Vicepremiér a ministr hospodářství Karel Havlíček je v dnešní politické konstelaci hlavním advokátem aspoň nějakého otevírání služeb. Za to mu patří uznání, funguje jako jistá, byť nepříliš těžká protiváha vůči ministrům vnitra a zdravotnictví. Teď však v rámci chvályhodné snahy přibližovat život k normálu jeho ministerstvo spolu s Hospodářskou komorou iniciovalo něco, co se zastáncům starého normálu a svobod po čase může vrátit jako bumerang.

Hospodářská komora společně s ministerstvem zdravotnictví a ÚZIS prý od minulého týdne pracují na aplikaci, která lidem buď očkovaným proti covidu, nebo těm, kteří před časem prodělali infekci, případně držitelům negativního testu, umožní navštěvovat provozovny – restaurace, kadeřnictví apod. Tyto provozy by po zapojení do systému měly právo označovat se adjektivem „bezpečná“. Platforma by mohla být připravena ke spuštění za dva týdny.

Důraz kladený na aplikaci vede nepočetné sýčky digitalizace k obavám, že se tu rodí tichá selekce občanstva na majitele chytrých telefonů a zbytek. Neziskovka IuRe k tomu včera vydala tiskovou zprávu, která stojí za přečtení. V té se připomíná, že smartphone u nás vlastní 72 procent dospělých. To je samo o sobě ohromné číslo, ale i těch 28 procent zbývajících do stovky je hodně. Aby více než čtvrtina populace byla v dohledné době na kdovíjak dlouho krácena na svých právech, je, covid necovid, princip apartheidu pro 21. století. Lidé z IuRe si pro úplnost všímají, že Hospodářská komora zmiňuje i papírové osvědčení, ale příliš je to neuklidnilo: „Vzhledem k tomu, o jak veliký počet lidí se pravděpodobně jedná, bychom očekávali, že přípravě této varianty bude věnována minimálně stejná péče jako přípravě aplikace.“

Právo vést normální život bez smartphonu je zásadní, politikou opomíjené téma, i vzhledem k samozřejmosti, s jakou dnes vyhlížíme příchod sítí 5G. Mirek Topolánek před několika lety mluvil o potřebě napsat do ústavy mezi základní lidská práva právo na život off-line. Stejným směrem míří kupodivu i Rada vlády pro lidská práva. Asi nejprovokativnější filozof současného Německa Matthias Burchardt, s nímž Echo přinese za týden velký rozhovor, formuluje své obavy z digitalizace takto: Příslušnost ke společnosti nesmí být vázána na jakousi technickou infrastrukturu. Ale zdá se, že v nouzovém stavu doprovázeném vypnutím kritického myšlení takové námitky nikoho z Hospodářské komory ani z vlády nezajímají.

A pak je tu potenciálně ještě jedna „druhá kategorie“. Co s těmi, kdo se nedají očkovat, nebudou chtít hrát do omrzení sprostého podezřelého a neustále se testovat, přitom infekci neprodělali nebo o tom nevědí? V zásadě by tento problém byl vyřešen, kdyby i vládní epidemiologové a jejich ocásky, tedy vláda a parlamentní opozice, uznali, že covid je významněji nebezpečný pouze pro lidi nad 65 let, těm se rychle nabídlo očkování první dávkou, takže by do dvou týdnů od vakcíny ti z nich, kdo mají zájem, byli v relativním bezpečí. Profesor epidemiologie Jiří Beran o víkendu na Primě CNN provedl jednoduchou úvahu: Pokud bylo dosud v republice vyočkováno 1,6 milionu dávek, mohly být naočkované a z velké většiny už dnes chráněné tři čtvrtiny důchodců. Do této věkové skupiny patří i drtivá většina lidí s nějakou covid relevantní komorbiditou. A pokud bychom ještě vzali do úvahy i příslušníky těchto skupin, kteří už infekci prodělali a vakcínu nepotřebují, je jasné, že s lepší očkovací strategií a navzdory vakcínovému kolapsu Evropské komise jsme dnes mohli sledovat vyprazdňování jipek, respektive jejich covid lůžek a covidárií v českých nemocnicích. Místo toho jsme na prahu experimentu se systémem sociálních kreditů, o jakých jsme před třemi lety poprvé četli ve zprávách z Číny – s hrůzou a také úlevou, že něco takového je u nás nepředstavitelné.