Íránské sestřelení ukrajinského civilního letadla a následné přiznání ukazuje, že se země opravdu ocitla v koncích. Nepotvrdily se obavy, že zabití Kásema Solejmáního povede k eskalaci situace, naopak se zdá, že Spojené státy ajatolláhy donutily v podstatě ke kapitulaci. Vojenskou porážku, zvláště nad tak mocným nepřítelem, jakým jsou USA, by režim mohl propagandisticky obrátit v morální vítězství. Sestřelení boeingu však hrozí vyjevit něco mnohem nebezpečnějšího. Totiž že íránský režim je naprosto neschopný.

Události se poté, co Solejmáního rozmetal americký dron, vyvíjely jako podle příruček o nucené deeskalaci. Írán posledních asi osm měsíců provokoval a stále zvyšoval napětí. Nakonec prezident Donald Trump rozhodl, že je potřena záměrně zasáhnout disproporčně, nebo se celá situace může vymknout kontrole a vést k regulérní válce. Írán pochopil, že překročil červenou linii, a stáhl se. Aby si zachoval tvář, vypálil zhruba dvacet raket na americké základny v Iráku.

Vzhledem k tomu, že tato odveta se široce očekávala, a Írán dokonce předem varoval Iráčany, a tím pádem nepřímo i Američany, obešla se akce bez obětí. Podle některých amerických představitelů Íránci dokonce naschvál mířili vedle. Íránští vůdci evidentně nechtěli pokoušet hněv nevypočitatelného Trumpa. To signalizovalo i íránské vyjádření, že další pomstu momentálně neplánují. Americký prezident si tak mohl právem přičíst zahraničněpolitické totální vítězství a tvrdit, že stabilizoval Blízký východ. Svou řeč po íránském bombardování zahájil sdělením: „Dokud budu prezidentem, Írán nikdy nebude mít jadernou bombu.“ Byl to jasný signál: Pozoruji vás a jsem stále připraven zasáhnout.

Přitom válka nemusela hrozit přímo od Ameriky. Například není složité představit si, že pod íránským tlakem by se k něčemu odhodlali Saúdové, koneckonců Írán již bombardoval jejich ropná zařízení. Saúdská armáda nemá nejlepší pověst a v konfrontaci s Íránci by mohli lehce prohrát. V takové situaci by USA nejspíše musely zachraňovat svého důležitého spojence. Zabití Solejmáního zchladilo horké hlavy.

Samozřejmě to neznamená, že nepřijde ještě nějaký jiný druh íránské odplaty. Dnům, kdy na Blízkém východě létají rakety, se říká všední, což dál ubírá na propagandistické síle íránského útoku. Írán se naopak specializuje na nenadálé teroristické útoky, které se mohou odehrát úplně jindy a jinde než událost, již mají pomstít. Příkladem může být útok na izraelskou ambasádu v Buenos Aires v roce 1992, kterou nejspíš provedl Hizballáh na rozkaz Íránu.

Jenže nynější odplatou si Írán zadělal na možná mnohem vážnější problémy. Írán tvrdí, že ukrajinský boeing směřoval nad vojenské zařízení a že jeho vojenské síly byly ve zvýšené pohotovosti kvůli bombardování Američanů. Sestřelení linkových letadel se bohužel někdy děje. V živé paměti je sestřelení malajsijského letadla nad Ukrajinou v roce 2014 rebely podporovanými Ruskem. Dalšími známými případy je sestřelení korejského letadla Sověty v září 1983 či sestřelení íránského letounu Američany v roce 1988. Vždy se tak stalo omylem. Armáda by však měla být schopná rozpoznat právě vzlétající linkové letadlo od nepřátelského bombardéru. Zvláště taková, která se těší pověsti nejlepší armády v regionu. Íránci tak vypadají jako banda neschopných amatérů. A neschopných amatérů se nikdo nebojí. I samotné přiznání ukazuje íránskou slabost. Tlak a tíha důkazů byly už neudržitelné. Výsledkem celé krize od momentu, kdy Solejmáního zasáhl dron, je 83 mrtvých Íránců a 0 mrtvých Američanů. Z toho si 82 lidí Íránci zabili sami. A k tomu je potřeba připočíst 56 ušlapaných na Solejmáního pohřbu. Hůř to celé pro íránský režim ani dopadnout nemohlo.

V Teheránu již začaly protesty proti režimu. Doufat, že by krize mohla vést k pádu zločinné vlády, je příliš optimistické, ajatolláhové se nebojí střílet do vlastních lidí. Ale přibyla jim další velká vráska.