Když se potká Hieronymus Bosch s Josefem Ladou

Výlet do pekla

Když se potká Hieronymus Bosch s Josefem Ladou
Výlet do pekla

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Lidská existence je podivuhodná svou schopností činit si ze života peklo. Lidé si ho činí nejen navzájem, ale mnozí mu vycházejí vstříc a provozují ho dobrovolně na sobě samém. Masochisticky vstupují do situací, které jim budou nepříjemné, budou v nich trpět, litovat, že tak učinili, a přitom se z toho nepoučí a sjedou si to při nejbližší příležitosti zase znovu. Toto cyklické utrpení je látkou nového románu Michala Viewegha Příliš zdvořilý Leopold, který vzbuzuje dojem, že snad půjde o román humoristický, jak to bylo u autora obvyklé, ve skutečnosti jde o temný obraz infernálního lidství, obraz tak bolestivý a hrozivý, že se z jeho působení čtenář musí dlouho vzpamatovávat.

Od první chvíle je tam všechno strašné, ba děsuplné a hned na začátku by se dalo napsat dantovsky: Zanechte všech nadějí. Do pekla se vstupuje výjevem z blikající vířivky, ano, té zahradní vany, v níž se usadily čtyři nahé bakchantky, tři učitelky ze Sázavy, Nela, Dita, Sabina plus tchyně Hilda, jež si nechává říkat Audrey. Kolem nich kmitá ubohý Leopold, pětapadesátiletý, obtloustlý a plešatějící fejetonista Lidových novin (?), variace vieweghovských postav tvořených autorskou sebeprojekcí. Rozjíveným ženám, z nichž jedna je jeho manželka, druhá milenka, třetí taky něco takového, čtvrtá příšerná tchyně, nosí „šampíčko“, obsluhuje je, snaží se je pobavit a nějak jim vyhovět. Ony ho sekýrují, zesměšňují, ba otevřeně jím pohrdají. Ty ženy jsou ve stavu nesnesitelné rozjetosti, z níž nevyjdou po celou dobu děje, jenž vyvrcholí pekelných orgiastickým výjevem surreálného typu. Dalo by se říci, že jsou zhmotněním divých vilných žen, které se jako chiméry snesly na ubohého Leopolda.

Tato strašidelná společnost vyleze v noci z vířivky a druhý den se vydává na známý Sázavský festival, místo děje. Už cestou je to strašné. K naší skupině lidí středního věku se připojí mladý atletický pekelník, v konfrontaci s ním nemá Leopold šanci, přestože se o to z nepochopitelných důvodů snaží. Pekelnice jsou ve stavu permanentní sexuální chtivosti, kterou doufají ukojit skupinovým pobýváním ve stanu, který pro ně Leopold zakoupil. Dříve než k tomu dojde, se uskuteční několik ryze trapných událostí, které nepostrádají humoristický rozměr, například že Leopold jde kupovat bramboráky, které vyrábí jeho dávná spolužačka, kterou zprvu nepozná, nebo že v jakémsi záchvatu vzdoru zakoupí obřího nafukovacího jednorožce, jenž také bude hrát nějakou roli v závěrečném obraze zkázy. Pak se tam ještě objeví sexshop, do něhož se společnost s nadšením vrhá, neboť pro sázavské učitelky není větší touha než si pořídit umělý penis. Během takto pojaté návštěvy festivalu se společnost permanentně intoxikuje, což má jednak vliv na úroveň konverzace, a pak to stupňuje jejich touhu po pohlavním ukojení, jež se projevuje výzvami k jeho dosažení. Děj, který bychom mohli interpretovat také jako hrubší sázavskou variantu kultovního filmu Strach a hnus v Las Vegas, pak střelhbitě směřuje ke katastrofě, která má rysy pekla, jež vymaloval Hieronymus Bosch a ve spolupráci s Josefem Ladou. Zdvořilý Leopold se mění v Leopolda zuřivého a vypjatost obrazů se již zcela vymyká představivosti čtenářů běžného typu, natož únikové literatury, za jejíhož autora je Viewegh omylem považován. Ve skutečnosti jde o punk jako řemen.

Tato linie řekněme apokalyptická je ve vyprávění kombinována s linií reflexivní, která se děje prostřednictvím rozhovoru onoho Leopolda s psychiatrem, který s profesionální pozorností (a jistou kritičností) poslouchá Leopoldovu zpověď s rysy apologie čili obrany jeho chování, jež se, jak Leopold dobře ví, ospravedlnit nedá. Zde se vzrušený styl ustaluje do poloh řekněme (auto)sarkastických, známých z vieweghovských próz posledních let. Ty jsou charakterizovány existenciálními tóny, v nichž citlivější čtenáři poznávají protest spojený s voláním o pomoc. Za sebe bych řekl, že má-li současná česká literatura nějaký dramatický příběh, pak je to ten ze Sázavy.

 

Michal Viewegh: Převážně zdvořilý Leopold. Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar. 272 str.

 

6. června 2020