkami nejsou. (...) Možná všechny peripetie Salimova filmu jsou jen prostředek, jak divákovi pomoci odhodit morální zábrany a užít si násilnou smrt fiktivního padoucha z budoucnosti, který je ovšem také karikaturou reálných současníků. Diváka uspokojí pohled na to, jak krvácí, může tam vidět svoje ideologické protivníky krvácet s ním a mít pro to jakési alibi. Jinak je ten film natočený docela zručně. Iritující a velmi charakteristický je jen Salimův sklon podtrhovat vážnost sdělení tím, že zpomalí obraz a ze zvukové stopy začne publikum bombardovat Mozartovým Rekviem. Proceduru pro jistotu zopakuje hned třikrát. Hloubka a závažnost snadno a rychle. To by jeden hned přivolával na plátno aligátora, hurikán, piraňu. Marně. Protože život je – jestli to náhodou nevíte – někdy dost nepřející.

Sobota 6. 7.

… Víc filmů už v tomhle festivalovém deníku popisovat nebudu, sbírám se k odjezdu. Činím tak s tichou myšlenkou na všechny ty filmy, které jsem letos ve Varech neviděl. Na tříhodinový snímek Carlose Reygadase, který bych ve stavu karlovarské uondanosti asi nezvládl, protože potřebuje soustředěnějšího diváka, na stejně dlouhý dokument o historii jedné německé židovské rodiny, sestavený z archivních záběrů a rodinné korespondence. Na argentinský thriller Rojos, který některé kolegy vytočil tak, až bych ho někdy taky rád viděl. Na nový film Bohdana Karáska Karel, já a ty, docela se tu líbil a autorovi to moc přeju. Po týdnu stráveném sepisováním uštěpačných poznámek o cizí práci mě taky zasáhla vlna soucitu s autory všech těch filmů, které se na festivalech promítají bez většího ohlasu nebo jsou rovnou vysmívány. I na nich nějací lidé pracovali roky a spojovali s nimi naděje, pošetilou touhu po „světské slávě“, potřebu něco říct, spojení obojího v různé míře. Vyslali ty svoje „děti“ na cestu festivalovým provozem, aby lítaly z přehlídky na přehlídku a byly tam přísně hodnoceny porotami, hodnostáři, žurnalisty a dalšími festivalovými štvanci, kteří udržují ten značně uzavřený svět v chodu. Nicméně já už mám pro letošek odpracováno, dobrá zpráva pro mě i pro svět. Tak zase někdy...