Ekonom Mojmír Hampl nejen o rozpočtu po pandemii

Bezelstnost Aleny Schillerové mi až vyrazila dech

Ekonom Mojmír Hampl nejen o rozpočtu po pandemii
Bezelstnost Aleny Schillerové mi až vyrazila dech

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Do předvolební kampaně vtrhla témata, s nimiž stranické štáby většinou nepočítaly: vedle rychlého růstu státního dluhu se ohlašují inflace, klimatická politika a s ní spjaté hrozby přídělového hospodářství a energetické chudoby. Především inflace může podle odhadů centrální banky na konci roku vystoupit až k pěti procentům.

Co z toho jsou přímé následky Babišova vládnutí, co se děje nezávisle na českém premiérovi? Zažíváme v ekonomice změnu paradigmatu? Mojmír Hampl byl do roku 2018 viceguvernérem České národní banky, dnes pracuje pro KPMG. Loni v březnu spolu se Zdeňkem Tůmou jako první v republice vystoupili s varováním, že podřídit chod české společnosti pouze epidemiologickým hlediskům přinese vážné hospodářské následky. Teď Hampl říká, že ani on si před rokem a půl neuměl představit, jak rychlé a dramatické ty následky budou.


Dva tři týdny před volbami najednou všichni objevili inflaci. Je to zásadní téma, nebo budeme mít štěstí a ona pomine?

Objevili ji proto, že zřetelná inflace teď prostě je. Po dlouhé době pozorujeme růst cen velký tak, že je z něj překvapena i centrální banka, která je přitom zodpovědná za to, aby se cenová překvapení nekonala. Inflace je velkou, reálnou otázkou dneška, nejen v České republice, ale v celém vyspělém světě.

Nemělo to politikům a ekonomům už dávno sepnout, že lockdowny k vysoké inflaci prostě směřují?

Já mám v tomto ohledu docela čisté svědomí, nárůstem inflace se zabývám od února, března letošního roku. Nastudoval jsem si z historie fenomén jakési euforie po pandemii. I po pandemii španělské chřipky před sto lety v Evropě následovala inflace, byť vlivů bylo tehdy mnohem víc. Jde o to, že jakmile se lidem trochu uvolní otěže, můžou najednou spotřebovávat. Tentokrát je to ještě zesíleno vládními kompenzacemi za ztrátu příjmu během pandemie. A tak dnes máme nejvyšší míru hrubých úspor domácností za dobu trvání celé České republiky, úspory se v republice úplně viditelně akumulují a loni dosáhly 21,6 procenta. Tedy v průměru víc než pětinu svých příjmů lidé ušetřili, což je rekord. Nicméně toto pocovidové vylití poptávky pořád ještě odhadnout šlo. Co se odhadovalo hůř, je pochroumání nabídky. Závislost na celosvětové dělbě práce znamená, že nějakou konkrétní část dlouhého výrobního řetězce náhle nejste schopen obsloužit proto, že v nějaké konkrétní zemi jsou zrovna pandemická opatření. Vy jinak dění v té zemi nesledujete, nezajímá vás, a teď najednou mají opatření tamní vlády vliv na vaši produkci. Takže se potkaly silnější poptávka vyfutrovaná vládou a pochroumaná nabídka. A už se začínají objevovat dva nebezpečné prvky. Jedním je hrozící inflační spirála. Odbory a ministryně práce Maláčová říkají: Vysokou inflaci musíme kompenzovat zvyšováním mezd a důchodů! A budeme je zvyšovat výrazně nad inflaci! Přesně v takové chvíli se z indexace inflace stává permanentní inflační očekávání. Spirála se roztáčí. Druhý nebezpečný prvek je pro mě, musím říct, překvapivý. Úplně mi vyrazilo dech, s jakou bezelstností v takové chvíli naše ministryně financí připustí, že inflaci vlastně nechce zastavit a že by si přála, aby inflace pokračovala dál. Alena Schillerová žádá centrální banku, ať nezvyšuje úrokové sazby, tedy ať ČNB roztáčení inflační spirály nebrzdí.

Co přesně myslíte tou bezelstností? Že se Schillerová přiznává k plánu osvobodit stát inflací od dluhu?

No jistě. V Češích myslím dodnes přetrvávají jakési zbytky finančního konzervativismu, pořád jsme v průměru čistí věřitelé, tedy v průměru mají Češi víc nastřádáno, než kolik dluží. Což je zásadní rozdíl oproti anglosaskému světu, kde pak i politický postoj, že inflace nemusí tolik vadit, je celkově přijatelnější. Ovšem říkat v českém prostředí, zřejmě aniž by si paní ministryně byla vědoma všech důsledků svých slov: Já coby zástupce největšího dlužníka, to jest vlády, se bojím, že náklady na obsluhu státního dluhu, který jsem i já nadělala, budou příliš vysoké, tak radši nezvyšujte úrokové sazby – to je přece bezelstně upřímné. Snad jediný, kdo to takhle brutálně říká, a navíc to ještě po centrálních bankéřích tvrdě vymáhá, je turecký prezident Erdoğan. Česká ministryně financí tady národu čistých věřitelů oznamuje, že ona bude na ekonomiku pohlížet čistě z pozice dlužníka. Je to hlas z druhé strany.

A je to takový přelom?

To bych řekl. Doufám, že to je obecně pochopitelný, hmatatelný ukazatel. Dosud u nás tento jeden mandatorní výdaj, který se jmenuje náklad na obsluhu dluhu, nikdy nepředstavoval sebemenší problém. Posledních třicet let byly u nás rozpočty tak či onak pod kontrolou, dluhy byly pod kontrolou, oproti srovnatelným zemím nízká inflace, nízké úrokové sazby. Nebylo potřeba řešit dluhy v cizích měnách, úrokové sazby byly nízké, a nikdo tedy nebyl motivován brát půjčku v cizí měně. Žádné problémy, které řešil zbytek transformujícího se světa, u nás neexistovaly. Makroekonomicky krásná, nudná země. A najednou jsme se během osmnácti měsíců dostali do stavu, kdy je z obsluhy dluhu významný finanční i politický problém. Dost možná si rok 2020 nakonec nebudeme pamatovat kvůli pandemii, ale kvůli zlomu v českém uvažování o penězích. I když ta náhle vzplanuvší debata o inflaci mi napovídá, že obranné mechanismy ve společnosti pořád jsou. Kdybychom byli národem čistých dlužníků, byla by přece jen jiná reakce.

Co myslíte, bude inflace jednorázová, nebo trvalá?

Kdybych se na Čechy nedíval jako na voliče, ale jako na ekonomické jednotky, oni citlivostí na růst cen volají: Pozor, pozor, nás to zajímá, rozhodně si nepřejeme, aby se z inflace stal trvalý jev. Ovšem aby se inflace nestala trvalou, je potřeba něco dělat. A to centrální banka vcelku dělá: komunikací i praktickými kroky. Podle mě mohla začít o něco dřív, už na jaře, možná že už dneska měla být sazba trochu výš. Ale nechci, aby to vyznělo jako debata o fotbalu, kdy se po zápase diskutuje, jestli se měl trestný kop poslat po zemi, nebo kopnout horem. Důležitá je potřeba kopat na bránu a to, že všichni víme, kde brána je. Takže jsem rád, že základní poselství centrální banky zní: Aby se inflace nestala trvalou, musí se dělat něco teď.

Česká národní banka v tom ale není sama, ona jen operuje v rámci, který vytváří vláda a okolní svět.

Jistěže hasičem inflace je centrální banka, ta má za úkol udržovat cenovou stabilitu. A pokud jde o poptávku, právě o to, co na inflaci není jednorázové, vidíme, jak vláda neustále přilévá olej do ohně. A ještě teď centrální bance, která se snaží hasit, bude ministerstvo financí vzkazovat: Přestaňte hasit, vždyť to vyhoří samo. V tomto ohledu je covidová krize úplně jiná, než byla finanční krize roku 2008.

Zkusil byste vyčíslit, kolik procent ze současné inflace je objektivní danost, a kolik tedy jde na účet vlády?

Odhaduji, že to je 50 : 50, spíš 60 : 40. Poptávkové vlivy a práce vlády jsou buď polovina, nebo menší polovina. Neboli bez nich by inflace nemusela začínat čtyřkou, ale dvojkou. A to je samozřejmě inflace ještě podhodnocena faktem, že prakticky neobsahuje ceny nemovitostí. Respektive že se do inflace cena nemovitostí promítá jen malou vahou, v rámci takzvané položky imputovaného nájemného. Nákup nemovitostí statistici považují za investici, nikoli za spotřebu. Proto se do spotřebitelského koše vlastně nedostane.

Cítíte i vy nějakou zodpovědnost za dění na poptávkové straně? Na jaře 2020 jste skoro všichni ekonomové unisono volali po masivním utrácení státu.

Ano, tehdy byl velmi silný konsenzus ekonomů různých světonázorů, že bychom neměli opakovat chybu let 2009 a 2010, tedy šlapat na rozpočtovou brzdu příliš, když ekonomika prudce padá. Na svou obranu musím říct, že já ani řada mých kolegů jsme si neuměli představit, že se vláda zachová podle známého Černomyrdinova bonmotu: Chtěli jsme to udělat co nejlépe, a dopadlo to jako vždycky. Fakticky se na jaře 2020 uvolnily mentální zábrany celé té politické elity, zavedlo se, že od nynějška můžeme hospodařit bez limitů, že na desítkách miliard nezáleží. Z chování vlády zmizela jakákoli uměřenost.

Nechci teď dělat chytráka po bitvě, ale co jiného jste čekali od Andreje Babiše? Nebyla to už dávno jeho podstata, přidávat státním zaměstnancům a na důchodech? Mimochodem, už v prvních měsících roku 2020, před koronavirem, se hospodaření státu výrazně zhoršovalo.

Dobře, ale ve společnosti finančně konzervativní byla vždycky i uměřenost velkou hodnotou. Ve starých časech byly debaty v rozpočtovém výboru takové, že v zásadě všichni, od komunisty přes sociálního demokrata až po občanského demokrata, měli strach ze znehodnocení úspor. Hádky se vedly o sto milionů korun. Tohle se změnilo o tři řády, dnes ani sto miliard není žádný skandál. Takový tektonický zlom jsem si tedy já představit neuměl. A že to během osmnácti měsíců probublá i do politiky měnové, že bude ministr financí veřejně vyzývat, aby se za každou cenu zabránilo brždění inflace, ani to jsem si představit neuměl. Netvrdím, že se v minulosti politici veřejně nevyjadřovali k měnové politice centrální banky. Sám si pamatuji na ostrý tlak, jímž byla výzva ústavních činitelů k ukončení kurzového závazku – což samozřejmě centrální banka musí s nadhledem přejít. Ale mezitím se přání politiků vůči centrální bance úplně otočilo.

Hypoteticky: kdyby česká vláda během covidu nezaváděla přísná opatření, o kolik by dnes byla ekonomika zdravější?

Ona naše vláda neustále zpřísňovala a uvolňovala, zpřísňovala a uvolňovala, což je nakonec asi ten nejhorší možný postup. Covidový efekt, na který se ptáte, je těžké vyčíslit. Ale když se podíváte na výši schodku veřejných rozpočtů u nás a ve Švédsku, tak my budeme na konci roku 2021 mít asi –7 až –8 procent, Švédsko –2,5 procenta. Při všech rozdílech to jistou výpovědní hodnotu nese. Už proto, že to loni vysmívané Švédsko, jeho vláda ani kdyby chtěla, nenajde důvod, proč by v dělání dluhů měla pokračovat. U nás jsme naopak uvolnili mocné síly, které těžko vrátíme do lahve. Dramaticky jsme změnili konsenzus v tom, do jaké míry má být stát finančně konzervativní.

Napříč politickým spektrem?

Napříč politickým spektrem. Coby politický ekonom vím, že za normálních časů pravice chce snižovat daně, zatímco nechce nutně stejným tempem snižovat výdaje. Levice chce zvyšovat výdaje, ale nechce nutně zvyšovat stejným tempem daně. Po změně konsenzu, o níž se tu bavíme, všichni chtějí jak zvyšovat výdaje, tak snižovat daně. Dnešní konsenzus hlásá: Dlouho jsme rozpočet škrtili, pojďme zvýšit dluh, vždyť se ještě chvilku nic nestane.

Platí ta změna mentality i pro koalici Spolu?

Že bych vůbec viděl někoho, kdo připouští, že na velikost veřejného sektoru nemáme dostatečné příjmy, to tedy nevidím. Říkají to maximálně tak nezávislí ekonomové. Vůbec netuším, kde hledat politika, který obětuje celý svůj politický kapitál, aby příjmy a výdaje narovnal. Narovnat znamená brát někomu peníze, přestat někomu konkrétnímu dávat peníze na to, na co byl zvyklý. Dřív jsem si myslel, že nakonec se v politice vždycky někdo takový objeví prostě proto, že si to žádá stav rozpočtu. Teď nikoho takového nevidím. Samozřejmě i proto, že po takovém politikovi není poptávka, že onou mentální transformací možná procházíme i jako společnost. Poslední dva roky jsme si vyzkoušeli, že když chodíš do práce na půl nebo na třetinu času a neztrácíš příjmy, že ono to vlastně jde, že to nějak funguje.

Jaká by byla nezaměstnanost, kdyby vláda nekompenzovala firmy?

Když jsem si loni dělal tři scénáře vývoje české ekonomiky, dramaticky jsem se zmýlil v odhadu nezaměstnanosti. Zase – vůbec jsem si neuměl představit, že podpora trhu práce, program Antivirus a další, bude tak masivní a potrvá tak dlouho. Vůbec jsem si neuměl představit nový normál na trhu práce, v němž vláda trh práce zabetonuje ve stávající podobě, zalije ho do aspiku. Mám trochu obavu, že jestli se náš rozhovor dostane do rukou nějakému z mých kritiků, bude moci říkat: Jéje, to je ten pán, co nám pro tuto chvíli předpovídal nezaměstnanost šest sedm procent. Nicméně pokud bychom odstranili aspik, kterým vláda trh práce přikryla, myslím, že nezaměstnanost bude aspoň dvojnásobná, tedy kolem sedmi procent.

Promítá se už do inflace energetická politika Evropské unie?

Do té aktuální v podstatě ještě ne, ale určitě už se promítá do očekávání. Bohužel i kdyby se šok a euforie z pandemie ukázaly být dočasnými, i kdyby se obnovily výrobní modely, celý ten systém just in time, i kdyby ČNB prokázala odvahu a dělala všechno, jak má, tak, abychom se příští rok mohli vrátit k inflačnímu cíli dvě procenta, tak i potom nám tu zůstávají silné proinflační faktory. To je samozřejmě Green Deal. Green Deal já si překládám takto: Naše civilizace velkolepě konstatuje, že náš způsob života není udržitelný, a že abychom mohli žít dál, musíme spotřebovávat míň, anebo dráž, anebo obojí najednou. Poprvé za nevím jak dlouho byl vytyčen politický směr řekněme na třicet let, který lidem slibuje, že se budou mít hůř. A neznám žádnou civilizaci, která by třicet let přežila s takovým programem.

Když o tom člověk přemýšlí, vzdáleně podobný je tomu jen ropný šok ze 70. let, kdy se OPEC rozhodl uměle zvýšit cenu ropy. Ale státy OPEC to nedělaly sobě.

To byla emancipace ropných zemí, které si užívaly nově nabyté moci a trestaly příjemce. Rozhodně si ale takovou politiku nikdo v západním světě tehdy pro sebe nezvolil. My jsme se v Evropě dnes sami sobě stali Opecem. Absolutně nevěřím, že civilizace s útlumovým programem na 30 let může takový program udržet. Tím hůř, že jsme u nás o uhlíkové neutralitě nevedli žádnou debatu. Já se tedy docela snažil, ale bylo to jako házet hrách na stěnu. A je to celoevropský jev, že se vedou vášnivé debaty o kazuistických záležitostech, ale ne o takto zásadní změně. Deset let, od roku 2008 do roku 2018, jsem za ČNB dojížděl do Bruselu na jednání hospodářského a finančního výboru, což je poradní orgán Rady ministrů financí EU. Těch deset let sestávalo ze dvou fází. Fáze první: Ještě do toho nemluvme, protože ještě není hotový návrh. První fáze volně přechází do druhé: Už je hotovo, už se s tím nedá nic dělat. Bohužel i naše politické elity, ať už jakéhokoli politického zabarvení, fungovaly jen v těchto dvou modech. Ale těmito dvěma fázemi ignorance prošla celá Evropa a teprve ve chvíli, kdy to začíná nabírat kontur hmatatelných opatření, se objevuje silný odpor. Teď je rozruch kolem zákazu výroby spalovacích motorů do roku 2035… Sorry jako, cíl uhlíkové neutrality do roku 2050 bude znamenat stovky takových hmatatelných opatření. Možná máme dnes poslední příležitost vést vůbec nějakou debatu o tom, co uhlíková neutralita znamená. To kdyby byl cíl našeho předsednictví v EU, znovu, nebo spíš poprvé otevřít debatu o dopadech klimatické neutrality, vést seriózní, vyčíslitelnou diskusi o konkrétních dopadech na starý kontinent, tak tím pro Evropu uděláme víc než všechny ostatní země střední velikosti dohromady.

Co jako politický ekonom řeknete na proslulý tweet Petra Fialy, který letos na jaře po dvou letech mlčení napsal, že Green New Deal je realita a nemá už cenu přemýšlet, co by kdyby?

To už je právě ta druhá fáze: Nic už se s tím nedá dělat. Podle mě je všechno a vždycky otázkou politické vůle. Politická debata se skoro určitě znovu otevře, otázka je, kdo ji bude řídit a jakým způsobem. Ty tradičnější strany mají možná poslední příležitost pokusit se debatu o klimatické politice řídit samy, a pokud jí nevyužijí, budou tou debatou řízeny.

Kolik dělá energie výdajů průměrné české domácnosti? A o kolik se ten podíl po Green New Dealu zvýší?

Energie je součástí nákladů na bydlení, které obnášejí víc než čtvrtinu spotřebitelského koše a jsou jeho největší položkou. S jídlem, pitím a tabákem je to dohromady polovina všech výdajů domácností. Energie a paliva samotná dělají asi desetinu koše. Takže by stačilo, aby jen tyto ceny rostly každý rok o deset procent, a inflace bude rázem skoro o jedno procento vyšší; a inflaci to ze středu posune na okraj nebo za okraj inflačního cíle. A růst cen emisní povolenky je letos takový, že si ho nikdo neuměl představit ani v negativních scénářích. Povolenky jenom za letošek skočily z 30 na 60 a víc eur za tunu CO2. Povolenka se promítá do silové elektřiny a teprve cena silovky se vám promítne do složenky za elektřinu příští rok. Jistěže se nepromítne jedna ku jedné. Důležitý je směr. Víte, že jediným směrem, kterým se cena za energie může pohybovat, je směr vzhůru a že to není chyba v matrixu, ale matrix.

 

Text byl publikován také na https://theconservative.online/cz.

 

30. září 2021