Beyond the Pale, nová deska Jarvise Cockera

Umělci se vyvíjejí, brýle zůstávají

Beyond the Pale, nová deska Jarvise Cockera
Umělci se vyvíjejí, brýle zůstávají

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Musím se vyvíjet? ptá se britský zpěvák Jarvis Cocker v úvodu své nové písně Must I Evolve. Dívčí sbor mu důrazně odpovídá: „Jo! Jo! Jo!“ Svatá pravda. Jarvis Cocker se vyvíjí. A já asi taky. Výsledkem toho může být, že se můj vztah k Jarvisu Cockerovi proměňuje, od podrážděné lhostejnosti se posouvá k pobavenému zájmu. Nenapadlo by mě dřív, že si budu docela často pouštět desky Jarvise Cockera. Pak se svou kapelou natočil album Beyond the Pale a stalo se.

Jarvis Cocker je ovšem slavný kvůli úplně jiným skladbám, než jsou ty na jeho novince. V 90. letech byl frontmanem skupiny Pulp, která patřila k hvězdám tehdy masově oblíbeného brit popu (společně třeba s Oasis nebo Blur). V Česku – aspoň mezi „alternativní mládeží“ nebo jak to říct – byli populární docela dost. To bylo pro můj vztah k nim jaksi definující, nedobře jsem totiž během svých vysílání v Rádiu 1 snášel neustálé telefonáty posluchačů, kteří na mě naléhali – často dost intenzivně –, abych jim pustil hit Pulp Common People. Odolat v takovou chvíli je morálním imperativem. Cockerovi je ale třeba uznat, že v tom nejúspěšnějším (a nejnudnějším) období kariéry působil mezi ostatními hvězdami brit popu jako docela zábavná osobnost. Vytáhlý mladý muž s citem pro omšelou eleganci a sardonický humor, na nose poněkud nemódní brýle, které tam drží bez ohledu na to, jak švihlé pohyby zpěvák na pódiu provádí. Ke vskutku globální, leč krátkodobé slávě dospěl roku 1996 při udílení hudebních cen Brit. Součástí programu bylo i vystoupení Michaela Jacksona, který předvedl vskutku bombastickou a afektovanou verzi skladby Earth Song, v níž se prezentoval jako mesiáš zachraňující trpící lidstvo, zvířectvo i Zemi samu. Na Cockera to tenkrát bylo trochu moc, tak spolu s kamarádem vpadl na pódium, kde ovšem tak docela nevěděl, co si počít, a vyřešil to úklonou doprovázenou jakýmsi polovičatým spuštěním kalhot. Král popu se velice zlobil, bulvární tisk měl o čem psát.

Čtvrt století poté Cocker na nové desce působí jako člověk ne nutně moudřejší, ale asi zajímavější, snad i svobodnější. Album Beyond the Pale natočil s kapelou, s níž v posledních letech občas vystupuje, písničky se ve studiu nahrály naživo, pak se dotočily ještě nějaké dodělávky. A deska má skutečně koncertní zvuk, trochu meandrující, jako kdyby kapela podléhala nějakým okamžitým impulzům, jednotlivé písně jsou také trochu delší, než je obvyklé, tři skladby mají stopáž přes sedm minut. Je to docela osobitě znějící deska, v sestavě kapely je i harfenistka, která neváhá svůj nástroj použít, výsledek ale není přeintelektualizovaný nebo vůbec intelektuální - spíš lehce „zčazený“ pop, v němž se dají rozeznat zvuky té někdy až ujetě ambiciózní části středního proudu 70. let, naražené na docela funky základ, ne ale zrovna taneční, většinou spíš ve středním tempu. Z toho množství zvuků se skládá cosi organického a taky původního. Cocker jako vokalista není zrovna velmistr, přesvědčivost mu ale nechybí. Třeba v úvodní skladbě Save the Whale může připomínat trochu zcyničtělého Leonarda Cohena (ten dojem posiluje i aranžmá), jindy přechází mezi zpěvem a mluvenými pasážemi, zní přitom pobaveně i znaveně. Pán pozdního středního věku se kouká po světě a výsledkem jsou jakési proudy vědomí, v nichž se dostane třeba i k Velkému třesku (na termín „prvotní polévka života“ člověk v popových textech nenarazí zrovna často), zpívá i z pozice sochy faraona, která sleduje turisty, z rozpaků se cpoucí „smaženým jídlem“. Může to působit jako inspirované, někdy legrační blábolení. Jindy mohou být Cockerovy písně docela přímočaré a přesné. Název skladby House Music All Night Long zní, jako by patřil k nějaké nadupané euforicky vyznívající hitovce. V Cockerově současném podání je ale představa mladého kluka, který si celou noc pouští sám doma house music, docela tísnivá a klaustrofobní – a v tom taky docela blízká pravdě. Ano, lidé se vyvíjejí. Ale ty brýle má Cocker – alespoň podle fotografií soudě – pořád stejné. Jen dioptrií asi přibylo.

Jarv Is: Beyond the Pale, vydavatel: Rough Trade, celkový čas: 40:15.

11. září 2020