Jakub Landovský, kandidát ČSSD na primátora Prahy

Hájím střední třídu, nejdu dělat politiku pro menšiny

Jakub Landovský, kandidát ČSSD na primátora Prahy
Hájím střední třídu, nejdu dělat politiku pro menšiny

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Komunální volby v Praze budou testem, jak na tom aktuálně jednotlivé strany jsou. Pro sociální demokraty nikdy nebylo tradičně pravicové hlavní město snadným soubojem. Tentokrát do něj jako lídra své kandidátky vysílají Jakuba Landovského. Syna známého herce a disidenta Pavla Landovského, už čtvrtým rokem náměstka ministra obrany. V kuloárech se o něm mluvilo jako o jednom z kandidátů na ministerský post. Landovský ale jasně říká, že na vstup do politiky chce mít přímý mandát z voleb. V rozhovoru pro Týdeník Echo mluví o tom, jaká témata budou v Praze rozhodovat, i o českých výdajích na obranu, které stále nedosahují závazků NATO.

Jste úředník, odborný ministerský náměstek pod služebním zákonem. Proč jste se zrovna teď rozhodl jít do politiky?

Aby člověk skutečně dokázal s něčím pohnout, nemůže se tvářit, že politika neexistuje. A když mi lidé ze sociální demokracie, kterou jsem často kritizoval, nabídli vedení kandidátky, tak už skoro nemůžu říct Ne. Kdybych jen stál opodál a stále kritizoval, tak bych se stal takovým kverulantem. Kibicem zvenku. Vzal jsem si docela dlouhý čas na rozmyšlenou a uvažoval jsem, co pro mě vlastně politika znamená. Co na to bude říkat moje rodina. A dospěl jsem k tomu, že když do toho půjdu, budu se moci opřít o voliče, kteří skutečně hodili lístek s mým jménem do urny. Na druhou stranu mám skutečně rád svoji současnou práci a strašně rád bych v ní pokračoval. Může se stát, že ty volby nevyhraju tak, jak bych si představoval. Potom můžu být zastupitelem hlavního města Prahy a zároveň zůstat náměstkem ministra obrany a dělat to, co mě baví a kde už jsem schopný odvést cennou práci.

Kdo vám dal nabídku? Přímo nový předseda Jan Hamáček, s nímž máte dlouhodobě velmi dobré vztahy?

Pro Honzu Hamáčka jsem pracoval. Vždycky jsem měl štěstí na šéfy. Nejdřív jsem pracoval pro Jiřího Dienstbiera staršího.

Přivedl vás Jan Hamáček do sociální demokracie?

To ne. Já jsem do ČSSD vstoupil v roce 2006, když jsem se vrátil ze studií v Americe, kde jsem byl na Fulbrightově stipendiu v Oregonu. V Americe jsem obdivoval lehkost, s jakou tam žijí politický život. To tady nebylo. Odjížděl jsem v době, kdy pořád ještě doznívala opoziční smlouva a politika pro nás byla něco temného. V Americe jsem viděl, jak politika prostupuje celou společnost. Viděl jsem, jak je strašně důležité umět se srozumitelně a jasně vyjádřit. Jak je důležité umět přesvědčit a získat ostatní. Řekl jsem si, že až se vrátím do Česka, vstoupím do nějaké strany, abych to mohl začít naplňovat. V Americe bych si z mnoha důvodů zvolil Demokratickou stranu.

Proč?

Demokratická strana tam byla vždycky mnohem víc liberální a víc se starala o svět. Pohled amerických demokratů na zahraniční politiku vycházel z multilateralismu. My si jako malá země nemůžeme dovolit spoléhat se sami na sebe. Amerika může oscilovat mezi multilateralismem a unilaterálním jednáním, a přitom dosáhnout nějakých výsledků. Tenkrát jsem byl v Americe na univerzitě, které jsou samozřejmě hodně levicové. To akademické prostředí vás k demokratům samo vede. S hlavou plnou angažovanosti jsem se vrátil do Čech a vstoupil do sociální demokracie.

"Středový volič má na obou extrémních stranách vnitřní stopku, a proto produkuje rozumnou politiku." - Foto: Jan Zatorsky

Vy se hodnotově považujete za levicového politika, i když odhlédneme od zahraniční politiky, která vás tehdy zajímala nejvíc?

Nepatřím k těm, kdo hledají pomocnou ruku na konci vlastního předloktí. Považuji za správné, aby společnost byla solidární.

Do ČSSD jste vstoupil ve chvíli, kdy pro lidi vaší generace nebyla zrovna cool. Volili spíš pravý střed.

To máte pravdu. I v mém kulturním prostředí to všichni brali jako dost zvláštní věc. Mě vždycky bavilo svým chováním znejisťovat okolí. Vstup do sociální demokracie mi k tomu dal tisíce příležitostí. Moji kamarádi se divili, proč zrovna já vstupuji do ČSSD. U nás často politika nevychází ze skutečných potřeb, ale z pocitu identifikace. Být osobou, která žije ze zaměstnaneckého poměru, má docela velkou hypotéku a tváří se jako selfmademan amerického typu, mi připadá jako jedna velká lež. Každá vrstva má ve společnosti svůj zájem. Pokud bych třeba byl živnostník nebo budu mít malou továrnu, tak asi budu usilovat o to, co nabízejí pravicové strany. Dneska se ale všechno tak změnilo, že tohle velké dělení přestalo fungovat. Ta levá strana spektra za to možná zaplatila vyšší cenu než ta pravá. Společnost se znovu hledá. Hledá se v nějakém spektáklu, kterému mám někdy problém porozumět. Dnes jsem ale byl v parlamentu, kde se schvalovaly zahraniční mise, a měl jsem z toho dobrý pocit. Já mám na rozdíl od jiných parlament rád. Je to místo, které žije politikou. Když 140 poslanců schválilo zahraniční mise, ukázalo se, že pokud jde o něco opravdu vážného, tak je politická scéna schopná najít společnou řeč.

Dvanáct let jste byl řadovým členem ČSSD. Byla tím impulzem, proč jste se zrovna teď rozhodl pustit do politiky, krize, do níž se strana propadla?

Částečně ano. Nejdřív mě oslovili moji přátelé, kteří byli ve straně zhruba na stejné pozici jako já. Přišlo mi to jako docela dobrý nápad. Jenže dobrý nápad vám je k ničemu, když se za něj nepostaví někdo, kdo má v té straně nějakou váhu. Když pak přišli lidé, kteří tu váhu ve straně měli, tak jsem se tím začal opravdu zabývat. Teď na stranických konferencích vidím, že je obrovská snaha najít společnou řeč. Jako u každé takhle staré strany je tam samozřejmě i obrovská zátěž různých vztahů z minulosti. Já se ale snažím celý svůj život překonávat tyto rozpory, je-li to alespoň trochu možné. Člověk samozřejmě nesmí ztratit svou identitu. To se zatím neděje. Snažím se najít společnou řeč a společné zájmy.

Hrálo roli i současné vedení v čele s Janem Hamáčkem?

Určitě. Jdu do toho, protože jsem přesvědčen, že s tímto vedením jsem schopný najít společnou řeč. Kdyby ta strana šla jiným směrem, než s jakým souhlasím, tak bych do toho nešel.

V čem se liší ČSSD Jiřího Paroubka, Bohuslava Sobotky a Jana Hamáčka?

Já se samozřejmě nejvíc identifikuji se současným směřováním. Paroubek byl tak silným buldozeřím typem, že se povedlo, aby strana byla pro lidi srozumitelná. Pro politickou stranu je zásadní, aby dokázala najít styl a jazyk, kterému ten její konkrétní volič rozumí. Sobotkova ČSSD přesně v té jasnosti sdělení a dlouhodobé pevnosti nefungovala tak dokonale. Nebyla schopná některé své kroky lidem vysvětlit. To ovšem neznamená, že neudělala spoustu práce. Jiná otázka je, jestli si to někdo uvědomil a ocenil to. Byla tam ale také silná progresivistická skupina, se kterou já bych společnou řeč těžko hledal.

Máte na mysli křídlo progresivistické moderní levice, reprezentované Jiřím Dienstbierem mladším nebo Kateřinou Valachovou?

Určitě. Není to ale nic, co bychom objevili tady v Česku. V této uličce uvázlo hodně západních levicových stran.

Blíž než k progresivistické moderní levici a různým politikám identity máte k tradiční sociální demokracii, která řeší platy, a ne práva LGBT lobby?

Přesně. Já nepůjdu do politiky, abych řešil problematiku menšin. Kvůli tomu bych opravdu do politiky nešel. Naopak si myslím, že pro střední třídu tady chybí rozumná stranická volba, která by tomu středu umožňovala vzkvétat. Když se podíváte na strategii některých politických stran v Polsku nebo v Maďarsku, tak se dlouhodobě soustřeďují na středového voliče. Je to perfektní volba. Dává vám to zadání, které můžete v politice naplňovat. Základní vlastností středového voliče je, že se bojí obou politických extrémů. Na jedné straně propadnutí společenským sítem do extrémní chudoby. Stejně tak se ale bojí nekontrolované moci představované velkým byznysem. Středový volič má na obou extrémních stranách vnitřní stopku, a proto produkuje rozumnou politiku.

Prohrává levice všude na Západě, protože opustila střední třídy, které jí přetáhli Trump, Orbán a spol., kteří jejich zájmy hájí?

Těch vlivů bude víc. Amerika žila v představě, že střední třída se má lépe. A nebyla to pravda. Dnešní společnost je nastavená na růst. Lidé musí vidět perspektivu, že se budou mít lépe. U nás mi nepřišlo nejrozumnější, že jsme jako sociální demokracie navrhovali vyšší daně z příjmů pro platy nad 50 tisíc korun. Každý člověk touží po tom, že bude vydělávat víc než 50 tisíc korun měsíčně. Pokud už je v té chvíli nevydělává. Je to úplně přirozená touha. Málokdo si už představí, že bude vydělávat půl milionu měsíčně. Hranice zdanění je potřeba nastavovat za hranu lidské imaginace. Je nesmyslné vycházet z výpočtů, kolik lidí by ta vyšší daň zasáhla. Těch lidí, kteří sní, že se nad tu laťku dostanou, je daleko víc. A vy jim zdaníte ten sen. Tím se pro ně stanete nepřitažlivou volbou. ČSSD se musí začít orientovat na řešení běžných životních starostí lidí. Na bezpečnost a životní úroveň.

Proč jste se rozhodl začít s politikou v Praze? ČSSD má zrovna teď personální krizi a chybějí jí lidé do vlády. Mohl jste se stát ministrem zahraničí.

Vždycky když o něčem přemýšlím, tak jdu po tom, jestli je ta funkce slučitelná s konkrétní osobou. Když člověk jako já ještě nikdy v životě neprošel žádnými volbami, tak nemá být ministr jako politický nominant. Já moc neakceptuji ten mýtus úřednických vlád. Ministr nemusí být odborníkem, ale musí být politicky zdatný, aby byl schopný v tom resortu vytvořit prostředí, kde ti odborníci můžou odvést dobrou práci. Bez volebního testu bych si nikdy netroufl na post ministra.

Praha je historicky pravicová. V čem je tady potenciál sociální demokracie?

S programem sociální demokracie není problém. To, co strana neuměla, je prezentace svých témat. Praha jako město, kde žijeme, se dá rozdělit na území za prahem vašeho domu nebo bytu a sdílené prostředí. To jasně předjímá dvě největší témata voleb. První bude bydlení. Jednoznačně je potřeba stavět víc bytů. Piráti už oznámili, že to zařídí. Ale neřekli, kde na to vezmou. Pokud na to nevydělají těžkou bitcoinů, tak budou muset říct, jak to zařídí. Druhým tématem bude infrastruktura a sdílený prostor. Tady si každý uvědomí, že to spoléhání se sám na sebe, které je atraktivní u pravicových stran, tak jednoduše nefunguje. Tam je spousta práce, která není ideologická. Sociální demokracie se v tom v Praze rozhodně neztratí. Ta ztráta ideové atraktivity, kterou za sebou ČSSD v Praze dlouhodobě táhne, se dá vynahradit osobností konkrétního člověka, který tu atraktivitu má. Nechci ale vypadat domýšlivě.

Co slíbíte Pražanům vy?

Kromě straníků se už začínám bavit i s odborníky, které chci do svého týmu. Jedno jméno už vám můžu říct. Spolupracuji s egyptologem, profesorem Miroslavem Bártou. Trháky si chceme nechat do kampaně na léto. Ale už teď třeba přemýšlíme o parkovacích voucherech v modrých zónách, které by měl každý obyvatel k dispozici, když mu přijede návštěva nebo řemeslníci.  Myslím, že lidé ocení věci, které jim zkvalitňují a usnadňují život.

Jak  syn významného protikomunistického disidenta vnímá, že se ČSSD chystá vládnout s komunisty a spolkem, který vede bývalý agent StB, obviněný z dotačního podvodu s evropskými fondy?

Já to naštěstí nemusím řešit, protože se nechystám do vlády. Do toho komunálu to v této chvíli nepatří. Mnoho našich voličů vnímá negativně neustálé vytahování věcí z minulosti, aniž by došlo k potrestání věcí z naší novodobé, polistopadové historie. Bojím se, že neustálé ukazování na dalekou minulost naší společnosti neprospívá. Pokud pro tuto zemi v této chvíli není jiná šance než sestavit tuto vládu, tak se to asi bude muset stát. Ve stranickém referendu budu hlasovat pro vstup do vlády.

Pojďme na chvíli k vaší současné profesi. Donald Trump dlouhodobě kritizuje Evropu, že neplní závazek NATO a nedává do obrany dvě procenta HDP. My jsme mezi pěti nejhoršími členy.

Americké kritice rozumím. Každý, kdo v Alianci neplatí na obranu tolik, kolik by měl, tím něco vydělává. Ty peníze může využít na něco jiného. Dostáváte přitom pořád stejnou bezpečnostní záruku členství v Alianci, což je blok, na který nikdy nikdo nezaútočil. To znamená, že je to nejvyšší kolektivní bezpečnostní záruka. Když dost neplatíte, vybíráte si mírovou dividendu. Jste černým pasažérem. Bude zajímavé, jak budou na summitu NATO reagovat Američané na neochotu některých zemí ta dvě procenta HDP do obrany dát.

To odmítá Německo.

Němci teď argumentují tím, že nominálně se svou obrovskou ekonomikou dávají na obranu opravdu hodně peněz. Jenže takhle se argumentovat nedá. Amerika je větší a bohatší ekonomika a dává do obrany 3,67 procenta HDP. Třikrát tolik co Německo. To jsou tři čtvrtiny celkových výdajů v NATO.

My nyní investujeme 1,05 procenta HDP. Jak rychle se to dá zvednout na dvě procenta, když bude politická vůle?

To záleží jen na té politické vůli.

 

6. června 2018