KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Na jeden aspekt královny Alžběty II. se zapomíná

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Na jeden aspekt královny Alžběty II. se zapomíná

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Jen velmi skromně se v množství článků po skonu královny Alžběty II. objevila věc, která je přitom možná nejpodstatnější. Že totiž panovník takové země, jako je Anglie, respektive Velká Británie, je bytost spadající do kategorie posvátna.

A posvátno je základní hodnota lidské společnosti, lze se domnívat, že bez ní se rozpadá v prach a nicotu, nějak sice přežívá, ale jde spíš o vegetování odnikud nikam. Samozřejmě moderní doba a mentalita současného člověka si myslí, že se bez posvátna obejde, že je to nějaká zastaralá věc, která se hodí do pohádkového světa nebo do středověku, o němž má navíc z filmů představy, že byl hlavně špinavý, zablácený a že tam zarostlí lidé na sebe pořád mručeli temné kletby a pak si vzájemně stínali hlavy. Lze se přitom domnívat, že nehledě na trochu jiné hygienické standardy byl středověk časem zvláštní duchovní projasněnosti s ovzduším nabitým jakýmsi posvátným fluidem.

Speciálně u anglických a také francouzských panovníků se od raného středověku společnost mohla spolehnout na něco, co si dnes už jen těžko dovedeme představit a čeho byla Alžběta II. možná posledním výhonkem: totiž na zázračnou moc léčitelskou. Ta vycházela jednak z mystického původu panovnické dynastie, jejíž kořeny často tkvěly v legendárním prostoru dávnověku. A za druhé z korunovačního rituálu tajemného pomazání svatým olejem, kterým se navodilo pouto se samotným Kristem, jehož zástupcem je panovník na zemi. Tento úkon předcházel korunovaci i u královny Alžběty.

Ve slavné knize francouzského historika Marca Blocha (1886–1944) Králové divotvůrci je detailním a mimořádně sugestivním způsobem osvětlena právě jedna z nejúžasnějších představ evropského středověku, totiž víra v tajemné schopnosti francouzských a anglických králů léčit nemocné krticí.

Krtice neboli skrofulóza je tuberkulózní zánět mízních uzlin, jinými slovy zápal lymfatických ganglionů způsobených tuberkulózou. Nejčastěji byly zasaženy uzliny krční, někdy i obličej. Výsledkem byl dosti nepříjemný a obtížný neduh, který způsoboval různé potíže a zohavení. Vzhledem k ne právě vyspělé medicíně (a té hygieně) postihovala krtice velké množství ubožáků, kteří hledali marně pomoc u tradičních ranhojičů.

Zvláštním způsobem se zhruba od desátého století ujímala takto postižených nešťastníků královská instance, král divotvůrce, Le rois thaumaturges, který v příslušné dny léčil krtice vkládáním rukou do boláků a formulí Král se tě dotýká, Bůh tě uzdravuje. S tím byly spojeny ještě další úkony a praktiky, některé v nás nebudí právě důvěru: třeba pití vody, ve které král léčitel smočil prsty, jimiž se dotýkal často hnisavé rány.

Výsledek tohoto úkonu musel být reálný, neboť se praxe držela celá staletí a všeobecně se v účinek věřilo: lze předpokládat, že v tom hrála velkou roli propaganda a také sugesce, ale na ně to jen svést nelze. Podle záznamů, které sdíleli i královi protivníci, vyléčili francouzští Kapetovci a angličtí Plantageneti ročně desítky, ba stovky případů pokročilé krtice, nutno říci bez nároku na honorář.

Královna Alžběta II. již pravděpodobně krtici neléčila, alespoň o tom nejsou zprávy. Léčebnou moc měla nesporně. O tom je nespočet svědectví. Znám třeba jednoho nedoslýchavého básníka, který od okamžiku, kdy mu bylo umožněno jí podat ruku (její byla samozřejmě v rukavičkách), slyšel podstatně lépe, a dokonce už pak nemusel nosit brýle. Schválně se ho zeptejte.

 

16. září 2022