Svět funguje jinak, než jsme si dosud mysleli. To musí uznat všichni, kdo věřili, že opozice porazí v prezidentských volbách dosavadního vládce Turecka jménem Recep Tayyip Erdoğan. Není pochyb, že přes zprávy o nepořádcích na východě země proběhly volby v zásadě regulérním způsobem. Všichni Turci také věděli, že rozhodují o budoucí kariéře politika, který usiluje o pokud možno absolutní moc, většina z nich si také uvědomuje, že má pod kontrolou většinu médií a využívá je stejně jako justici proti svým soupeřům. Přesto byl zvolen prezidentem už v prvním kole většinou přes 52 procent hlasů. Stejně tak jeho islámsko-konzervativní strana AKP ovládla s pomocí menší nacionalistické MHP parlament.

Nepochopitelných věcí se odehrálo víc. Předběžné výsledky ukazují, že víc než doma hlasovali pro Erdoğana zahraniční Turci, a konkrétně v Německu s největší tureckou menšinou se jeho výsledky blížily ke dvěma třetinám. Šéfa německé strany Zelených Cema Özdemira, který pochází z rodiny tureckých Čerkesů, to vyprovokovalo k výroku, že přistěhovalci volbou autokrata „zároveň odmítli naši liberální demokracii“.

Nástrahy volného trhu

Opravdu není snadné porozumět. Turecko se v uplynulých desetiletích otevřelo tržnímu hospodářství a mezinárodnímu obchodu, také proto jeho ekonomika roste od roku 2009 v průměru o sedm procent ročně. S vyšší životní úrovní a bohatší komunikací se světem se měl přece dostavit větší rozhled a přijetí s kapitalismem spojených hodnot svobody. A pokud měly západní hodnoty svobody a demokracie opravdu zapustit kořeny, pak nejdříve v enklávách zahraničních Turků, kteří už desítky let žijí a pracují v liberálním Německu.

Otázky po důvodech, proč turecké volby dopadly tak, jak dopadly, jsou tolik emotivní z prostého důvodu, že každý tuší správnou odpověď. Svět kapitalismu a mezinárodního obchodu dokáže zvýšit bohatství národů, zároveň však má stinné stránky. Likviduje sociální základy a soudržnost té společnosti, kam byl importován, přitom nenabízí v tomto ohledu nic jiného. Protože s volným trhem obvykle přicházejí také svobodné volby, pak není divu, že lidé hlasují právě pro toho, kdo slíbí, že ochrání tradiční prostředí, ve kterém žijí. V Turecku je takových lidí očividně víc než těch, kteří uvěřili věrozvěstům moderního života.

Erdoğanovi mělo ve volbách uškodit, že letos přišly potíže. Nezaměstnanost překročila deset procent, strmě se zvýšila inflace. Vládce Turecka však lidé nikdy nevolili jen kvůli prosperitě, ale hlavně kvůli tomu, že je dokáže ochránit před poryvy globální ekonomiky. Pokud není práce a ceny rostou, jistě za to může nepřízeň cizích kapitalistů, proti kterým dokáže účinně zasáhnout jen někdo tak silný jako Erdoğan. Stejnou zkušenost mají němečtí Turci. Obstáli v prostředí svobodného trhu a mnozí z nich dokázali zbohatnout. Ve světě čistě ekonomických vztahů však nezískali nové sociální zázemí, pouze přišli o tradiční hodnoty, na kterých vyrostli. Peníze nejsou všechno, proto je přirozené volit člověka zosobňujícího hrdost a naše, turecké tradice.

Mesut Özil v cizím světě

O tom, že něco není v pořádku, se mohl každý přesvědčit už pár dnů před volbami. V polovině května se tři němečtí sportovci v čele s fotbalovou superstar Mesutem Özilem nechali vyfotografovat s Erdoğanem v rámci jeho prezidentské kampaně. Slavný fotbalista patří k nejlépe vydělávajícím Němcům, nemá turecké občanství a dosud byl dáván za příklad úspěšné integrace. Přesto mu asi něco chybí, protože se potřeboval opřít o autoritu národního vůdce. Příkop mezi většinovou společností a tureckými přistěhovalci si tím uvědomili úplně obyčejní Němci, kteří  Özila vypískali v přípravném zápase před mistrovstvím světa. Na mistrovství Özil zatím nepřesvědčil a v zápase se Švédy, jediný den před tureckými volbami, přišel o místo v základním kádru.

Fanoušci to pochopili lépe než liberální politici typu Özdemira. Jak může za slávu Německa bojovat fotbalista, který hledá prestiž v blízkosti tureckého prezidenta? A kde jinde má hledat své kořeny než v zemi předků?