Metamorfózy istanbulské Hagie Sofie

Chrám moudrosti v rukou nemoudrých

Metamorfózy istanbulské Hagie Sofie
Chrám moudrosti v rukou nemoudrých

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když roku 537 vešel byzantský císař Justinián do čerstvě rekonstruovaného chrámu Boží moudrosti, byl prý natolik unesen dojmem, že vykřikl: „Šalamoune, překonal jsem tě!“ Biblickému králi Šalamounovi se připisuje stavba jeruzalémského Chrámu, takže překonaná laťka byla hodně vysoká. Antika byla velkých staveb plná, ale většina z nich dávno skončila v troskách. Rozhlodal je zub času a lidský nezájem (nebo naopak moc velký zájem: část římských památek včetně Kolosea byla rozebrána na stavební materiál). Přidávalo se působení přírodních sil. Bývalá Byzanc, dnes Turecko, sedí na masivním rozhraní litosférických desek zvaném severoanatolský zlom, kolem kterého vzniká velké množství zemětřesení. Také Hagia Sofia byla několikrát zasažena zemětřesením, ale vždy ji znovu opravili. Tenhle chrám je totiž symbol, i když národy žijící v jeho stínu se vystřídaly.

To chápe i turecký prezident Erdoğan, který pozvolna, krok za krokem, převrací sekularizační úsilí svého dávného předchůdce Kemala Atatürka. Na sklonku Atatürkovy vlády, v roce 1934, se Hagia Sofia stala muzeem. Nyní, po rozhodnutí tureckého soudu o tom, že tato změna byla nezákonná, ji Erdoğan změnil zpátky na mešitu. K velkému potěšení islámských fundamentalistů, kteří tvoří důležitý volební blok pro jeho stranu AKP a pro které byla konverze Hagie Sofie zpátky v mešitu něco jako fetiš.

Také je to facka Řekům, jejichž předkové chrám Boží moudrosti postavili a kterým sloužila stará Konstantinopol po tisíc let jako hlavní město; Řekové jsou jediný národ Evropy, který natrvalo ztratil svoji nejdůležitější metropoli, a tenhle krok jim opět připomene jejich ponížení. Z pohledu tureckého prezidenta tedy win-win. Za předpokladu, že mu to turečtí voliči „spolknou“.

Průzkum veřejného mínění zveřejněný televizní stanicí T24 naznačuje, že spíš nespolknou. Pouze 29,5 % Turků se domnívá, že za přeměnou Hagie Sofie na mešitu stojí upřímná víra. 43,8 % dotázaných soudí, že jde o manévrování se snahou zakrýt špatnou ekonomickou situaci Turecka, a podle 11,7 % respondentů tím chce Erdoğan získat voličské hlasy. Zdá se tedy, že turecká veřejnost je vůči svému lídrovi skeptická. Ne že by to na situaci něco změnilo. Nejde jenom o Turky.

Řeč symbolů

Hagia Sofia strávila prvních tisíc let své existence jako křesťanský chrám, centrum řeckého pravoslaví. Dobytím Konstantinopole Turky se poměry zásadně změnily. Dnes si nejvyšší postavení ve stále ještě početném pravoslavném světě nárokuje Moskva, kde se po desítkách let rozkolu mezi státem a církví objevují nové snahy zavést jakýsi cézaropapismus byzantského střihu, ovšem bez Byzantinců. Sultán Mehmet Dobyvatel nechal chrám přeměnit na mešitu, čímž bylo symbolické vítězství islámu nad východními Římany dokonáno. Jelikož islám zakazuje zobrazovat živé bytosti a v přítomnosti jejich obrazů se modlit, bylo nutno něco udělat s freskami a mozaikami, které zdobily okolní stěny. Od nábožensky založeného vojevůdce v patnáctém století by se dalo čekat, že je nařídí otlouci ze zdí; kupodivu se zachoval umírněněji a nechal jenom rozbít oltář. Zbytek uměleckých děl zůstal na stěnách a v následujících stoletích je postupně zamalovávali nebo pokrývali sádrou. Dostavěny byly také čtyři minarety pro svolávání věřících k modlitbě.

Dalších pět století se pod velkou kupolí modlili muslimové. Byly mezi nimi nejvýznamnější osobnosti islámského světa, králové a velvyslanci. Turečtí sultáni totiž zároveň nosili titul kalifů, nejvyšších vládců všech muslimů, a požívali tedy adekvátní úcty. Hagia Sofia, druhý největší chrám Evropy, byla i jako mešita impozantní a dodávala sultánům na světové prestiži.

Poté, co na konci první světové války vznikla nová turecká republika, začal sekulární režim s modernizací země. O budoucím osudu Hagie Sofie nebylo nějakou dobu jasno, nakonec ale převážila myšlenka přeměnit ji na nábožensky neutrální muzeum. Atatürk sice neměl žádný důvod mít v kdovíjaké lásce Řeky, proti kterým vybojoval začátkem 20. let obrannou válku, ale zároveň rozuměl nutnosti odminovat některá pole kulturních střetů. Kromě geologického zlomu Istanbul leží i na zlomu mezi dvěma velkými kulturními oblastmi světa a to s sebou přinášelo zcela jiný druh „zemětřesení“.

Tak se z Hagie Sofie stalo muzeum. Dlouhé restaurátorské práce znovu odhalily dávné byzantské fresky a mozaiky, pět set let skryté za vrstvou sádry, a z podlahy zmizel modlitební koberec. Bývalý chrám Boží moudrosti se stal turistickým magnetem, s rozvojem letecké dopravy se návštěvníci začali počítat v milionech ročně. Budova se dostala na seznam světového dědictví UNESCO. Je otázka, jestli na něm zůstane. Hodně záleží na tom, co s ní její noví páni – konkrétně úřad pro náboženské záležitosti Diyanet – udělají. Mají totiž úkol, který připomíná úkoly pro chytrou horákyni: jak konat modlitby v budově, jejíž předislámská minulost byla odhalena pohledům veřejnosti, a zároveň ji zachovat jako turistický cíl.

Závěsy a vliv

Pokud si Erdoğan chce zachovat aspoň zbytky mezinárodního uznání, nemůže postupovat podle vzoru Mehmeta Dobyvatele a pokrýt křesťanské umění na zdech vrstvou sádry. To by bylo příliš velké barbarství pro rok 2020, i když fanatičtější příznivci Muslimského bratrstva po celém světě by tím jistě byli nadšeni.

Momentální úvahy se točí kolem toho, že křesťanské umění na stěnách by v době modliteb bylo „přesvíceno“ reflektory zářícími na muslimskou výzdobu. Níže položená díla, která se nacházejí ve výši očí, by patrně byla zakryta závěsy, které by se v době turistických prohlídek daly opět roztáhnout. Otázka modlitebního koberce zatím vyřešena není. To jsou ale technikálie, stejně jako vstupné, které bude v rámci propagační protiofenzivy sníženo na nulu.

Zamýšleným obecenstvem nejsou přitom zdaleka jen Turci. Erdoğanův režim se už léta snaží vybudovat si vliv mezi dalšími islámskými zeměmi a vede přitom propagandistický souboj s jinými státy, které si předsevzaly totéž – například se Saúdskou Arábií, Íránem, ale i Egyptem, kde se k moci dostala armáda a tvrdě potlačila Mursího Muslimské bratry, Erdoğanovy kolegy. Porozhlédne-li se člověk po sociálních sítích, shledá, že mezi příznivci přeměny Hagie Sofie v mešitu je značné množství Severoafričanů a Pákistánců.

Mezi indickými muslimy už je reakce podstatně střízlivější a někteří z nich připomínají, že indický nejvyšší soud loni rozhodl o tom, že na místě Báburovy mešity v Ajódhji, kterou roku 1992 zbořil hinduistický dav, mají hinduisté právo postavit si vlastní chrám. Ale indičtí muslimové, i když početní (170 milionů osob), Erdoğana příliš nezajímají. Nejsou u moci, pravděpodobně se k ní nikdy nedostanou a kontakt s nemuslimskou většinou jim dodal určitou rezistenci vůči náboženskému fundamentalismu, který tak vesele kvete v sousedním drtivě muslimském Pákistánu. Pro budování vlivového „soft-kalifátu“ nepředstavují zajímavou cílovou skupinu.

Zajímavou otázkou, kterou kladou někteří pozorovatelé turecké scény, je, zda si Erdoğan tímto krokem zároveň nepřipravuje půdu pro předčasné volby. Termín pravidelných voleb je až za tři roky, do té doby by se na přeměnu Hagie Sofie v mešitu dávno zapomnělo. Ale pomyslné akcie Erdoğanovy strany AKP poslední dobou klesají. Už po posledních volbách přišla o majoritu a nyní musí vládnout s pomocí nacionalistické strany MHP, která občas Erdoğanovu politiku táhne někam, kam by prezident sám od sebe nešel (například do konfrontací s Kurdy, se kterými Erdoğan uzavřel nejisté kulturní příměří).

Masivní oslabení turecké liry a povšechný úpadek ekonomiky odcizily Erdoğanovi řadu vlažnějších voličů. V Istanbulu a Ankaře se při místních volbách dostala k moci opozice, která – aspoň prozatím – spravuje obě velká města kompetentně a bez zjevné korupce. A pozice istanbulského starosty je dobrou startovní rampou pro dosažení nejvyšších příček turecké politiky. O tom ví Erdoğan sám dost, istanbulským starostou byl čtyři roky a získal si přitom proslulost, která mu později posloužila v celostátních volbách.

Je tedy možné, že změna Hagie Sofie v mešitu je jenom součástí širšího plánu na předčasné volby, ve kterých by drobná pozitivní vlnka ve veřejném mínění mohla Erdoğanovi zajistit dalších pět let u moci. Zároveň by mu další volební vítězství upevnilo pozici ve straně, která není úplným hnutím jednoho muže. Riziko palácového převratu má v turecké politice dlouhou tradici.

Jedné věci ovšem Erdoğan docílil: Hagia Sofia teď mešitou nějakou dobu zůstane. I kdyby byl v prezidentském paláci vystřídán, nový vládce nebude moci jen tak odejmout staré byzantské památce její status mešity. Ačkoli mezi mladými Turky se šíří náboženská vlažnost, či dokonce ateismus, silně věřících je stále dost na to, aby si nově získaný svatostánek podrželi. Celá akce může mít ještě jednu dohru, Erdoğanem jistě nezamýšlenou: v sousedním Řecku se nyní přetřásá myšlenka změnit Atatürkův rodný dům na muzeum arménské genocidy. Zakladatel moderního tureckého státu se totiž narodil v Soluni.

18. července 2020