Ještě než současná dvojkoalice vyhrála volby, byl jejím zástupcem v ústavních funkcích Miloš Vystrčil, předseda Senátu. A ten si vytvořil image mimo jiné hlavně svou cestou na Tchaj-wan a podporou této ostrovní země, jež podle komunistické Číny patří jí. Teď je tedy u moci v zahraničněpolitickém smyslu „Vystrčilova vláda“ a solidarita s Tchaj-wanem může být její erbovní politikou – aspoň to máme právo očekávat. A dost možná se právě na ní ukáže, jak je vláda připravena.

S touto politikou lze jistě na první dobrou sympatizovat. Má svou emocionální komponentu – solidarita s demokratickou zemí vystavenou nátlaku komunistické velmoci je něco, co snadno zapadá do havlovského dědictví. Zároveň nikdo nemůže říct, že to je bezhlavý idealismus prostý všech praktických ohledů. Tchaj-wan je vyspělá ekonomika a je u nás významnějším investorem než rudá Čína. Vystrčilova návštěva ostrova sice svou pompou překročila běžné normy, nicméně kvazidiplomatické vztahy s Tchaj-wanem udržují takřka všechny evropské země. Je to přímo velmoc v globální produkci čipů a nejsou to jediné její výrobky, které mohou být strategické. Tak třeba Litvě dodal Tchaj-wan drony k monitorování situace na hranici s Běloruskem, kde probíhá Lukašenkem zorganizovaná migrační krize.

U Litvy se zastavme. Je ta vystrčilovská politika dobrá, nebo špatná? Na to je brzy soudit podle toho, kdo je pro, kdo je proti, kdo má větší mediální ohlas, a podobných kritérií. Všechny důsledky se mohou ukázat až časem. A k tomu je právě potřeba sledovat, co se děje v Litvě.

V Litvě se v listopadu otevřela tchajwanská reprezentační kancelář. Oficiální diplomatické vztahy má Tchaj-wan jen s hrstkou zemí, jichž pod tlakem Číny ubývá – nejčerstvěji „odloupla“ Čína Nikaraguu, kde je u moci Husákův současník Daniel Ortega. Ale reprezentační kanceláře má Tchaj-wan takřka všude, i u nás a ve většině evropských zemí. Trvají na tom, že to je v souladu s politikou jedné Číny.

Litevská kancelář sice byla otevřena bez velkých fanfár, nicméně se vyznačuje jednou drobností, jež unikne laikovi, ale nikoliv Pekingu. Zatímco se všude ty kanceláře jmenují tak nějak jako ta u nás – Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář –, ta v Litvě se jmenuje Tchajwanská reprezentační kancelář. To nahrazení jména města jménem země si Čína nehodlala nechat líbit.

A zdaleka nezůstala jen u nějaké demarše. Ani u toho, že se v čínských médiích určených globálnímu publiku objevily texty o tom, že Litva udělala chybu a že je jí a podobným „americkým honicím psům“ třeba udělit lekci. Ani u diplomatického útoku spočívajícího v tom, že litevští diplomaté v Číně byli ze dne na den zbaveni akreditace, takže museli odjet a ambasáda nyní funguje „online“.

Litva najednou zjistila, že nemůže vyvážet do Číny.

Zde je třeba vysvětlení. Obchodní politika je jednou z výhradních pravomocí Evropské unie. Vyjednávání dohod, stanovování cel, uvalování obchodních sankcí – to všechno dělá a smí dělat jen Brusel; cla jsou příjmem Unie. Ale to je určující jen pro nás dovnitř. Navenek stále existují samostatné evropské země, jež jsou členy Světové obchodní organizace (WTO). Když se někam vyváží evropský výrobek, nedoveze se tam jako výrobek EU, ale nějaké konkrétní země.

A najednou nebylo možné přihlásit litevské výrobky v Číně do dovozního řízení a nikdo nevěděl proč. A možnosti Litvy s tím něco dělat byly omezené – nejen proto, že je malá, ale i proto, že jak jsme si řekli, nástroje má v rukou Unie.

Nelze říct, že by ta Litvu ignorovala. Postavila se za ni, komisaři pro mezinárodní vztahy a pro obchod vydali prohlášení, EU také informovala o situaci WTO. Jenže se jim jaksi nedaří ničeho dosáhnout. Jak řekla 22. prosince generální ředitelka pro obchod v Evropské komisi Sabine Weyandová, „snažili jsme se jednat s čínskými úřady, abychom si vyjasnili, co se děje a jak chtějí situaci řešit, ale to zatím nevedlo k výsledkům“.

Jasnost ale není to, o co se Čína snaží. Tak například 7. prosince čínská obchodní blokáda skončila – na jeden den, a pak se zase všechno vrátilo. 9. prosince se pak Číňané s evropskými protějšky odmítli setkat s tím, že jsou příliš zaneprázdněni covidovou situací. Toho dne bylo v celé Čínské lidové republice zaznamenáno 83 nových případů.

Obchod Litvy s Čínou není velký, vývoz do Číny tvoří jen 2,5 procenta jejího exportu. Jenže Litva je, podobně jako většina evropských zemí, třeba my, zapojena do celoevropských výrobních řetězců. A to zejména, podobně jako většina východoevropských zemí, třeba my, do řetězců německých. A Čína začala tlačit na německé firmy vyvážející do Číny, aby nepoužívaly dodávky z Litvy. Šlo třeba o továrnu koncernu Continental, který u nás vlastní velkou pneumatikárnu. Protože Čína nerozlišuje mezi obchodem a politikou, používá obojí k posílení Číny.

A jak se zachovalo Německo? Kdyby se aspoň dalo říct, že ve srovnání s orgány EU nijak. Ale Německo-baltská obchodní komora se obrátila na litevskou vládu s varováním, že pokud vláda nenajde „konstruktivní řešení“ čínsko-litevských vztahů, zavřou němečtí investoři své továrny.

Vidíte už, odkud vítr fouká? Čína si zvolila jednu malou zemi za testovací případ, jak je možné využít v Evropské unii ekonomický nátlak k dosažení hospodářských cílů. A zjistila, že má v Unii spojence. Ne země obecně považované za neoficiálně koupené a zaplacené čínské mise jako Řecko nebo Maďarsko. Ale německý průmysl.

Tím testovacím případem jsme klidně mohli být my. Naše propojenost s německým průmyslem je pokud možno ještě vyšší než u Litvy. A rozštěp v zahraničněpolitickém uvažování se sice neventiluje často, ale pro toho, kdo se zajímá, je jasný a občas vyplave na povrch. Není to žádná dělicí linie mezi idealisty a pragmatiky či agenty Východu. Je to dělicí linie mezi těmi, kdo vycházejí z toho, že Česko nikdy nesmí jít proti německým životním zájmům. Projevuje se třeba v tom, jak Česko systematicky mlčí k plynovodu Nord Stream 2. Protože jsme plynovody prodali Němcům a jsem navázáni na německé plynovodní sítě. Projevila se třeba v tom, jak po Vystrčilově návštěvě Tchaj-wanu varoval v televizi zkušený diplomat (tč. na Hradě, ale to není určující), že ho jeho německé kontakty informovaly, že kazíme čínskou politiku kancléřky Merkelové.

Co uděláme, jestli se Číňané rozhodnou zaměřit na české dodávky pro německý autoprůmysl? Co když se rozhodnou naznačit vedení VW, které rozděluje centrálně nedostatkové čipy do jednotlivých dcer koncernu, že Škoda by měla být poslední na řadě? Když mluvčí čínského ministerstva zahraničí řekne o nás něco podobného jako o Litvě – tedy že Čína v žádném případě obchodní blokádu neorganizuje, ale „slýchám, že mnoho čínských firem už nepovažuje Litvu za důvěryhodného partnera. Důvody, proč narážejí litevské firmy na obtíže při obchodní a ekonomické spolupráci v Číně, by Litva měla hledat sama u sebe“.

To se nám zatím ještě nestalo. Senátu slouží ke cti, že záležitost neignoruje, a nejenže vyjádřil solidaritu, ale i usnesením vyzval vládu, aby se za Litvu postavila na Evropské radě. Jenže to ještě není ten test. Celá ta fronta charakterizovaná loňským výrokem majitele firmy Brano Pavla Juříčka, že „máme povinnost dodávek v automobilovém průmyslu“, zatím neměla důvod se aktivizovat a ozvat se. Pokud se to stane, pak teprve budeme moci vyhodnotit vystrčilovskou tchajwanskou politiku. Ne dříve. A nebude to jednoduché, protože to nebude rozhodování mezi Čínou a dobrem. Půjde taky o Německo, a to nejsou zdejší influenceři naučeni.