Vláda Miroslava Pocheho

Vláda Miroslava Pocheho

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Ministři se poprvé sejdou ve středu a ze Strakovy akademie zamíří na Pražský hrad, kde budou prezidentem jmenováni. Do konce týdne pak premiér uvede každého z nich do úřadu. Zvláštní pozornost by tím nevyvolali, nebýt toho, že se mezi nimi najde jeden výjimečný kandidát, čerstvý čtyřicátník Miroslav Poche (ČSSD). Bude v pozici, v jaké nebyl nikdo před ním. Získal nominaci na resort zahraničních věcí od své strany, akceptoval ho premiér Andrej Babiš (ANO), jeho jmenování nebrání žádný právní předpis, přesto se zřejmě skutečným ministrem nestane. Prezident Miloš Zeman trvá na tom, že někoho takového, jako je Poche, do ministerské funkce nikdy nejmenuje. Kdo bude v této konstelaci řídit ministerstvo a do jaké míry bude do provozu úřadu mluvit sám Poche, je hlavní otázka pro první dny druhé Babišovy vlády.

Z hlediska budoucí kariéry dělá Zeman Pochemu dobrou službu. Zdráháním jmenovat ho do připravené funkce mu přidává na důležitosti a nutno přiznat, že dosud málo známý europoslanec si s tím ví rady. Trvá na svém právu na ministerskou funkci, dokáže ustát všechny prezidentovy výpady a podporu své strany si umí udržet. Mezi členy nastupující vlády převažují statisté nebo úředníci, nějakou politickou průpravu mají Babiš a šéf sociálních demokratů Jan Hamáček, třetí a v této chvíli dokonce nejvýraznější politickou figurou se stal kandidát na ministra zahraničí.

Nelze přehlédnout, že hraje několik symbolických rolí najednou. Může být označen za naději pro sociální demokracii. Jeho strana utrpěla krutou porážku ve volbách, zároveň ztrácí zbytky důstojnosti při skládání vlády. Tak dlouho ustupovala ze svých podmínek, které původně vylučovaly z vlády trestně stíhaného Babiše a odsouvaly z vedení sněmovny Tomia Okamuru, až připustila faktické zrušení bohumínského usnesení, podle kterého nebude ve vládě spolupracovat s komunisty. Mlčky také připouští intervence prezidenta do nominací sociálnědemokratických ministrů. Pocheho funkce se stala poslední výspou, ze které není ochoten předseda Hamáček ustoupit, i když ho k tomu někteří dobří straníci – zvláště ze skupiny lánských pučistů – vybízejí. Z opačného pohledu se stal Pocheho nárok hranicí, která ukazuje, jak daleko dokázal Zeman rozšířit prostor, ve kterém může prezident mluvit do provozu zdejší exekutivy. Pocheho teď nejmenuje, dobře, dál už ale zajít nemůže a možná mu nezbude než nakonec ustoupit.

Nejistý ministr nejisté vlády

Nejdůležitějším symbolem se však Poche stal v nejistotě o své budoucí ministerské pozici. Stejně nejistá je také existence vlády. Už dnes stojí na tiché podpoře KSČM, která si klade stále nové a nové podmínky pro svou podporu, ostatně včetně nesouhlasu s nominací ministra zahraničí. Dodnes ani jasně neřekla, jestli podpoří vládu aktivním hlasováním, anebo jestli se omezí na toleranci a odchod ze sálu během hlasování o důvěře. Pokud by šlo jen o toleranci, musí opravdu všichni poslanci ANO a ČSSD vládu podpořit, protože budou disponovat většinou jediného hlasu.

Po schválení vlády se otevře stejně složitá a dosud nezodpovězená otázka, s jakou většinou bude vláda prosazovat své zákony a nejdříve ze všeho rozpočet na rok 2019. Tandem ANO a ČSSD může i nadále sázet na nespolehlivé komunisty, stejně tak ovšem může ANO pod patronátem prezidenta Zemana provozovat vyzkoušenou parlamentní většinu s komunisty a okamurovci. V rámci této konstelace se ovšem stane ČSSD opoziční stranou, protože dohoda ČSSD a Okamurovy SPD je podle obou stran vyloučena. O omezené stabilitě, jakou před dvaceti lety zajistil Zemanově menšinové vládě tzv. toleranční patent od ODS, si zatím Babiš a jeho lidé mohou nechat jenom zdát. Zjednodušeně řečeno: Pocheho pozice je nestabilní, stejně nestabilní je druhá Babišova vláda a nic se na tom nezmění, ani když získá důvěru.

Žijeme v převratné době, ve které – stejně jako v mnoha jiných evropských zemích – nastupují do exekutivy populisté, u kterých nikdo neví, co se od nich dá čekat, jestli jsou vůbec schopni vládu udržet a v jaké podobě se nakonec jejich vláda ustálí. Teprve během probíhajícího volebního období a možná až po předčasných volbách, které dnes nikdo nemůže vyloučit, nastane rovnovážná situace, kdy bude každému jasné, do jaké situace se Česká republika samospádem dostala. Pak nastane chvíle nových politiků, kteří namísto udržovacího provozu dokážou definovat nové možnosti ve vnitřní i zahraniční politice a pokusí se je naplnit nějakým věcným programem. Do této množiny nových politiků, kteří mají zároveň vliv na vládu, je těžké zařadit Babiše a Hamáčka, omlácené a oslabené nepřetržitou řadou pozičních bojů a převratů. Jistě tam však patří jeden člověk – Miroslav Poche.