Konec Borise Johnsona a budoucnost Konzervativní strany

Borisův pád

Konec Borise Johnsona a budoucnost Konzervativní strany
Borisův pád

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Že politická kariéra britského premiéra Borise Johnsona je na kapačkách, bylo jasné minimálně od pondělí 6. června, kdy s odřenýma ušima přežil hlasování o důvěře v lídra Konzervativní strany. Tehdy pro důvěru hlasovalo 211 poslanců a proti 148. To znamená, že 41 % konzervativních poslanců nedůvěřovalo vlastnímu šéfovi. Když v roce 1990 proti Margaret Thatcherové hlasovalo 41 % vlastních poslanců, odstoupila. I Theresa Mayová hlasování o důvěře politicky přežila jen o pár měsíců. Johnson mohl hlasování o důvěře využít jako varování, poučit se a změnit styl vládnutí. Jenže to by nebyl Borisem Johnsonem. Naplnil tak slova konzervativního politika Enocha Powella, v Británii při podobných příležitostech citovaná: „Všechny politické životy, pokud nejsou přerušeny ve šťastném okamžiku uprostřed proudu, končí neúspěchem, protože taková je povaha politiky a lidských záležitostí.“

Kauza, která stála Johnsona křeslo, je vlastně prkotina. Na začátku července se objevilo obvinění, že konzervativní politik Chris Pincher se opil v Carlton Clubu, tradičním gentlemanském klubu, od svého založení spojovaném s Konzervativní stranou, a osahával další dva mužské přítomné. Pincher se ke všemu přiznal a rezignoval na všechny své funkce, byl i vyhozen z parlamentního klubu. Tím to mohlo skončit. Jenže Pincherův odchod komplikovaly dvě okolnosti.

Zaprvé Pincher byl zástupcem „hlavního biče“, jak zní doslovný překlad funkce Chief Whip. Ten má spolu se svými zástupci za úkol kontrolovat stranickou disciplínu v parlamentu, tedy hlavně, že poslanci hlasují tak, jak mají. V českém kontextu má podobnou funkci předseda poslaneckého klubu. Whipové mají ale také za úkol pomáhat řešit problémy mezi spolustraníky. Pokud by se poslanec stal terčem sexuálního obtěžování, obrátil by se se svou stížností na kancelář whipů. Proto je Pincherovo obvinění větším skandálem než u běžného poslance.

Zadruhé se ukázalo, že to není první Pincherův prohřešek. V roce 2017 prý sexuálně napadl olympijského veslaře a kandidáta na poslance Alexe Storyho. Nevhodně se prý dotýkal i bývalého labouristického poslance Toma Blenkinsopa, který ho za to poslal kamsi. Johnson byl o těchto skandálech informován, přesto Pinchera jmenoval zástupcem „hlavního biče“.

Ať vyhraje kdokoli, má před sebou těžký úkol. Johnsonovi nelze upřít velký politický talent, aspoň co se týče vyhrávání voleb, v samotném vládnutí dost pokulhával. Představoval docela častý úkaz v britské politice, pro nějž má angličtina výraz „mountebank“, česky kecálista, tlučhuba, šarlatán a showman. - Foto: Profimedia

Když se novináři začali ptát, proč Johnson jmenoval sexuálního predátora do této choulostivé pozice, premiér nejdřív tvrdil, že o ničem nevěděl. Pak vysoce postavený státní úředník lord Simon McDonald oznámil, že to prostě není pravda. Úřad premiéra pak změnil svou verzi, Johnsonovi prý byla podezření sdělena, avšak ten na ně zapomněl. Právě tyto vytáčky vedly k pádu Borise Johnsona. Byly signálem, že premiér je nenapravitelný, po skandálech s večírky během lockdownu, s neprůhledným financováním renovace jeho bytu a dalších bylo jeho prvním instinktem znovu „hospodárně zacházet s pravdou“. Dne 5. července na protest rezignovali ministr financí Rishi Sunak a ministr zdravotnictví Sajid Javid. To spustilo vládní krizi na plné obrátky. Celkově 63 ze 179 ministrů, náměstků, ředitelů, parlamentních tajemníků a obchodních vyslanců podalo demisi. Bylo pokořeno několik rekordů. Například nová ministryně školství Michelle Donelanová rezignovala po 35 hodinách, čímž se stala nejkratší dobu sloužící kabinetní ministryní v britských dějinách. Naprosto rozdrtila 239 let starý rekord držený hrabětem Templem, který podal demisi po třech dnech.

Další otočku předvedl Nadhim Zahawim, jenž se stal novým ministrem financí. Hned další den vyzval Johnsona k odchodu. Stejně tak ministryně vnitra Priti Patelová. Ministr obrany Ben Wallace oznámil, že nerezignoval jen kvůli státní bezpečnosti, některé pozice musejí zůstat obsazeny, aby stát mohl vykonávat své základní funkce. Krize vrcholila 5. července večer, kdy se k ministrům volajícím po Johnsonově odchodu přidal Michael Gove. Ten je všeobecně považován za jednoho z nejschopnějších ministrů, ve vládě měl na starost „leveling up“ čili jakýsi všeobecný rozvoj Británie. Během referenda o brexitu sloužil v kampani jako Johnsonova pravá ruka. Když rezignoval David Cameron, Gove veřejně vystoupil s prohlášením, že Johnson se naprosto nehodí na premiéra, a tím zmařil jeho první pokus stát se předsedou vlády. Nyní metaforicky znovu bodl Johnsona do zad a Johnson ho záhy z vlády vyhodil. Zdroj z premiérova okolí následně nazval pro BBC Govea „hadem“. Situace začala nabírat obrysy frašky. Do Downing Street dorazily dvě skupiny vlivných členů strany, jedna proto, aby Johnsonovi řekla, že musí rezignovat, druhá naopak, že musí zůstat. Přestože Johnson ztrácel ministry rychleji, než je stačil nahrazovat, prohlásil, že v žádném případě neodstoupí.

Další den ale proud rezignací neustával. Také takzvaný Výbor 1922, který mimo jiné určuje pravidla volby nového lídra, dal najevo, že je změní, aby se hlasování o nedůvěře v šéfa strany mohlo konat víckrát než jednou za rok. Bylo jasné, že je konec a že Johnson bude vytlačen buď jedním, nebo druhým způsobem. Ohlásil tedy rezignaci na lídra Konzervativní strany. V úřadu premiéra zůstane jen do doby, než bude zvolen nový partajní šéf.

Nyní tedy konzervativci budou vybírat nového předsedu. Hotovo chtějí mít do září, aby nový lídr mohl představit svou vizi na stranické konferenci v říjnu. Nejdřív z kandidátů vybírají poslanci. Zatím veřejně ohlásilo svoji kandidaturu jedenáct konzervativců a o několika dalších se spekuluje. Ten kandidát, který v poslaneckém hlasování dostane nejméně hlasů, vypadává a následuje další kolo. To se opakuje, dokud nezbudou pouze dva. Mezi nimi pak volí všichni členové strany. Momentálně je největším favoritem již zmíněný Rishi Sunak, ale premiérství nemá zdaleka jisté. Podle všeho půjde o mimořádně drsnou a zákeřnou kampaň. Deník The Times například hlásí, že opoziční Labouristická strana obdržela od různých konzervativních frakcí již dvě složky plné špíny na ostatní kandidáty. Doufají, že je labouristé použijí, a zneškodní tak oponenty.

Ať vyhraje kdokoli, má před sebou těžký úkol. Johnsonovi nelze upřít velký politický talent, aspoň co se týče vyhrávání voleb, v samotném vládnutí dost pokulhával. Představoval docela častý úkaz v britské politice, pro nějž má angličtina výraz „mountebank“, česky kecálista, tlučhuba, šarlatán a showman. Do této kategorie spadají někteří nejúspěšnější premiéři britské historie, například lord Palmerston, Benjamin Disraeli, David Lloyd George a Winston Churchill. Jenže každý z těchto mužů měl ještě něco navíc, jak upozorňuje třeba historik Dominic Sandbrook. Palmerston byl neochvějný imperalista šířící britský vliv po světě, Disraeli měl silné sociální cítění a položil základy britského sociálního státu. Lloyd George a Churchill byli efektivními válečnými vůdci, každý během jedné světové války. Johnson však nic dalšího nemá. Je to mimořádně zábavný společník, charismatický řečník a vlastně rošťák. Neměl ale nikdy vizi, jak posunout zemi dál.

Přestože bývá považován za populistu, nikdy jím úplně nebyl. Nepochybně patřil k liberálnímu křídlu Konzervativní strany. Od toho se odvíjela například i jeho kritika EU a podpora brexitu, ve který opravdu věřil, přes osočování, že brexit pro něj představoval jen způsob, jak se dostat k moci. Jenže jeho představa „globální Británie“, otevřené a liberální ekonomiky, narážela na představu brexitu v dělnických vrstvách britské společnosti. Ty viděly brexit jako šanci pro uzavřenější hospodářství chráněné cly, a hlavně jako utnutí masivní migrace do Spojeného království. Johnson díky svému slibu dotáhnout brexit do konce získal obří většinu v parlamentu, dobyl tradiční labouristické oblasti na severu a udržel tradiční konzervativní okrsky na jihu. Tím nejspíš zachránil britskou politiku. „Představte si, že by elity zmařily brexit. Představte si tu populistickou reakci, krizi demokracie a nárůst pravicového extremismu, kdyby elity výsledek referenda jednoduše vetovaly. To je to, co příliš mnoha lidem uniká: Boris nepředstavoval rasistické a krajně pravicové převzetí. Ve skutečnosti mu zabránil,“ napsal komentátor Andrew Sullivan. K tomu lze dodat, že zabránil i krajně levicovému převzetí, když na hlavu porazil Jeremyho Corbyna.

Nyní tedy konzervativci budou vybírat nového předsedu. Hotovo chtějí mít do září, aby nový lídr mohl představit svou vizi na stranické konferenci v říjnu. - Foto: Profimedia

Od té doby ale Johnson se svou obří většinou nic nepředvedl. Neprotlačil žádné zásadní reformy nebo zákony. Není to však pouze jeho problém. Stále víc podporovatelů a voličů konzervativců má pocit, že dvanáct let u moci strana promrhala. Nejlépe to popsal komentátor Ed West: „Ať už se vám líbili, nebo ne, Thatcherová i Blair přetvořili Británii k obrazu svému, první pod rouškou ekonomického liberalismu a druhý pod rouškou nevyhnutelného sociálního liberalismu, který následoval. Ale pokud někdo v noci z 5. na 6. května 2010 upadl do kómatu a probudil se nyní, vůbec by nepoznal, kdo celou dobu vládl. Imigrace dosáhla rekordní úrovně, vlajka LGBT vlaje z každé budovy, týmy DEI (oddělení diverzity, rovnoprávnosti a rovnosti) jsou stále mocnější a jsou zakotveny na všech univerzitách, ve všech státních orgánech a korporacích v zemi. Jediným náznakem toho, kdo tu vládl, může být viditelný nárůst bezdomovectví, jediný hmatatelný výsledek vlády toryů.“

Můžeme to vidět i na současných kandidátech na premiéra. Například Penny Mordauntová dřív prohlásila, že transženy jsou ženy. Nyní svou kampaň zahájila dlouhým příspěvkem na Twitteru, ve kterém oznámila, že transženy mohou být v některých případech považovány legálně za ženy, ale rozhodně nejsou to samé jako biologické ženy. Další kandidát Tom Tugendhat zas zbavil konzervativního filozofa Rogera Scrutona jeho funkce poradce na ministerstvu pro bydlení po nepravdivých nařčeních týdeníku New Statesman, aniž se zabýval tím, jsou-li pravdivá. Občas to působí tak, že konzervativní politici se raději chtějí zalíbit levicovým novinářům než vlastním voličům.

Pokud chce nový britský premiér uspět, musí vrátit konzervatismus do Konzervativní strany.