Jaké změny přijdou s Elonem Muskem?

Twitter – úkol pro génia

Jaké změny přijdou s Elonem Muskem?
Twitter – úkol pro génia

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Oznámení, že Elon Musk kupuje Twitter, rozdělilo publikum, které to sleduje, na dvě vzájemně neprostupné poloviny: jedna to v zásadě vítá a je tím příjemně vzrušena. Druhá je tím zděšena. Ta druhá skupina interpretuje radost té první jako potvrzení svých obav. Ta první interpretuje zděšení té druhé jako potvrzení svého pocitu, že Twitter je mocenský nástroj dosud držený a používaný tou druhou stranou.

Ta první skupina se pravděpodobně těší moc a bude zklamána. Ta druhá skupina se naprosto zbláznila. I kdyby se na fungování Twitteru změnilo jen velmi málo, přestane být jedním z beranidel společenské změny. Což chápe zjevně jako existenciální ohrožení. Ve stejné době vystoupil bývalý prezident Obama s projevem na téma dezinformací, vlastně svým prvním velkým tematickým vystoupením své postprezidentské kariéry, a Bidenova administrativa vytvořila v rámci ministerstva pro vnitřní bezpečnost novou „Radu pro řízení dezinformací“. Musk zjevně nekoupil Twitter proto, aby prováděl tuto linii.

Proč ho tedy koupil?

Na tom hodně záleží. Kdyby ho koupil jako čistě byznysovou investici, lze si představit, že by zničil Twitter, jak ho známe. Twitter jako firma podle mnoha názorů nenaplňuje svůj potenciál. Jako sociální síť není největší, neroste příliš rychle a nehrnou se tam mladí. Nějaký konzultant by asi majiteli Twitteru poradil, že budoucnost je ve videu. O tom svědčí úspěch TikToku i to, že Instagram, původně založený na fotografiích, se taky snaží jít tím směrem. I Twitter před lety koupil aplikaci na editaci a postování krátkých videí Vine, ale nedokázal ji dobře integrovat do své sítě a posléze ji zavřel.

Jenže to by asi byla špatná rada. Znamenalo by to zahodit hodnotu brandu a něčím přesvědčit uživatele, aby přesedlali na jakýsi „Takyinstagram“. Musk v jednom rozhovoru poznamenal, že důvod, proč je Instagram lákavější než Twitter, je v „limbické rezonanci“, v tom, že oslovuje limbický systém našeho mozku, jenž reaguje na emoce a smyslové vjemy. A neznělo to jako něco, na čem by chtěl pracovat.

A pak, Musk není obyčejný investor. Není jako Warren Buffett, který pracuje na co nejlepší alokaci kapitálu, ani někdo jako třeba česká PPF, která vyhledává investiční příležitosti v zásadě kdekoli, pokud si myslí, že dokáže zvýšit hodnotu firmy, když ji ovládne. Musk chce primárně dělat určité věci; peníze a investování jsou mu prostředkem.

Asi by bylo dobré říci hned teď, že Elon Musk je génius. To není přehnané tvrzení. Jedenáctiletý kluk, který je schopný se bavit s univerzitními profesory tehdy – počátkem 80. let – ezoterického oboru počítačová věda, je génius. Osmileté dítě, které přečte celou Britskou encyklopedii, je génius. Ještě před stoletím nebo dvěma bývalo nadání takových dětí, pokud pokud neměly zvláštní štěstí, zadupáno do země, byly utrmáceny společností, jež na jejich nadání neshledávala nic praktického, Zvlášť když byly trochu divné jako Musk, který mluví o tom, že pravděpodobně má nějakou formu Aspergerova syndromu. Mluví i o tom, že jeho dětství, když si začal uvědomovat, že je jiný, nebylo zvlášť šťastné. A když se ho Joe Rogan v jednom z rozhovorů – to jsou nejlepší rozhovory s Muskem – ptal, jaké to je, když se mu neustále v hlavě rodí nápady, popsal svou mysl jako nikdy nekončící explozi. A říkal to tak, že si posluchač v tu chvíli nebyl jist, zda by chtěl být Elonem Muskem.

Lidem socialistického myšlení je trnem v oku, že akce, které by měl dělat stát, jako třeba kosmické lety, dnes provádí soukromník. Ale lze se na to dívat i opačně – že současná Amerika je patrně první a jediné místo, kde může tak nadaný člověk zároveň budovat firmu. Představovat si Muska v Česku nemá cenu. Zcela určitě by emigroval.

Elon Musk. Forbes uvádí, že výše jeho majetku činí 264, 6 miliardy dolarů. - Foto: Profimedia

Když Musk mluví o tom, že příliš mnoho nadaných lidí jde na práva a do financí, zní jako ozvěna Petera Thiela. Koneckonců spolu vytvořili PayPal. Ale v Thielově knize Nula plus jedna najdete ještě něco, co je k Muskovi velmi relevantní. Thiel nevychází z nějaké osobní nechuti vůči právu a financím, ale z rozdílu mezi neurčenou a určitou budoucností (definite versus indefinite). Dnešní průměrný inteligentní člověk si volí studium a zaměstnání tak, aby si pokud možno „nechával všechny možnosti otevřené“. Ale všechny úspěšné společnosti včetně Ameriky do 50. let, tvrdí Thiel, si kladly cíle. Ne formou socialistického plánování, ale formou vizí, jak dosáhnout konkrétních věcí.

Musk vidí velmi konkrétní cíle. Auta a baterie Tesla jsou způsobem, jak dosáhnout ekonomiky s trvale udržitelnou energií. SpaceX je cesta k tomu, jak zaručit, že lidé neskončí jako druh omezený na jednu planetu. Neuralink – Muskův projekt propojení mozku s počítačem – je způsob, jak pomoci léčit mozkové poruchy a ošetřit existenciální riziko spojené s umělou inteligencí.

Zároveň nezapomínejme, že Musk, ač jeho jméno evokuje Silicon Valley, by v naší české terminologii nebyl ani tak ajťák, jako především inženýr, konstruktér. Když se ho Rogan vyptával, jak hospodaří s časem, řekl Musk, že asi 80 procent jeho času je výroba a „engineering“. „Nápady a implementace nápadů?“ parafrázoval to Rogan. Ale Musk se v odpovědi vrátil k technice: „Konstruování věcí. Strukturální, mechanické, softwarové, letecké inženýrství.“

Takže proč se Elon Musk rozhodl vynakládat svůj čas a peníze (konkrétně spíš kurz akcií Tesly) na něco tak cizího jeho podnikatelskému naturelu, jako je sociální síť?

Jednak síti velmi dobře intuitivně rozumí jako uživatel – je na Twitteru velmi vtipný a úspěšný. I díky tomu se Tesla zcela obejde bez tradiční placené inzerce. A svůj důvod veřejně deklaroval: Twitter je dnes de facto americkým „náměstím“, rozuměj místem, kde si občané vyměňují názory a tvoří se veřejné mínění, a pro přežití demokracie je důležité, aby si zachoval integritu a důvěru. A taky heslovitě formuloval, co s ním hodlá dělat: Zbavit ho botů a spamu. O což už se Twitter snaží, ale Musk si myslí, že to bude umět lépe. Zveřejnit algoritmy. Snažit se „autentizovat“ uživatele. Což je zajímavá myšlenka. Neznamená, že už nebude možné psát pod pseudonymem, ale že každý uživatel bude v principu dohledatelný ke konkrétní osobě. Ne snad prostřednictvím nějakého policejního registru, ale zřejmě nějakým nástrojem typu blockchainu. Což vede k zatím pro laika mlhavým diskusím o „Web3“ a nenaznačuje, co by se mohlo změnit hned teď.

Musk evidentně nemá vysoké mínění o managementu Twitteru. Komentátorka Megan McArdleová to okomentovala skepticky: „Změnit kultury firmy je tak notoricky obtížné, že manažeři pokoušející se o oživení někdy firmy obrazně řečeno sestřelí z oběžné dráhy, aby mohli začít nanovo. Vyhodí všechny zaměstnance a přinutí je si znovu zažádat o místo, anebo přestěhují firmu do města, kde většina stávajících zaměstnanců nebude chtít bydlet. Ale to při velikosti firmy, jako je Twitter, není praktické. Alternativou je pomalá a trpělivá manažerská práce, při níž se bude měnit chování s každým nově přijatým zaměstnancem a s každou poradou. Dokázat to lze, ale je těžké si to představit se šéfem, který musí řídit ještě jinou, větší společnost.“

A pak tu máme ono kritické téma svobody projevu. Musk působí politicky jako někdejší konvenční liberál, který se vyděsil „woke“ revoluce posledních let. Potvrzuje to graf, který sdílel na Twitteru, ukazující, jak se těžiště amerického elitního diskurzu v posledních letech posunulo doleva. Přiznal, že jednou z věcí, které udělal předtím, než akci Twitter rozjel, bylo, že se spojil s lidmi ze satirického webu Babylon Bee, aby si od nich osobně poslechl, jak je Twitter zablokoval kvůli vtipu na adresu jedné transgenderové osoby. V tomto smyslu je panika levičáků pochopitelná. Většinu jejich argumentů nelze brát v dobré víře. Nevadí jim, že Washington Post vlastní miliardář Jeff Bezos, že Facebook, Instagram a WhatsApp ovládá miliardář Mark Zuckerberg ani že TikTok patří Číňanům – až najednou Musk vadí. Ta hysterie nemůže být odůvodněna ničím, co Musk v životě řekl nebo udělal (jeden profesor žurnalistiky napsal, že se cítí jako v posledních dnech výmarského Německa, a jedna televizní komentátorka vyjádřila přesvědčení, že Musk usiluje o zavedení apartheidu, protože se mu stýská po Jižní Africe jeho dětství; a po dosud oblíbené replice, jíž levičáci častovali nespokojené konzervativce – „je to soukromá firma, která si může moderovat obsah, jak chce, založte si vlastní Twitter“ – se najednou země slehla.). Pravdu má komentátor Noam Blum, který napsal, že „panika kolem Muska a Twitteru jen ukazuje, do jaké míry ho aktivisté považovali za ,svůj‘“.

Na druhé straně je jasné, že extatické těšení se některých konzervativců, že Musk zvrátí ban Donalda Trumpa, a vůbec soustředění se na konkrétní případy zákazů je poněkud prostoduché. Každá sociální síť, i Muskova, bude nějak moderovaná.

Jeden způsob, jak pojmout moderování, je rozdělit ho podle tří hledisek. Při moderování chování jde o to, jak se k sobě lidé chovají, bez ohledu na to, co věcně vyjadřují. Jak agresivně a vulgárně můžete někomu říct, že je blbec? Sem patří i takové věci jako výzvy k hromadnému šikanování někoho.

Při moderování obsahu jde o to, že některé věci nesmíte říct, bez ohledu na to, jak hezky je říkáte. Tudy samozřejmě přichází na scénu cenzura, jenže to odstraňování postů, které jsou samy o sobě porušením zákona – dětská pornografie, abychom jmenovali klasický příklad –, je taky obsahové moderování. Musk prostě nebude moci oddělení moderování bez náhrady rozpustit.

Elon Musk chce primárně dělat určité věci; peníze a investování jsou mu prostředkem. - Foto: Profimedia

A teprve pak je tu moderování z hlediska názoru a problém je, že Twitter ho praktikuje, aniž se k tomu hlásí, anebo jednostranně. To je třeba příklad transgenderismu, nové a kontroverzní koncepce, z níž Twitter udělal schválenou pravdu, o níž se nediskutuje. Zároveň spadá pod „hate speech“. Což je pojem, který v americkém právu neexistuje. Firma jistě má právo si ho pro sebe definovat, jenže Twitter ho uplatňuje tendenčně a nesystematicky. Například v jednu chvíli vyhlásil, že posmívat se novinářům vyhozeným z práce je „hate speech“, což nikdy pro žádnou skupinu zaměstnanců neudělal. Pak ten zákaz stejně nevynucoval systematicky.

Musk jistě může moderování zlepšit. Může zavést jasná pravidla požadující například, aby se bylo možné proti zákazům odvolat k živému člověku, který své rozhodnutí zdůvodní. Může vymýtit svévolné, ponižující, kapriciózní způsoby, jež občas působí dojmem, jako by si moderátoři mysleli, že Velká sestra ve Formanově Přeletu nad kukaččím hnízdem byla kladná postava. Může zavést systém externích arbitrů, k nimž by se mohli uživatelé odvolat.

Jenže taky existuje názor, že ty špatné věci na sociálních sítích jsou strukturální povahy. Chris Wetherell, vývojář, který v roce 2009 vytvořil funkci retweetování, dnes říká, že toho lituje. Právě tato funkce umožňuje to, čemu se říká virálnost. Vede lidi k tomu, aby zas a znova usilovali o tu dávku dopaminu, kterou jim poskytuje množství lajků a retweetů, a rychle odpozorovali, že jim to nejlépe zaručují posty vzbuzující negativní emoce.

A ještě jiní upozorňují, že je těžké jít proti ideologické atmosféře, v níž panuje lítý boj o status oběti. A v níž vůdci názorových proudů, přesvědčení o svém morálním oprávnění, věnují energii jak útokům na ideologické nepřátele, tak i potírání „úchylek“ a nedostatečné horlivosti ve vlastních řadách. Jaký div, že pak jako poslední zůstanou na scéně ti největší dogmatici a všichni normálnější ji znechuceně opustí.

Takže opatrná optimistická předpověď může vypadat tak, že na Twitteru moc změn nepoznáme, ale nebudou se vyskytovat skandálně politické ataky typu zákazu šíření článku New York Post o laptopu Bidenova syna před minulými volbami. Že Musk dokáže zároveň dál vést i Teslu a SpaceX. Že bude zkoušet – jak, to nevíme – nějak překonat model „ekonomiky pozornosti“, závislost internetového byznysu na co nejvíc kliknutích. A že se bude tím, jaké pozdvižení vzbudil starý známý koncept svobody projevu, dál dobře bavit. „Příště koupím Coca-colu, abych do ní vrátil zpátky kokain,“ napsal na nyní už prakticky své síti 28. dubna. Kdo se tomu neumí ani tajně, když ho nikdo nevidí, zasmát, pro toho asi opravdu Twitter není.