Korespondence mezi Houellebecqem a Lévym vyšla česky

„Micheli, to je přece ohavná věta“

Korespondence mezi Houellebecqem a Lévym vyšla česky
„Micheli, to je přece ohavná věta“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dva muži, které lze bez rizika urážet, si píší dopisy. Jeden je přeceňovaný autor bez vkusu, navíc reakcionář, druhý trouba bez myšlenek, zato s kontakty. Dnes se tomuto maléru říká „filozof“. Takové zhodnocení Michela Houellebecqa (1956) a Bernarda-Henriho Lévyho (1948) nabízejí média, nejen francouzská. V korespondenci, kterou tito páriové v roce 2008 vedli, došlo na novináře, Putina i potraty. Pod názvem Veřejní nepřátelé ji v překladu Alana Beguivina vydal Vyšehrad (304 str.).

Byl rok 2005 a Houellebecq vystoupal za vyšňořeným Markem Ebenem na pódium pražského divadla Minor. V ruce měl igelitku, odmítl se bavit anglicky, sedl a začal číst z díla Rozšíření bitevního pole (česky 2004). V předsálí se rozdávaly letáky s autorovou biografií a seznamem pobuřujících výroků. Sice se tipovalo, jestli literární hvězda dorazí střízlivá, ale na skandály nakonec nedošlo.

Uplynulo sedmnáct let a Houellebecq na sobě zapracoval: igelitka by nyní působila jako nóbl doplněk. Autor si zakládá na tom, že chřadnutí nemaskuje. Ostatně v korespondenci s Lévym zmiňuje, že chce být přijatý, dokonce milovaný takový, jaký je. Média mezitím několikrát změnila jeho ideologické zařazení. Na základě knihy, kterou četl v Praze, jej intelektuálové mezi sebe přijali jako levičáka. A pak se začalo všechno sypat.

Nový reakcionář

V roce 2002 vyšel esej Zpět do řady (Le Rappel à l'ordre) od esejisty a novináře Daniela Lindenberga, který v Houellebecqovi rozpoznal tzv. nového reakcionáře. V návaznosti na knihu vznikaly soupisy podobně postižených myslitelů. Na seznam se podařilo proniknout třeba sociologu Pierru Rosanvallonovi nebo filozofu Alainu Badiouovi. A došlo i na Bernarda-Henriho Lévyho.

Lévyho první filozofický počin, kniha Barbarství s lidskou tváří (La Barbarie à visage humain) z roku 1977, byl útokem na francouzskou levici. Ta si podle tehdy devětadvacetiletého autora příliš dlouho odmítala přiznat hrůzy spáchané komunismem a jejich souvislost s marxistickou teorií. Spíš než ve vlastní filozofii tkví přínos Lévyho ve schopnosti mobilizovat intelektuální postmodernu ve jménu kapitalistické liberální demokracie. Lévy zasahuje všude tam, kde se porušují lidská práva, filozofii chápe v sepětí s jednáním, které důsledně napadá totalitní praktiky.

I proto strávil roky na bojištích v Somálsku, Súdánu, Angole nebo Kurdistánu, odkud psal reportáže a kde natáčel dokumenty. V roce 2011 to měl být právě Lévy, který přesvědčil Sarkozyho k intervenci v Libyi. Když vypukla válka na Ukrajině, rozjel se i tam, natočil dokument Proč Ukrajina? a premiéru zorganizoval v Tel Avivu, aby přiměl Izrael k vojenské podpoře. Nutno říct, že jeho obdiv k Ukrajině není nedávného data. Zelenského navštěvoval ještě v době, kdy byl „pouhým“ ukrajinským komikem a hercem.

To Houellebecq se na Ukrajinu nejspíš nechystá. Jistě ne proto, že by nesoucítil s trpícími, ale bojovnost není jeho předností. V korespondenci se ostatně zamýšlí nad tím, jaký by byl voják. Sice je možné, že i jeho tělo umí vyloučit kapku adrenalinu, ale stejně by zběhl při první příležitosti.

Když se Houellebecq noří do vzpomínek na své pobyty v Rusku, začínají v dopisech létat jiskry. Francouzský romanopisec významně poznamenává, že západní svět by se neměl vměšovat do vnitřních záležitostí cizí země. „Rusové určitě nemají pocit, že žijí v demokracii; myslím, že dost obvykle je jim to šumák, a kdo jsem já, abych jim to vyčítal?“ A „přitápí“ ještě Goethovou větou: „Lepší je nespravedlnost než nepořádek.“

Následuje Lévyho vypěnění. „Je to věta, kterou šeptají hajzlové, když jsou požádáni, aby se zastali hrstky tibetských mnichů.“ A co má znamenat ten posměch vůči těm, kteří jdou do zbraně? Copak neexistují i spravedlivé války? Ne, tahle odpudivá věta zabíjí.

Houellebecq nevypění, ale na svém – i na tom, že není hajzl – trvá. Goethe to navíc prý myslel tak, že každé rozhodnutí z pozice autority je lepší než jeho absence, která skýtá prostor mase, dokonce lůze. Tibeťané jsou navíc jiný příběh. Ti nebojují z „hloupoučké pýchy“ na cosi jako národ, těm jde o duchovní princip. Jistě, i duchovní princip dokáže nadělat paseku. Položit si laťku příliš vysoko může být podobně zkázonosné, jako když se člověk chová jako hajzl. Ale zpět k té větě: copak Lévy nechápe, že k největším nespravedlnostem dochází kvůli nepořádku?

Pomyšlení na národní cítění přivádí do mírné ráže i Houellebecqa. „Vzpomínáte, jak mě tehdy ten Lindenberg zařadil mezi nové reakcionáře?“ Dobře, že levičák sesmolí žvást jako Zpět do řady!, nepřekvapí, ale že se nezamyslel nikdo z novinářů, zamrzí. Kdože je reakcionář? Člověk přesvědčený o možnosti vrátit se k předchozímu, lepšímu stavu světa. Jeho typickým rysem je bojovnost. Ale něco srovnatelně naivního by Houellebecqa přece nenapadlo! Jeho dílo vyrůstá z přesvědčení, že všechno směřuje k úpadku. Jakmile něco zazářilo, už to hasne – nenávratně. Člověk podobného přesvědčení není reakcionář, ale konzervativec žijící podle hesla Nemontuj se do toho, co ještě jakžtakž funguje, vždyť vidíš, že se to i tak sotva drží na nohou.

Kde vlastně?

Ale když tedy není reakcionář, kde Houellebecq vlastně stojí? Levicově laděné intelektuály autor vyděsil náboženskými obsesemi. Ne že by byl věřící, ale jeho kritika osmašedesátníků se inspirovala myšlením Jana Pavla II. Třeba odpor k potratům, které chápe jako projev egoismu, zaznívá nejen v korespondenci, ale i v Elementárních částicích (česky 2007). Známý je také jeho výsměch feminismu. Cože je jeho hlavní agenda? Zajistit ženám příležitost, aby mohly být podobně podlé jako muži.

Stále častěji se čtenáři v jeho díle setkávají s kritikou EU, zvlášť s její edukativní snahou v oblasti zdraví. Z korespondence je patrné, že kampaně proti alkoholismu, nemožnost volně si nakoupit léky a kleště, které sevřely kuřáky, ranily Houellebecqa osobně. Ne, ani on, občan EU, nemá pocit, že žije v demokracii. Že by se demokratická politika chovala ke svým občanům jako k rozjíveným spratkům? Tomu se nechce věřit.

Lévy vidí svět jinak: připouští, že je zastáncem „opravy světa“. Ekologii, která Houellebecqovi spadá do politiky převýchovy, považuje za prioritu doby. A i když se zrovna shodují třeba na infantilizujícím rysu západní politiky, jejich afekt je odlišný. Dobře to ilustruje reakce na pandemii, kterou korespondence z roku 2008 přirozeně nezahrnuje. Houellebecq vystihl situaci slovy: „Svět po covidu bude stejný, jen o něco horší.“ Lévy by tuto větu možná nerozporoval, ale takto nonšalantně a odevzdaně pokrčit rameny nemůže.

Ochota, s níž Francouzi odevzdávali své svobody, ho vyděsila, a proto sepsal knižní esej Virus, ze kterého šílíme (česky 2020). Ten měl vybudit uživatele západních demokracií, aby se znovu stali občany. V eseji mj. poznamenává, jak nesnesitelné bylo i pro něho – přesvědčeného ekologa – to dětinské dojetí z toho, že se na Elysejských polích snad objevil daněk. A do toho výroky typu „Virus poskytl přírodě oddech“ – ekologické smýšlení ano, ale ne za tuto cenu!

O jaké ceně to Lévy vlastně mluví? O svobodě, z níž nám virus za velkorysého přispění politiků ukrojil velký díl. Svoboda přitom není – na rozdíl od ekologie – prioritou, ale samou podstatou člověka. Proto je třeba důrazně protestovat proti přestavbě západní společnosti na kliniku pro pacienty a chovance. „Život není životem, když je jenom život.“ Lidský život usiluje o překročení sebe sama. Ostatně proto jej fascinuje sepětí myšlení a jednání, které se nebojí jít až na hranu. Ve výboru z reportáží Cestou bezejmenných (Sur la route des hommes sans noms, 2021) poznamenává, že muži pera byli ne zřídkakdy i muži ve zbrani. Občas je třeba jít do války, ne proto, že ji milujeme, ale proto, že nám jde o víc než o pouhý život – a také proto, že mír může být zrůdnější než válka, jak poznamenává v březnu 2022 pro týdeník Die Zeit.

Jistě, Houellebecq větří heroickou pózu a tváří v tvář podobným pasážím v korespondenci radí: „Nenechte se svést pokušením hrdinství. Svoboda nepotřebuje mučedníky.“ Možná se autoři liší především zde. Lévy formuloval specifický pojem svobody, jenž se opírá o lidská práva a s nímž lze souhlasit, nebo polemizovat. Ostatně si vysloužil označení „válečník za lidská práva“.

Houellebecq je jiný případ. Novináře ponouká celá desetiletí, aby se jeho nálepkováním znemožňovali. Jakmile si vymyslí nový nápis, Houellebecq již kouří na protějším rohu. Tázat se, zda je jeho pojem svobody pravdivý, či ne, působí nepatřičně. Na rozdíl od Lévyho žádný pojem svobody neformuluje, on svobodu spíš ztělesňuje. V čiré podobě je svoboda nevázaností, jíž si člověk vytváří odstup. Snad je tento odstup, k němuž má Houellebecq zvláštní talent, jednou z podmínek velkých výkonů – myslitelských, uměleckých, třeba i politických. Ale asi je také pravda, že taková svoboda je mnohdy nesnesitelná, někdy krutá – a skoro vždy neodpustitelná.

23. července 2022