Po pečlivě připraveném knižním souboru Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Jana Fischera, vydaném na jaře 2021, přichází Albatros s druhým, komplementárním svazkem Rychlé šípy Jaroslava Foglara, Marko (sic) Čermáka, V. Junka, B. Čermáka a J. Gruse. Jsou zde, jak titul napovídá, shromážděny komiksové příběhy, jež výtvarně zpracovali jiní kreslíři než původní spoluautor. Jeho osobnosti je v loňské antologii věnována obsažná a objevná studie Tomáše Prokůpka, vybavená řadou reprodukcí, dokazujících, že vystudovaný, avšak téměř nepraktikující právník Fischer, rostenec Jaroslava Foglara, jenž se na rozdíl od něho nedožil vysokého věku (1907–1960), byl i suverénním karikaturistou, jenž se zdárně uplatnil i jako tvůrce pro dospělé publikum.

Zdá se, že vizualizace příhod chlapeckého klubu s názvem snad ještě nejapnějším než titul periodika Mladý hlasatel byly spíš něčím okrajovým než zásadním v jeho kariéře.

Editor Roman Šantora udělal dobře, že Rychlé šípy rozdělil do dvou svazků, fischerovského a nefischerovského. Skalní fanoušci stále populárního komiksu asi uvítali, že Fischerovi, jenž je pro ty ortodoxní z nich nenahraditelný (jako jsou pro některé ctitele Spejbla a Hurvínka „posvátné“ nahrávky pouze Skupovy), se dostalo samostatné knihy. Mají to teď přehledné.

Když změna společenského klimatu ve druhé polovině 60. let dovolila vrátit do edičních plánů i jméno Jaroslava Foglara (Tajemná Řásnovka, 1965, Poklad Černého delfína, 1966, reedice Hochů od Bobří řeky, 1966, atd.), měl „Jestřáb“, tehdy ve věku kolem šedesátky, dvě možnosti: buď populární komiks, jenž, ač apolitický, byl s komunistickou „kulturní politikou“ neslučitelný, a proto po únoru 1948 zakázaný, považovat za uzavřenou kapitolu (ilustrátor, jak výše řečeno, byl ostatně mrtev), nebo ho vzkřísit, najít nového výtvarníka a vymýšlet další dobrodružství, ne nepodobná těm už prověřeným, oblíbeným za druhé republiky, za protektorátu, v mezidobí mezi totalitami a na počátku té komunistické. Foglar se rozhodl pro druhou možnost.

Našel mladého Marka Čermáka (1940), jenž se ocitl v situaci poněkud svízelné: musel na svého předchůdce navázat, ale současně si držet (v jeho případě spíš vypracovat) vlastní styl. Takový, aby byl od rukopisu Fischerova rozpoznatelný, současně takový, aby se především fyziognomie ústřední pětice i jejího antipodu, trojlístku kazisvětů, nevzdalovala od fyziognomie, jakou jim dal Fischer. Dušín a Hojer museli zůstat plavovlasí, Červenáček (s rudou čapkou na hlavě důsledně i v interiérech) a Metelka tmavovlasí, Rychlonožka zrzavý a na ježka. Museli to být oni a současně nesměli být „jako od Fischera“, měl-li si Čermák zachovat jistou autorskou důstojnost. To se mu podařilo i tak, že jejich tváře učinil puerilnějšími – na rozdíl od postav, ty jsou naopak vytáhlé, skoro dospělé.

Další problém, s nímž se Čermák musel vyrovnat, jsou reálie. Rychlé šípy „nestárnou“ – co to znamená? Že stále žijí ve 30. a 40. letech? V přírodě je to snadné, v městském prostředí těžší. Tramvaje a nákladní auta vypadají jako z doby zrodu tohoto komiksu, když se objeví vlak, táhne ho parní lokomotiva. Vojáci však jsou v uniformách spíš „socialistických“ a policisté mají stejnokroje modré, takové, jaké nosili příslušníci SNB, než koncem 60. let přešli na zelené. Dospělými ženskými postavami, pokud se tu vyskytují, Čermák mizogynního Foglara asi potěšil, vypadají vesměs jako hubaté domovnice z filmů pro pamětníky.

Další dva kreslíři a Čermákův jmenovec jsou tady náležitě, v různých dobách se z různých důvodů do projektu zapojili, tím hlavním však zůstal a asi už zůstane Marko Čermák.

Bylo by snadné se příběhům plným didaxe vysmát a napsat, že je to kýč literární i výtvarný („Kýč mluví k davu, umění k jedincům“ – Josef Čapek). Ale to by se člověk musel vysmát i vlastnímu dětství. Proč? Řečeno s klasikem: Obláček namodralý / tiše se rozplýval. / To, co jsme milovali, / milovat budem dál.

Rychlé šípy Jaroslava Foglara, Marko Čermáka, V. Junka, B. Čermáka a J. Gruse. Doslov Martin Foret, editor Roman Šantora. Albatros, 183 str.