komentář

Koronavirus a rasismus. Útěk ke známým pozicím

komentář
Koronavirus a rasismus. Útěk ke známým pozicím

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kulturní války, kdy jsme se hádali, jestli existuje více pohlaví než dvě, co vše je sexistické a rasistické, kdy neuplynul týden bez toho, aby byl někdo online lynčován na Twitteru, dnes působí jako malicherné problémy dávných lepších časů, kdy svět nečelil zkáze. Zdá se, že v časech opravdového ohrožení umlkly. Jenže evidentně kulturní bojovníci nevydrželi mlčet dlouho. V Americe se tak rozhořel spor o to, jak právě řádící nemoc pojmenovat.

Působí to divně, neboť téměř všichni ji nazývají koronavirus, případně prostě korona. Pokud chce někdo působit vědecky a nesnesitelně hnidopišsky, používá označení Covid-19. Na začátku, když nemoc ještě byla omezená na Asii, bylo možné slyšet název wuchanský nebo čínský virus. Američtí progresivisté si však usmysleli, že toto označení je rasistické a stigmatizuje Číňany. Začali tvrdit, že žádná jiná nemoc nenese označení podle místa vzniku. Například komentátor magazínu The Atlantic David Frum, který je antitrumpovský konzervativec, a některé nápady levice tak začal přijímat, tvrdil, že španělské chřipce již nikdo neříká španělská. Okamžitě na něj byl vytažen pár let starý tweet, kdy označuje nemoc z počátku dvacátého století za španělskou chřipku. V anglické verzi Wikipedie se rozpoutala editorská válka o to, jestli článek o španělské chřipce se má jmenovat „španělská chřipka“, nebo „pandemie chřipky z roku 1918“.

Odpověď jejich konzervativních protivníků na sebe nenechala dlouho čekat. Kromě vypichování nemocí jmenujících se podle míst, kde se poprvé objevily, třeba horečka zika, mexická chřipka, poukazovali na snahy Číny, aby se zapomnělo na to, že virus se rozšířil i kvůli jejímu počátečnímu zamlčování problému, a na šíření konspirační teorie, že nemoc ve Wu-chanu vypustila americká armáda. Nemoci se podle nich naopak musí říkat čínský virus, aby se v paměti uchovala čínská spoluvina za krizi. Když Trump v jednom ze svých projevů pak použil označení čínský virus, oheň byl na střeše a kulturní válka se rozhořela naplno.

Tak jak současná krize odhaluje zásadní problémy států, institucí, globalizace, tak odhaluje problém novinářů, přesněji komentátorů. Většinou okruh jejich expertizy je celkem malý, a musí se tak často autoritativně vyjadřovat k věcem, kterým příliš nerozumí. Nebo kde měnící se situace ukáže, že se ve všem mýlili. (Člověk by měl přiznat, že v tomto není úplně nevinně.) Jenže v oblasti politiky nebo kulturních válek je to celkem jedno, další týden si již nikdo nepamatuje, co jste ještě nedávno tvrdili. V době koronaviru je to však jiné. Špatně podané informace mohou mít vážné následky, proto je lepší mlčet.

Spor o to, jestli název čínský virus je rasistický, nebo naopak žádoucí, je tak úprk do známých pozic. Je to příležitost, jak se zhádat v bublině o něčem, na co lze mít silný názor, o čemž se nemusí nic vědět a co na reálný svět nemá příliš velký dopad. Ukazuje se tak, kolik sporů ve veřejné sféře je uměle generováno a přiživováno, hlavně aby bylo o čem psát.

Až pandemie opadne a vše se zlepší, lze doufat, že kulturní války by mohly opadnout, protože většině dojde, že jsou to z velké části nesmysly, kterými se nestojí za to zabývat. Spor o název koronaviru však nasvědčuje, že tomu tak nebude.

Další články autora Ondřeje Šmigola si můžete přečíst zde

20. března 2020