V BUBLINĚ

Kdo je tady „Rusák“?

V BUBLINĚ
Kdo je tady „Rusák“?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na sociálních sítích to po 17. dubnu, kdy velmi znejistěle působící Andrej Babiš a Jan Hamáček přišli se zprávou o ruských agentech a výbuchu ve Vrběticích, značně bouchalo. Silných názorů bylo hodně, i nějaké memy se našly, mě zaujalo srovnání fotografií znaveného ministra vnitra a Bodieho ze seriálu Profesionálové. Ta podobnost je skutečně značná, ještě jsem ale nepřišel na to, co z ní vyplývá. Z povýbuchového „dyškurzu“ mě nejvíc oslovila s politikou a špionáží ne moc související debata o slově „Rusák“.

Odstartoval ji článek Kirilla Ščeblykina v Deníku N, autor v něm vyjadřuje frustraci z toho, že jako Rus mladší generace, který žije od dětství v Česku, je neustále vyzýván, aby se distancoval tu od Putinovy politiky, jindy od sovětské okupace. A také slýchá hanlivý výraz „Rusáci“, přijde mu příznačné, že se podobá neblahému termínu „židáci“. Nejhorší je to podle něho právě v časech, kdy na sebe Rusko upozorní nějakým podobným způsobem jako ve Vrběticích, trpí tím i jeho matka, která učí v Praze na gymnáziu. „Když jsem s ní telefonoval, říkala, že moc doufá, že si tam na ní žádný student nebude chtít nic vybíjet, protože ji to unavuje a ponižuje.“ Vyjadřovat se s despektem o Rusech je podle něho forma xenofobie, která je přijatelná i v „lepší společnosti“.

Reakce na ten text byly značně různorodé – od ztotožnění se po výsměch nebo odmítání. Jako člověk, který to slovo taky občas používá (nikoli v rozhovoru s Rusy), jsem po přečtení textu šel trochu do sebe, zamyslel se a došel k překvapivému závěru: věc je složitá. Část debatujících uživatelů tvrdila, že na slovu „Rusák“ nic pejorativního není, podobně jako na slovech Rakušák nebo Pražák, to je samozřejmě jen takový argumentační výkrut – ten výraz samozřejmě vyjadřuje nějakou emoci a není to zrovna sympatie. Srovnávat „Rusáka“ se „židákem“ mi ale přijde značně přepjaté – jenom za jedním z těch dvou výrazů je historie pogromů, hilsneriády, holocaustu… „Rusák“ je samozřejmě generalizace, otázka ale je, jak velká. Hodně lidí – včetně mě – ho občas užívá nikoli ve smyslu označení všech lidí ruské národnosti, ale pro reprezentanty ruské moci a asi taky pro lidi, kteří naplňují určité vzorce chování, jejich moresy jsou třeba charakteristickým způsobem zbohatlické. Takhle chápanou definici nenaplňují lidé jako pan Ščeblykin a asi ani většina Rusů, kteří v Česku trvale žijí (mezi pražskými Rusy třeba Putin v referendu prohrál). Ruská komunita v Česku je značně různorodá – od lidí napojených na režim přes ty, kdo jako spousta jiných mnoha národností zkusili najít lepší život mimo domov, po potomky porevolučních „bílých“ emigrantů, kteří byli po válce prvními oběťmi stalinských represí, člověk by to měl dokázat rozlišovat. Ale jistě se najde nemálo zdejších lidí, kteří tu „rusáckou“ generalizaci používají jinak (třeba i vůči Ukrajincům) a chápu, že komunikace s nimi musí být únavná a frustrující, z jejich strany třeba i agresivní a sprostá. Lidi z postkomunistických končin právem otravuje stereotypní vnímání, jemuž bývají vystaveni na Západě, měli by tedy mít pochopení pro ty, koho iritují stereotypy v Česku. Nikdo nic nezkazí, bude-li se chovat trochu ohleduplněji.

Představa nastolení světa, v němž přestanou existovat stereotypy a generalizace, je ale utopická a ten, kdo se nasazuje za její naplnění, bude nutně zklamán (teď už nepíšu o panu Ščeblykinovi a jeho argumentech). A navíc s téměř stoprocentní jistotou – taky používá stereotypy a generalizace, jenom si toho není vědom, případně je schopen si to racionalizovat třeba v tom smyslu, že generalizuje pro dobrou věc. V Česku žijící Rusové mohou často a nepříjemně zakoušet, že historie je živá, že s člověkem se nějakým způsobem táhnou věci, které nemohl ovlivnit (kdyby mohl, třeba by se nestaly), celá ta rozličná bagáž minulosti – rodiny, národa, myšlenkových směrů, k nimž se třeba hlásíme. Na tom se nic nezmění, vždycky když se historie zdá zapomenutá, připomene se ještě silněji. Je to často otrava. Kdyby ale minulost byla mrtvá, jak může někdo snít, bylo by to třeba ještě horší.

 

2. května 2021