Parky coby velkokapacitní veřejné toalety

Moc moči

Parky coby velkokapacitní veřejné toalety
Moc moči

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nebojte. Nebudu tu popisovat ty scény, k nimž se všichni otáčíme zády. Musím ale připomenout, že stromy záda nemají, nemohou popoběhnout nebo uskočit před pejskem či pánem. Ba ani nakopnout nedovedou kořenovým náběhem jakkoli silným. Jistě přeháním, proč by to ty stromy dělaly. Přece je laskavě hnojíme. Je to jedna z těch výmluv, kterých máme po kapsách desítky. Škody způsobené močí jsou ve skutečnosti jedním z hlavních důvodů, proč o stromy přicházíme. Takže nehnojíme? Ne, v podstatě solíme. Museli bychom moč ředit třeba 1 : 20, pak by mohla být i užitečná. Její síla je samozřejmě individuální. Vliv obsahu alkoholu, antikoncepce či kokainu v to nelze započítat. Zbytky antidepresiv v moči, tolik poslední dobou rozšířené, také květeně nijak neprospívají. Aspoň to na ní nijak nepozoruji.

Moč rostlinu prostě popálí svou koncentrací. Na listech je to často během usychání, kdy se při skanutí její koncentrace v poslední kapce výrazně zvýší. Zcela devastující je pak pro kořenový krček, zvlášť je-li poškozený třeba obsekáním. Velmi toxická je moč i pro samo kořenové vlášení, které kontaktně zcela zlikviduje. Strom má vůli je obnovovat, ale to je možné pouze tehdy, pokud se koncentrace sníží. Nejlépe deštěm, který je minerálně nenasycený a dobře ředí, případně zálivkou. To myslím dobře znají všichni majitelé trávníků, kteří jsou chovateli fen. Povšimněte si, že zatímco střed kroužků je vypálen vysokou koncentrací, její okraje bují zelení. U zalévaných trávníků jsou škody výrazně menší než u pažitů bez zálivky.

Když si v lese odskočím ke stromu, tak zabiju? Nikoli. Dospělý strom tuhle situaci jednou za čas ustojí a pravděpodobnost, že všichni turisté a houbaři si v lese vyberou tentýž strom, není velká. Ve městě je to jiné a recidivisté malé úlevy jsou častější, než si myslíme. Již před léty šla mezi sadovníky příhoda, kterak kdosi z údržby Vrchlického sadů zamaskoval do báze platanu plechovku a vynášel ji pravidelně naplněnou, aby po šichtě napočítal dvacet litrů nažloutlé tekutiny. Nikdo mu to nevěřil. Dnes jsou zde umístěny urinaly, z kterých se vyvážejí stovky litrů, dřív mířících beznadějně ke stromům; dokázaly prakticky zničit jeden z nejkrásnějších parků Prahy.

Slíbil jsem, že se nemáte bát, je to citlivá věc. Dokud jsem neměl příležitost pozorovat cvrkot v Čelakovského sadech, tedy v okolí Národního muzea, neměl jsem ponětí o frekvenci. Močení není zdaleka problém několika drobných čivav a milovníků krabicových vín. Kdepak. To se takhle dobře oblečený pán s aktovkou cestou z práce přitočí ke keři a sebere vám všechny iluze. Když mu z plných plic hýkne do ucha hlavní zahradnice „To tě máma neučila“, neštěstí je hned na světě. A já se zahradnicím ani zahradníkům nedivím. Masaryk kdysi pravil, že „zvyk se odklidí zase jen zvykem“, a je to veliká pravda. Problém močení v parcích má totiž dvě strany.

Veřejné toalety ve stanici metra Muzeum jsou jistě jedny z nejděsivějších v Praze a milovníci divokých devadesátek si tu přijdou na své. Míra autenticity je na úrovni cestování v čase, a to včetně naprosto volné otevírací doby, sdružování toalet pánů a dam, netečnosti personálu i celkově vražedné atmosféry. Turista s kreditkou se tím pádem musí vymočit do metra nebo do záhonu. V době zavřených restaurací to bylo zvlášť tristní. On to už nikdo nepamatuje, ale každý veřejný park míval své záchodky. Dokonce ve dvou třídách. V té první bývaly ručníky a tepichy. Hezké, že?

6. února 2022