Chtěl jsem vystoupit ve Ctiněvsi, tam, kde má být pohřbený praotec Čech, ale pojízdná škatule, ve které jsem seděl úplně sám, se řítila jako splašená krajinou, takže když se ozvalo, že vlak zastavuje jen na znamení, vyskočil jsem a zmateně hledal, kde to znamení mohu dát, jenže to už podřipský expres zrychlil a jako šílený opouštěl Ctiněves a směřoval do Mnetěše. Tam se mi konečně usilovným mačkáním signálního zařízení podařilo plechového oře zkrotit a vystoupit v obci, do jejíhož katastru vlastně Říp náleží, takže pokud byste chtěli Řípu napsat dopis, mělo by to být do Mnetěše. Prošel jsem tou obcí, jež nevypadala, že by se na mou návštěvu, ostatně neplánovanou, moc těšila, a směřoval k té hoře.

Ach, Říp… v mé výslovnostní verzi „ržšíp“. Kolikrát už nohy poutníka po tobě šlapaly! I ty moje. Počítal jsem po cestě, kolikrát jsem se vydrápal, a došel k cifře šest. Kdybych si provedl genetický test, asi by mě hlavně zajímalo, jestli nějaký můj dávný chromozom byl přítomen tehdy u toho etnického prvovýstupu. Podle Hájka z Libočan k němu mělo dojít roku 644. Tlupa přitáhla k, jak Hájek píše, „Zřípu, což znamená prostě Vrch“, a někdy „nazejří ráno“ na něj Čech a Lech vylezli. Obhlíželi z něj ze všech stran krajinu, shledali, že je k obývání velmi vhodná, ptáků, ryb, mléka a strdí plná, takže pak spokojeně zase slezli dolů, nevíme, zda na ctiněveskou, nebo na krabčickou stranu, a řekli, že tady zůstanou. Potom se odehrála ta scéna s pojmenováním země, možná u toho byl ten můj prapředek. Lech pak po několika letech táhl dál, nejdřív do Kouřimi a posléze si to namířil do Polska. Hájek zná ještě plno dalších podrobností.

Podle jiných verzí však k žádnému výstupu nedošlo, tu základní historku o Boemovi a Řípu si podle biblických a jiných předloh vymyslel Kosmas, který ostatně sám přiznává, že je to s Řípem jen jeho domněnka, latinsky „ut reor“: „Domnívám se, že by to mohlo být kolem hory Řípu, mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou,“ píše, když se to přeloží. Tam někde tedy podle něho lid „prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zem postavil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl“. Ti bůžci byli latinsky penates, od čehož bych mohl odvozovat své příjmení, takže můj předek mohl být třeba nosič penátů. Staroslované jim říkali dědci, polsky dziady, a byly to takové ty dosti strašlivě vyhlížející nahrubo otesané špalky dřeva, jimiž se projevoval už tehdy značný estetický deficit Slovanstva. Někdo měl Apollona z mramoru, my holt měli dřevěné dědky. S těmi se Pračeši táhli odkudsi z běloruských bažin a východních rovin, takže když pak přišli k hoře, čnící jako opuštěný ženský prs osaměle v krajině, zírali na ni s posvátnou bázní.

Tak jako jsem na ni hleděl teď já, kdy jsem se k ní rázným krokem přibližoval. Věděl jsem, že nejhorší stoupání mě čeká, ale že to bude poměrně rychlé, ne jako třeba v Alpách, kde se na průměrný kopec leze celý den. Tady se po chvíli hekání rozprostřou pohledy, kterými bylo možné obzírat celou „časněslovanskou oikumenu“, jak tu krajinu kolem Řípu nazýval velký Dušan Třeštík, který ve své knize Mýty kmene Čechů (7.–10. století) vůbec nepopírá, že by na tom příchodu praotce Čecha na Říp mohlo něco být, tedy samozřejmě v rituální podobě, v níž byly všechny důležité úkony vykonávány. Protože takový kopec v krajině, navíc kopec holý, neboť Říp je zalesněný až od druhé půlky 19. století, si prostě říkal o to, aby na něj někdo vylezl a prohlásil okolí za dědictví, nikoli své, nýbrž dědictví předků, tedy oněch dědků, dědů, kteří jsou na Říp doneseni a tam postaveni, čímž se jejich potomci stávají dědici, ovšem nikoli vlastníky, že by jim to patřilo a mohli si s tím dělat, co chtěli, ale že to dědí, spravují a předávají dalším pokolením. To našlo vyjádření v postavě svatého Václava, který je jediným a věčným dědicem české země, jejímž posvátným středem je Říp.

Po jeho úbočině jsem právě stoupal a začínal se trochu zadýchávat. Poprvé jsem tady byl s kamarády, někdy v polovině 90. let, a samozřejmě jsme ten výlet pojali alkoholicky, to jsme si tehdy nedovedli ani jinak představit. Jáchym, Placák, Zbyněk, Viktor Stoilov, taky s námi byl Pavel Reisenauer, který v Roudnici na nádraží koupil náhle, říkal pak, že z šoku, že vyjel z Prahy, lahev whisky, kterou jsme po cestě společně vypili, než jsme došli ke kopci. To jsme prokládali pivy, jež jsme nakoupili dodatečně v Jednotě v Krabčicích, kde jsme měli učený spor o pohlavní život Broučků, jimiž se tady na faře po večerech zabýval evangelický pastýř Karafiát. Lahváče nám zvonily v batozích, z nichž jsme je postupně vytahovali, takže když jsme vylezli na kopec, motali jsme se jako svatojanský hmyz a nebylo to jen řídkým vzduchem. Já jsem táhl Kosmovu kroniku, žehnal s ní zemi zaslíbené a snažil se těm opilcům předčítat, ale myslím, že jsem se nedostal dál než k vznešeným slovům, ve kterých Čech (Boemus) vyzývá druhy: „Přátelé, zastavte se, obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem vám předurčené.“ Bylo to někdy v dubnu, první teplejší dny, země kvetla jako sladký vzdech, jako polibek na ústech, a hora skláněla se ke mně, jak napsal básník této země, Hora Josef, který byl odsud, zpod kopce. Nosili jsme si další piva z boudy U Praotce Čecha, která se správně jmenuje Boumova chata, což by svádělo k výkladu, že v ní hospodaří potomci praotce Boema, jak říká Čechovi správně učeně Kosmas. Václav Bouma byl ale předseda spolku českých turistů v Roudnici nad Labem v době, kdy se chata stavěla: otevřená byla v roce 1908, hlavně na to přispěli Lobkovicové. O nápisu „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“ prý nikdo neví, jak a kdy se tam na průčelí stavení vzal. Je z něj ještě cítit duch bezstarostného vztahu k islámu, který se mezitím velmi zkomplikoval, dneska by už ho tam jen tak někdo s lehkostí nepověsil.

Scházeli, občas i padali jsme pak dolů cestou, kterou jsem se teď drápal nahoru, a právě jsem odpočíval na Pražské vyhlídce, kde je informativní cedule, kterou celou seškrabal nějaký vandal (odhadem tak každý pátý Čech je vandal). Takže jsem si ani nemohl přečíst, co jsem stejně neviděl, protože byla inverze a v mlze se ztrácely i první podřipské vesnice. Už tehdy jsme se bavili, že by bylo lepší, kdyby byl Říp zase holý, pásly by se na něm kozy, jež by udržovaly stepní biotop, což by odpovídalo duchu toho místa. Jednoduše by se to dalo zařídit tím, že by se ten nijak pěkný les zapálil, nejlépe najednou z různých stran. Na Mařákově obraze pro Národní divadlo je ještě holý a pěkně z něj vystupují skaliska, ale hlavně je na vrcholku patrný ten nejdůležitější bod, rotunda sv. Jiří, která skutečně dodává té oblině to, co má mít i ženský prs, ten vrcholek, „krůpěj na prstenu“, jak to přesně nazval druhý básník země, Seifert. Vždy když jsem na Řípu, ať už sám, nebo s někým, jdu si k tomu starému, i když různě upravovanému chrámku pokud možno nikým nerušený stoupnout a nějakou dobu hledím soustředěně na jeho prosté a ideální tvary. Svatý Jiří v něm zvedá kopí, aby je vrazil ve chřtán dračí a motýl spěchá po bodláčí… To Jiřího kopí, to je posvátný špendlík, kterým je český národ přišpendlen k téhle bodláčím porostlé zemi, osudově připíchnut k jejímu mateřskému ňadru. Kopí svatého Jiří je v hlubších výkladech chápáno jako logos, vtělené slovo, kterým řád a smysl spoutává a krotí chaos dračí tlamy. Kostely se svatému Jiří zasvěcovaly na místech pohanských kultů, takže kostel, nejspíš dřevěný, tu byl už od prvních Přemyslovců, a když pak kníže Soběslav odrazil v únoru 1126 u Chlumu intervenci císaře Lothara III., nechal ho nově postavit z kamene a zasvětil ho spolu s Jiřím také svatému Vojtěchovi, jehož korouhev spolu s Václavovým kopím mu pomohla k vítězství. Oba, pohádkový rytíř Jiří z Kappadokie, i knížecí syn z Libice Vojtěch, se dělí o kostelík na Řípu, stejně jako se dělí o dva dny v kalendáři, 23. a 24. duben, a také se dělí o starost nad touhle zemí. Nebo aspoň někteří lidé tomu věří, nebo chtějí věřit. Jeden z nich se schvácený k němu zase blížil a k svému překvapení slyšel z otevřeného kostelíka zpěv. Kdo jej provozoval, o tom příště.

www.jiripenas.cz/fotoblog/