Dohoda AUKUS rozvířila spojenecké vody

Jasný signál, že Francie si nemá hrát na velmoc

Dohoda AUKUS rozvířila spojenecké vody
Jasný signál, že Francie si nemá hrát na velmoc

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když 15. září vystoupili společně americký prezident Joe Biden a premiéři Velké Británie a Austrálie Boris Johnson a Scott Morrison, aby oznámili zahájení užší bezpečnostní spolupráce, chvíli se zdálo, že média si ne plně uvědomují důležitost okamžiku. Sice referovala o hlavním závěru sešlosti, tedy že Británie a USA pomohou Austrálii získat ponorky na jaderný pohon, ale největší zájem poutala zdánlivá Bidenova zapomnětlivost. Po úvodních slovech totiž oslovil Johnsona jako „Borise“, ale Morrisona jako „chlápka od protinožců“.

O důležitosti dohody svět přesvědčili Francouzi, kteří dostali hysterický záchvat, jaký se ve vysoké diplomacii jen tak nevidí. Francouzský ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian to nazval „bodnutím do zad“. Francie odvolala své velvyslance z Washingtonu a Canberry, což je nejvyšší forma diplomatického protestu. Zároveň nenechala nikoho na pochybách, že neodvolání ambasadora z Londýna by mohlo být smířlivým gestem. Francouzský prezident Emmanuel Macron ho prý neodvolal, aspoň podle zdroje blízkého Elysejskému paláci, jelikož když „jídlo v restauraci není prvotřídní, také vyhodíte šéfkuchaře, a ne chlápka, který myje nádobí“. Znovu Le Drian veřejně prohlásil: „Není potřeba odvolávat naše velvyslance v Británii. Stálý oportunismus Britů je nám znám. V tomto případě jsou pátým kolem u vozu.“ Jeho kolega, ministr pro evropské záležitosti Clément Beaune, zase řekl: „Naši britští přátelé nám vysvětlovali, že odcházejí z EU, aby vytvořili globální Británii. Nyní vidíme, že jde o návrat do amerického klína a o formu přijatého vazalství.“ Francouzská ambasáda ve Washingtonu také zrušila slavnostní recepci k 240. výročí námořní bitvy u Chesapeake, kdy francouzské námořnictvo porazilo britské a pomohlo Američanům získat nezávislost.

Proč tedy takovéto emocionální francouzské výlevy? Na první pohled by se mohlo zdát, že je to proto, že Francie přišla o velmi dobrý kšeft. Současné ponorky australského námořnictva rychle dosluhují. Austrálie proto v roce 2015 objednala od Francie 12 ponorek na dieselový pohon. Cena kontraktu byla 56 miliard eur. Nyní však oznámila, že místo toho ve spolupráci s USA a Británií postaví osm ponorek na jaderný pohon.

Čistě z vojenského hlediska to dává smysl. Jaderné ponorky jsou velmi sofistikovaná plavidla a ve výzbroji je má momentálně pouze šest zemí. USA, Rusko, Čína, Británie, Francie a Indie. Oproti dieselovým ponorkám mají několik velkých výhod. Jsou rychlejší, tišší, ale hlavně vydrží pod vodou téměř neomezenou dobu. V podstatě jediným limitem jsou zásoby jídla.

Navíc s francouzským kontraktem narůstaly problémy, Původní cena byla 31 miliard eur, ne 56. Stavba ponorek také měla pomoci obnovit australský průmysl, montáž by probíhala v Adelaide, kdysi centru australského autoprůmyslu. Francouzi proto slibovali, že 90 % práce proběhne právě tam, později to však snížili na 60 %, ale i to jim přišlo příliš vysoké, Australané prý nemají dostatečné know-how. Projekt začal nabírat zpoždění. Celé se to dá interpretovat tak, že Američané vycítili francouzské těžkosti a nabídli Australanům lepší deal. Francouzi tvrdí, že australské námitky nedávají smysl. Američané také nejsou zrovna známi včasnými dodávkami. Navíc, pokud Australané chtěli jaderné ponorky, stačilo si o ně říct. Objednaná plavidla byla založena na třídě Barracuda, která má původně jaderný pohon. Ve skutečnosti je však nepravděpodobné, že by Francie jen tak sdílela tolik vzácnou technologii, jako je právě jaderná ponorka.

Jenže o ponorky vlastně vůbec nejde. Ty mají být pouze nejvýraznějším zhmotněním nového obranného paktu. Kromě plánů na stavbu ponorek se členské země paktu (podle jejich zkratek byl pojmenován AUKUS) zavázaly sdílet informace a technologie týkající se vojenství, umělé inteligence a kybernetické bezpečnosti. Hlavně jde ale o uzavření vojenského spojenectví namířeného proti Číně. Samozřejmě ne oficiálně, ale jiný důvod, proč by USA měly navyšovat svou vojenskou přítomnost v Indo-Pacifiku, není. Peking si to samozřejmě uvědomuje. Proto například deník Global Times, který řídí přímo Komunistická strana Číny, prorokoval, že „dějiny jistě přibijí hnusný krok současné americké vlády na sloup hanby“.

Američané chápou, že Čína je jejich velkým soupeřem pro 21. století. Vzájemná nevraživost sice ještě nedospěla do bodu studené války, ale USA i Čína manévrují a vytvářejí aliance. Amerika se proto uchýlila ke spojenectví, které se v dějinách již mnohokrát osvědčilo, k takzvané anglosféře. Ta zahrnuje Británii, USA, Kanadu, Nový Zéland a Austrálii. Tyto země jsou si historicky, kulturně, jazykově a politicky blízké. Proponenti anglosféry ji považují za jakýsi elitní klub Západu. Je pravda, že to byly zejména země anglosféry, které vyhrály druhou světovou válku (plus SSSR). Nejtěsnější spojenectví za studené války bylo mezi USA a Británií. Australané a Novozélanďané bojovali po boku Američanů ve Vietnamu. Tyto země jsou sdružené ve špionážním spojenectví známém jako Pět očí. Pro Američany dává smysl začít budovat protičínský pakt na tomto základě.

Stejně tak pro Australany dává smysl přijmout americké spojenectví. Vztahy s Čínou, kdysi velmi dobré, se několik posledních let rapidně zhoršují. Australská vláda se zalekla pronikání čínského vlivu, hlavně „zadních vrátek“ v 5G síti. Omezila proto možnosti cizinců nakupovat zemědělskou půdu a elektrickou infrastrukturu, obojí je namířeno proti čínským aktivitám. Peking odpověděl vyhlášením obchodní války. Zablokoval dovoz australského hovězího, uvalil 80% clo na australský ječmen a clo ve výši 212,1 % na australské víno. Zakázal rovněž dovoz uhlí z Austrálie. Za takové situace je logické, že Canberra chce mít na své straně Washington. Při vší úctě k Francii jde přece jen o jinou ligu.

To však vyvolává vrásky v Paříži a v Bruselu. Vrcholní představitelé Evropské unie už AUKUS hlasitě zkritizovali. Předseda Evropské rady Charles Michel obvinil Američany z „nedostatku transparentnosti a loajality“. Šéf unijní diplomacie Josep Borrell dohodu nazval „velkým zklamáním“ a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová prohlásila, že je „neakceptovatelné“, jak se tři anglofonní země k Francii zachovaly, a vyzvala Austrálii k vysvětlení svého postupu. Ve vzduchu visí odvolání vyjednávání o obchodní dohodě mezi EU a Austrálií.

AUKUS totiž silně narušil představy o Francii a EU jako o relevantní světové síle. Bruselu se zejména dotklo, že prohlášení o AUKUS proběhlo den před představením nové strategie EU pro oblast Indo-Pacifiku a naprosto ho přebilo. Což dobře ukazuje, kolik váhy světové mínění přičítá EU v bezpečnostní politice. Pochybnosti o provádění mocenské politiky Bruselem se ještě prohloubí, pokud se někdo do nové strategie začte. EU zmiňuje sedm oblastí priorit. Kromě „bezpečnosti a obrany“ jsou to „udržitelná a inkluzivní prosperita, ekologická transformace, správa oceánů, digitální správa a partnerství, konektivita, lidská bezpečnost“. Asie už se na Evropany jistě třese nedočkavostí.

Podobně Francie si stěžuje, že AUKUS naprosto rozvrátil její vlastní indopacifickou strategii. Upozorňuje na to, že ona sama by mohla ke spojenecké strategii na Dálném východě přispět. Je tam fyzicky přítomna, ostrov Réunion v Indickém oceánu a Nová Kaledonie v Tichém oceánu jsou francouzská území.

Jenže v USA v tomto směru EU prostě nevěří. Unie má vlastní politiku vůči Číně. Snaží se být neutrálním arbitrem mezi USA a Pekingem a spolupracovat s oběma. Brusel zdůrazňuje, že chce s Pekingem dál obchodovat. V představené nové strategii se vysloveně uvádí, že přístup EU v Indo-Pacifiku není „konfrontace“, a přímo vyzývá Čínu ke spolupráci.

Macron zase prohlásil, že NATO prodělalo „mozkovou smrt“, a žádá „strategickou autonomii“ pro evropské spojence. Francie dlouhodobě tlačí na vytvoření evropské armády. Vzhledem k tomu, že po odchodu Británie z EU má nejsilnější ozbrojené síly v Unii, celkem logicky předpokládá, že vojenská formace EU by se ocitla pod jejím velením. Francie jako jediná v EU má atomové zbraně, jaderné ponorky, jadernou letadlovou loď a vede v Africe svoje vlastní války. Ponížení Francie v Indo-Pacifiku je vlastně ponížením celé EU.

Což vysvětluje další okolnost vyjednávání okolo AUKUS, tedy naprosté utajení. Francouzi dokonce obviňují Američany a Australany ze lži. Když se do Paříže doneslo, že se okolo ponorek cosi děje, Francouzi se Australanů i Američanů přímo zeptali, jestli se je chystají podrazit, Washington i Canberra odpověděly, že ne. Austrálie tvrdí, že to není pravda, vyslala prý mnoho signálů, že s ponorkami není spokojená. Francouzi kontrují, že mají dokumenty dokazující americkou a australskou faleš.

Za přísným utajením se nejspíš skrývá americká snaha zničit jakékoli francouzské, a tím pádem i evropské představy o strategické autonomii. Způsob, jakým byl AUKUS ohlášen, měl jasně naznačit Francii, že je pouze juniorním partnerem a EU ať se vzdá svého blouznění, že by se mohla na světové scéně stát nějakou relevantní silou. Samozřejmě nelze popírat evropskou obchodní velikost, ale AUKUS ukazuje, že zbraně stále překonávají vyhrožování sankcemi a ostré nóty, na které jsou v Bruselu experti. To je hlavní důvod francouzského a unijního naštvání.

Přes všechny řeči o bezprecedentní krizi v západní alianci je dobré si všimnout, kdo USA nekritizuje, totiž vrcholní představitelé členských států EU, tedy s výjimkou Francie samozřejmě. Zvlášť pro východní křídlo EU není francouzská hegemonie v bezpečnostní politice nic lákavého. Macronovy výzvy k „přehodnocení vztahů mezi Ruskem a EU“ a prohlášení, že „věří v Evropu od Lisabonu až po Vladivostok“, nevzbuzují zrovna důvěru, že by Francie jednala v zájmu našeho regionu. Těžkosti Francie nejsou našimi těžkostmi.

Naopak pozitivně přivítala vytvoření AUKUS část Asie, zejména takzvaný Quad (zkratka pro Quadrilateral Security Dialogue, tedy Čtyřstranný bezpečnostní dialog), což je uskupení sdružující USA, Austrálii, Indii a Japonsko. V Quad Plus jsou ještě Nový Zéland, Jižní Korea a Vietnam. Roztahovačná Čína je vnímaná za hlavní hrozbu v regionu, a angažmá USA je tak vítané. Navzájem se překrývající, částečně neformální uskupení jsou americkou strategií, jak izolovat Peking.

AUKUS je tedy něco, co bychom měli spíš vítat, pár znepokojujících momentů by se ale našlo. Zdá se, že jednostranné americké kroky bez jakékoli konzultace se spojenci se pomalu stávají normou. Joe Biden tak naplňuje obavy, které reprezentoval Donald Trump. Příkladem je třeba chaotické stažení z Afghánistánu, kde nejen že Američané rozhodli o stažení bez porady se spojenci, ale jejich unilaterální chování dále komplikovalo evakuaci. Jednou z chyb, která se neustále zdůrazňuje, bylo rozhodnutí opustit základnu Bagrám, jež se hodila k evakuaci mnohem lépe než kábulské letiště. Podle Wall Street Journal (WSJ) s Bagrámem počítali pro svou evakuaci například i Němci. Biden však jednostranně nařídil ji opustit. A i když francouzské hysterické záchvaty jsou velmi vtipné, možná šlo celou operaci provést přece jenom o něco citlivěji. Koneckonců francouzská spolupráce v Indo-Pacifiku se může hodit.

Nakonec jsou tu otázky nad budoucností NATO. Ne že by hrozil její rozpad, ale Aliance se v americkém uvažování dostává na druhou kolej. Je to logické. Se vzestupem Číny Amerika musí řešit problémy v Asii. Biden je minimálně třetí prezident, který se snaží o větší angažmá na Dálném východě. Barack Obama oznámil „pivot k Asii“, Trump rozpoutal obchodní válku s Čínou a velkou měrou přispěl k tomu, že ve Washingtonu se obavy z Číny začaly brát vážně. Nyní Biden založil AUKUS. Pozornost USA se tak přesouvá z Evropy do Asie. Do jisté míry se tak obrací role, kdy USA měly své spojence na obou koncích eurasijské masy, hlavní roli však hrála Evropa. Opak samozřejmě může přinést své problémy, Američané již nebudou cítit, že musí brát ohled na zájmy Evropanů, jak demonstruje skandál okolo ponorek.

Americké jednostranné zvraty nedávno zažil i jeden z nejvěrnějších evropských spojenců USA, Polsko. Když Biden rozhodl o zrušení sankcí na plynovod Nord Stream 2, který ohrožuje energetickou bezpečnost Polska, Varšava se rozhodla diverzifikovat. WSJ informuje, že Polsko zvažuje zrušení kontraktu na výstavbu nové jaderné elektrárny; v úvahu přichází Francie.

AUKUS je dobrý signál, že USA berou rozpínavost Číny vážně a chystají se s tím něco dělat. Washington by však neměl zapomínat na stará spojenectví a občas aspoň někomu zavolat.

Text byl publikován také na https://theconservative.online/cz.