KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

„Názorová mašina“ a snahy o její kontrolu

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
„Názorová mašina“ a snahy o její kontrolu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pražský magistrát má vyzvat městské firmy a organizace, aby neinzerovaly v médiích, jež jsou podle spolku Nelež dezinformační. Je to další projev boje proti dezinformační scéně. Z něj se stalo široce a někdy taky docela vášnivě diskutované téma. Lidé a média definující se jako opozice vůči mainstreamu (je dost těžké dnes definovat, co to vlastně ten mainstream je) snahy dezinformátory na mediální scéně nějak ostrakizovat často označují za plíživý nástroj cenzury nepohodlných názorů.

Je to debata dlouhodobá, vášnivá a taky značně otravná, v jednom podstatném ohledu se taky míjí s realitou. Na obou stranách je poznamenaná jevem, kterému se anglicky říká „concept creep“, tedy významovým rozšiřováním a rozmlžováním nějakého pojmu až k hranici ztráty významu, v různých ideologických souvislostech takový osud potkává pojmy jako násilí, cenzura, svoboda, obtěžování, rasismus a tak dále a tak podobně. Je to k ničemu nevedoucí střet dílčích pravd.

Ano, skutečná cenzura je dílem státu a jeho úřadů, nelze nutit firmy, aby inzerovaly tam, kde inzerovat nechtějí, aby publikovaly, koho publikovat nechtějí. Ano, existují servery i média, která zcela záměrně a s konkrétním motivem publikují informace, jejichž lživosti jsou si jejich šiřitelé vědomi. Ano, stát by neměl rozhodovat o tom, co je pravdivé, a co ne, ani by tu pravomoc neměl delegovat na nějaké sdružení. Ano, pokud nějaké sdružení někoho zařadí na nějaký seznam nebo ho označí za dezinformátora, není to útok na jeho svobodu projevu. Ano, moc velkých technologických firem a jejich vliv na veřejnou debatu jsou takové, že by se mělo vážně diskutovat o nějakém jejich omezení nebo kontrole, demokratická a v původním slova smyslu liberální společnost je přece založena na přesvědčení, že moc by měla být kontrolována, pokud se tak neděje, lze na sto procent počítat s vážnými následky. A co teď s tím? Kdybych to přesně věděl, často „na první dobrou“, účtoval bych si za konzultace takový majlant, že bych už nikdy nemusel psát komentáře na internet.

Možná vážnější problém než různé spíš okrajové dezinformační servery je ale celkový stav mediální scény a principy, na kterých dnes funguje. Sdělovací prostředky procházejí ekonomickou krizí, ve srovnání s tím, co bylo normální, řekněme, před patnácti lety, si toho mohou dovolit daleko méně. Zároveň se od nich očekává, že budou chrlit obsah, který zaujme publikum. Logickým důsledkem je, že vycházejí zprávy a texty, které nejsou ověřené způsobem odpovídajícím novinářským standardům (možná by se mělo psát někdejším novinářským standardům), mnoha médiím na poctivé ověřování prostě chybí kapacita. A především – čtenáři nic takového nevyžadují.

Komentátoři (včetně mě) si často zoufají nad nedostatkem úcty k faktům, tím, jak se ohled na ně vytrácí z veřejné diskuse, děje se tak ale ne tolik kvůli machinaci těch či oněch temných sil, ale na základě poptávky, přesvědčení, které sdílejí redakce (třeba různě ideologicky orientované) se svými čtenáři – faktům je za všech okolností nutno nadřazovat „narativ“, tedy vidění světa, jež to které médium prosazuje (a nějaké vidění mohou prosazovat i ty nestranně se prezentující organizace, které kontrolují způsob, jak jiní používají fakta).

Je úplně v pořádku, když jednotlivá média mají nějakou svou ideologii, jinak to ani být nemůže. Postupně se ale blížíme stavu, kdy budou mít pouze a jenom ideologii a veřejná debata se tane jen jednou z forem boje o dosažení názorového monopolu, v němž se pojem svoboda projevu může hojně používat, většinou ale jen účelově, ne jako označení pro nějakou univerzální hodnotu. Snahy zregulovat v téhle situaci obsah sociálních sítí mohou v téhle situaci skutečně být vůči svobodě projevu nepřátelské a taky naprosto neefektivní – mohou ji vykonávat stroje a vést k adekvátně absurdním výsledkům, mohou být motivovány ideologicky, za čímž ani nemusí být nějaké strašné spiknutí, ale prostý fakt, že každý má sklon všímat si spíš prohřešků těch druhých. Především ale – úpadek veřejné debaty je daný tím, v jakém prostředí probíhá, dnes to jsou především sociální sítě, které svoje standardy exportují i do reálného světa. Je naivní a potenciálně nebezpečná představa, že by to prostředí bylo možné nějakým mocenským způsobem vylepšit. Stejně tak naivní je domněnka, že úporné roztáčení názorové mašiny je principiálně dobré dílo.

 

5. srpna 2021