Úrovně Zdeňka Nejedlého dosáhla skupina asi 200 českých aktivistů, která v neděli na shromáždění v Praze vyzvala magistrát hlavního města, aby bezodkladně vyhlásil stav klimatické nouze. Nejedlý podle dobového vtipu z padesátých let otevíral v Praze deštník, když v Moskvě pršelo. Nedělní demonstranti v Praze, ale už čtvrt roku před nimi i šéfové 80 pražských kulturních institucí, od Národní galerie po AVU (ZDE), opičím způsobem napodobují panikářské hnutí, které se v posledních měsících objevilo v západní Evropě.

Co by vyhlášení stavu klimatické nouze mělo znamenat, nikdo přesně neví. Hnutí, jež jdou českým aktivistům vzorem, jako skupina Extinction Rebellion v Británii, vyhlašují tak radikální cíle, že je sama nemohou brát vážně – například bezemisní Británii do roku 2025, tedy za pouhých šest let. Přesto tento přepjatý radikalismus nezabránil britské politice, aby se nepočetnému, a o to hlasitějšímu hnutí podbízela. V Británii po dvou týdnech přímé akce, které obsahovaly blokády několika dopravních uzlů v Londýně, nástup aktivistů s transparenty na střechu příměstských vlaků, samozřejmě i blokádu londýnské burzy, dolní sněmovna aklamací prohlášení, jímž byl stav klimatické a environmentální nouze pro celou Británii vyhlášen. Navrhl to levičácký předseda Labouristické strany Jeremy Corbyn, poslanci vládnoucích konzervativců byli instruováni, ať se nestaví na odpor. Ministr životního prostředí – druhdy naděje pravicových voličů Michael Gove – deklaraci nakonec přivítal.

Británie se tak stala první zemí na světě, kde je stav klimatické nouze vyhlášen. Politici, kteří ani nejsou schopni splnit jednoduchý požadavek voličů a vyvést svou zemi z EU, se utekli k nezávaznému a naprosto mlhavému závazku. Tomuto svátku vyprázdnění politiky předcházelo nastolení stavu klimatické nouze v Londýně nebo v Manchesteru. Amerika nebo Německo jsou zatím o fázi zpožděné, teprve na úrovni měst. V Americe získalo primát Los Angeles, v Německu před týdnem Kostnice, známá z historie hlavně spalováním na otevřeném ohni. Nicméně hnutí klimatické nouze nabírá na obrátkách a očekává se, že další obce se budou připojovat, až vznikne lavina. 

V tomto kontextu je třeba vidět jak včerejší demonstraci v Praze, tak únorový dopis kulturních institucí Hřibovu magistrátu. Loni to nikoho v Praze nenapadlo, proč? Ortodoxie, na niž se odvolávají (zprávy IPCC, klimatického panelu OSN) ovládá OSN už skoro třicet let. Před rokem a ještě i po letní vlně sucha, která přiměla švédskou ikonu nejnovější vlny ekohysterie Gretu Thunbergovou vyhlásit školní stávku, měli naši kulturní pracovníci skvělou možnost nutit před komunálními volbami kandidáty, aby se přihlásili k radikálním krokům, jimiž Praha sníží svou uhlíkovou stopu, zhruba po vzoru Rekonstrukce státu před parlamentními volbami z roku 2013.

Mezi iniciátory nátlakových akcí ve světě, jež naši aktivisté zatím věrně imitují, není bohužel výjimečné uvažování o tom, že když se ani za třicet let konferencí OSN o globálním oteplování zatím neobjevila politická reprezentace, která by doma přikročila k radikální přestavbě společnosti, demokratická pravidla budou muset být „nenásilně vysazena“, byť pouze striktně v tomto bodě (např. ZDE). Tímto bodem se myslí souhrnná opatření proti klimatické změně. Ovšem například uhlíková daň, o níž se dnes mluví jako o začátku, by zdražila veškeré zboží a téměř všechny služby, pokud by se do nich skutečně měla promítnout cena za každý kilogram CO2, který při jejich výrobě nebo provozu vznikne. Skupiny jako Fridays for future nebo Extinction  Rebellion se odvolávají na dokumenty OSN a spolu s OSN chtějí obklíčit národní vlády, vzít ty reprezentantky lobbistických skupin (a voličů) pořádně do kleští. Je to látka k přemýšlení pro každého, kdo si dělá starost o zastupitelskou demokracii, nebo to dokonce pod šifrou „ochrana ústavního pořádku“ má v popisu práce.