Jestli si to ještě někdo trochu pamatuje, loni 18. dubna zrovna začínaly Velikonoce a ministr kultury Antonín Staněk, který vstoupil do dějin (do dějin hodně malých) právě tímto jediným aktem, jedním výstřelem odvolal dva ředitele docela významných kulturních institucí. V jednom případě šlo evidentně o osobní regionální mstu, jejíž obětí se stal ředitel Muzea umění v Olomouci – pan ministr byl z Olomouce. V druhém šlo o odstřel docela těžké váhy, o ředitele Národní galerie Jiřího Fajta.

Dosti lidí bylo zmateno. Jiří Fajt se těšil v kruzích kulturních značné autoritě, a přestože měl zavilé nepřátele (zvláště jeden bývalý ředitel mu nepřál) a ne všichni jím byli jen nadšeni, většina lidí uznávala, že s Národní galerií něco udělal, a to docela k prospěchu věci. Říkalo se tedy, že na něj ministr něco asi měl, neboť jinak by to postrádalo smysl.

Někteří lidé sice říkali, že ministr, který věru nepůsobil jako mistr stability v kulturních kramflecích, jenom plní zadání pana prezidenta, jenž má občas nějaké temné sklony a potřebu se někomu pomstít za imaginární zločiny na něm samém, tedy z nějakého důvodu na Fajtovi.

Ale to zase jiní odmítali a říkali, že je to poněkud paranoia: proč by Zemanovi záleželo na nějaké galerii, když tam nechodí a nikdy o umění neprojevil zvláštní zájem? Když se tedy ministra lidé ptali, co ho k takové střelbě vedlo, když přece musel vědět, co to znamená a co to způsobí, tvářil se velice tajemně, ba zlověstně a pak z něho vypadlo dosti nepěkné obvinění, že si ředitel Fajt ulil nějaké peníze. To poněkud zacloumalo i s lidmi, kteří mu přáli a Fajta uznávali, protože to působí vždycky poněkud blbě… Takže se začalo říkat no jo, víte, ten Fajt, on je dobrej, je to odborník, opravdu klasa, udělal vynikající výstavy, ti Lucemburkové a Jagellonci, on se vyzná, takových moc není, navíc má styky, ve světě je známej, jazyky umí, v Německu přednáší, vždyť se musel vlastně trochu nutit, aby šel dělat ředitele do Prahy, ale on si přehrál nějaký honorář, to neměl dělat. Že mu to předtím schválili? No, ale stejně to neměl dělat, to se nemůže divit. Víte, bůhví jestli tam nebylo ještě něco. A vy o něčem víte? Ne, ale to víte, vždycky na tom může něco být, však by si to jinak ten Staněk nelajznul… Ale jinak je ten Fajt dobrej, opravdu v té Národní galerii to rozjel, i do toho Veletržáku se začalo chodit. To zas jo…

A opravdu tedy Jiří Fajt odešel, vlastně ne odešel, nýbrž byl vykopnut na hodinu, jako by vykradl sejf nebo jako by poplácal po zadku nějakou progresivní kurátorku. On odešel se vztyčenou hlavou, jak to už několikrát za život udělal, ale lze věřit, že to i pro takového buldoka, jakým je, muselo být těžké, a tu hořkost si lze představit. Pan ministr ještě nějakou dobu předstíral, že ví, co udělal, ale spíše jen tak mlžil a odvolával se na audit, který přitom ještě ani nezačal. Když se pak ukázalo, že se pan ministr vlastně na nic jiného moc nehodí, jeho role skončila a on se dosti neslavně vytratil. Ale svou práci udělal a jako mouřenín mohl být spokojen.

Včera přišla zpráva, že dvě trestní oznámení, která na bývalého ředitele Národní galerie Jiřího Fajta podal exministr kultury Antonín Staněk, policie odložila. Čili konstatovala, že není čím se zabývat.

Otázkou nyní je, co teď s tím. V normálním světě by se mělo říct podívejte se, před rokem se stala chyba, to se nemělo stát, i když se to stane. Vrátit to před toho 18. dubna už asi nepůjde, ale vypíšeme výběrové řízení na ředitele Národní galerie a ministr Zaorálek vyzve pane Fajta, aby se ho zúčastnil. Nikdo jiný se ze slušnosti do něj nepřihlásí, ale to se ani nemusí říkat. Staronový ředitel Fajt se vrátí a zapomene na to, že o něm někdo třeba něco během toho roku řekl. To zvládne. Česká společnost, tedy ta část, kterou to trochu zajímá, si řekne hle, jací jsme přece jen kulturní lidé.

V normálním světě by to tak bylo. Ale my nežijeme v normálním světě, my žijeme v našem světě. Tak aspoň omluvit by se někdo tomu Fajtovi mohl.