Když nadhodil odchod z Afghánistánu, byl Lubomír Zaorálek možná veden populismem. Ale co když sleduje vývoj v Afghánistánu pozorněji než jeho kritici? Po 17 letech chtějí i USA zoufale z Afghánistánu pryč, i za cenu dohody s Tálibánem.

Exministr zahraničí Lubomír Zaorálek by měl nést důsledky za to, že otevřel jako možnost odchod našich vojáků z Afghánistánu. Shodli se na tom včera na Primě Petrové Gazdík a Fiala coby předsedové dvou opozičních formací. Šéf ODS Fiala přece jen poněkud zdrženlivěji, šéf STAN Gazdík o to intenzivněji zareagovali na návodnou otázku moderátora Václava Moravce, jestli by Zaorálka jeho slova neměla stát křeslo předsedy zahraničního výboru sněmovny.

Zůstalo tu stranou, že Zaorálek s tou úvahou nevystoupil sám od sebe, ale že to byla jedna z odpovědí do rozhovoru. Už předtím se o Zaorálka na Facebooku docela sprostě otřel generál Karel Řehka („Chce se mi zvracet“ apod.). Že by měl voják čelit kárnému řízení, včera oba Petrové – opět na emotivní výzvu Moravce – odmítli.

Je to vítězství emocí nad pochopením toho, co je úkolem politiky a kdo koho má ve státě poslouchat. Předseda zahraničního výboru sněmovny Zaorálek – můžeme si o jeho názorech myslet, co chceme – není dnes už žádný ministr, je to „jen“ trochu významnější koaliční poslanec. Není tedy do té míry vázán programovým prohlášením vlády z června, které vojenské mise v Afghánistánu, v Iráku a v Mali přímo zmiňuje. Je to vlastně naopak. Parlament má kontrolovat vládu a v ideálním případě reagovat na události a otevírat diskusi tam, kde je třeba.

Vyskytuje se i názor – včera ho v televizi formuloval předseda komunistů Vojtěch Filip –, že Zaorálek nemá právo dnes pochybovat o smyslu mise, když přece v červnu hlasoval pro její prodloužení. Možná to sociálnědemokratický politik skutečně dělá z populismu, ale nemůžeme vyloučit ani to, že naopak sleduje vývoj v Afghánistánu i poté, co o něm česká sněmovna hlasovala.

Mezitím se něco změnilo. Například dnes špičky americké armády otevřeně přiznávají, že Západ v Afghánistánu nemá šanci zvítězit. „Tohle nevyhrajeme vojensky, směřuje to k politickému řešení,“ řekl minulý týden na NBC generál Austin S. Miller, vrchní velitel americké armády a současně i NATO v Afghánistánu. Miller je na své pozici od září, 18. října zažil v Kandaháru atentát, kdy během porady pohlavárů přítomný voják v afghánské uniformě začal střílet na lidi v místnosti a zabil přitom tři Afghánce a tři Američany zranil. Jedním z mrtvých byl velitel afghánské policie v oblasti. Millera kulky nezasáhly, podle svědectví zachoval klid a z místa odjel až po evakuaci raněných. Můžeme se dohadovat, že incident, který ve svědkovi nutně vzbudí pochybnost, jaký to má celé smysl, když nemůžete důvěřovat ani důkladně prolustrovaným domorodcům, přispěl ke generálově přímočarosti v televizi. I rotného Tomáše Procházku, po jehož smrti Zaorálek zapochyboval o smyslu celé mise, zastřelil Tálibánec a současně člen afgánské, tedy „naší“ armády. 

Ale pochybnosti o vývoji války, kterou v Afghánistánu vedeme 17 roků a na jejíž vedení Spojené státy utratily půl bilionu dolarů, měli Američané samozřejmě dlouho před atentátem v Kandaháru. Od loňska se poměry na bojišti opět překlápějí ve prospěch islamistů. Bohužel se zdá, že tentokrát je kyvadlo ve prospěch Tálibánu vychýleno víc než kdy dřív. Oficiálně Pentagon přiznává, že zhruba polovina okresů je v rukou Tálibánu úplně nebo částečně. Někteří analytici citovaní americkými novinami pak odhadují, že ona polovina je výraz oficiálního optimismu a že realitě bližší budou dvě třetiny Afghánistánu v rukou nepřítele. Letos v červenci navázalo americké ministerstvo zahraničí s Tálibánem kontakt. Jednání se konalo v Kataru, na žádost Tálibánu s vyloučením proamerické Karzáího vlády v Kábulu. Být Karzáím, nebyl bych si ani střednědobou podporou Washingtonu jistý.

Války v Afghánistánu se účastníme, ta účast není jen symbolická. Je zabedněnost v tak dynamické válce de facto uvalovat zákazy politikům, aby na ten dynamický vývoj nějak reagovali, vyvozovali z něj svoje závěry a pak se pokoušeli ovlivnit třeba pozici vlády. A je komické, aby tyto zákazy požadovali opoziční politik a veřejnoprávní novinář – tedy lidé, kteří by v takové debatě teoreticky měli být nejsvobodnějšími účastníky.