Když dobří lidé prosazují věci se špatnými důsledky

Nezamýšlené důsledky pokusů o všenápravu

Když dobří lidé prosazují věci se špatnými důsledky
Nezamýšlené důsledky pokusů o všenápravu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vlně demonstrací, jež vyvrcholila mimořádně masivní akcí na pražské Letné, se podařilo nebývale koncentrovat a nasměrovat pozornost veřejnosti. Právě v takové chvíli si stojí za to připomenout, jaké výsledky může mít napření energie určitým směrem – ty dobré i méně dobré.

Určité varování lze zahlédnout v tom, že prakticky každá bohulibá, ctnostná snaha o nějakou reformu má svého zlomyslného dvojníka. Můžeme si představovat, že vykukuje na každé tiskové konferenci či konferenčním panelu nezávislých osobností, potměšile se šklebí a pokřikuje: „Já taky! Přesně to chci taky!“ Dvojníka přehlížíme. Nepostřehneme ho. Naše mozky se vzpírají představě, že dobří lidé mohou prosazovat věc se špatnými důsledky. Ale měli bychom si těch dvojníků všímat a nepovažovat jejich shodu jen za naschvál nebo bezvýznamnost. Je pravděpodobné, že zlomyslný dvojník pro sebe postřehl v bohulibé reformě nějaké možnosti, které my ne. Ale ony tam jsou. Nechtít něco jen proto, že to chce někdo jiný, se může zdát jako primitivní, tupé vodítko. Ale může taky být užitečnou heuristickou pomůckou, založenou na vědomí našich omezených kognitivních schopností.

Po Topolánkově vládě tu zůstala, dnes už to tak můžeme s klidem nazývat, protikorupční hysterie. Ne že by si o ni Topolánkova garnitura nekoledovala, ale to, co nás teď zajímá, je její průběh samotný.

Přímým politickým důsledkem byla vládní koalice se stranou Věci veřejné, cynickým podnikatelským projektem, který k moci vynesla právě protikorupční hysterie. Tato formace, zaštiťující se bojem proti korupci, „dinosaurům“ a „kmotrům“, vnesla do nejvyšších pater politiky praktiky dosud nevídané, jako fízlování soupeřů. Byla taky příčinou zavedení přímé volby prezidenta – její přítomnost ve sněmovně znamenala, že k jejímu zavedení stačila pouhá pasivní slabost ostatních parlamentních stran. Platforma Rekonstrukce státu vznikla v roce 2013, jako reakce na zveřejnění odposlechu hovorů „Kolibříka“ Béma s Romanem Janouškem. Vzhledem k tomu, že tito muži věděli mnohé o skutečném vzniku Věcí veřejných, je to vlastně ironické – lze říci, že protikorupční iniciativa Věcí veřejných vyprovokovala vznik následovníka. Další párek dvojníků.

Z českého politického dějepisu: Věci veřejné. - Foto: Jan Zatorsky

Tlak na nejnižší cenu

Za Nečasovy vlády se ovšem odehrály nějaké upřímné pokusy o reformy, zejména reforma zákona o veřejných zakázkách. Tato tzv. transparenční novela z roku 2012, jejíž vznik provázely prudké spory, rezignace expertů apod., měla ovšem osud spíš žalostný. Prakticky všechna její nejradikálnější opatření, jako snížení hranice pro zakázky malého rozsahu, rušení výběrového řízení s jediným uchazečem, institut hodnotitelů, povinnost předkládat oponentní posudky atd., byla postupně mnoha novelami v následujících několika letech zrušena. Novele bylo vytýkáno, že blokuje zadávání veřejných zakázek, což je samo o sobě obtížně dokazatelné. Jisté bylo, že novela tlačila zadavatele do orientace na nejnižší cenu jako jediné kritérium – ne že by to doslova přikazovala, ale všechny ostatní možnosti tak komplikovala, že zadavatelé se báli, že jim nic jiného nezbývá. Důsledkem, dalo by se říci přímo grafickým znázorněním, jsou veřejné stavby a rekonstrukce v nejprimitivnějším stylu z nejlevnějších materiálů, tak typické pro tvář našich měst. Ale i problematické stavby na základě sice nejlevnější, ale mizerné projektové dokumentace.

Dalo by se říci, že tlak na nejnižší cenu jako jediné kritérium byl výrazem širokého přesvědčení, že „všetci kradnú“. Což nám připomíná, že velkým příznivcem protikorupčních iniciativ byl od počátku svého vstupu do politiky Andrej Babiš. „Naštěstí zde stále ještě vznikají iniciativy, které usilují o změnu. Podporuji cíle uskupení Vraťte nám stát, výzvu Přímá volba poslanců 2014, je mi sympatická Pozitivní evoluce Karla Janečka,“ napsal ve výzvě příznivcům již v roce 2012, ještě předtím, než se dostal do sněmovny. Když se dostal k moci, námluvy pokračovaly. Nástup oligarchy usnadňovala část liberálních opinionmakerů svým shovívavým, vstřícně vyčkávacím postojem. Kde se bral a jak jim mohl vydržet tak dlouho? Tady je zřejmě dosud nedoceňovaná role toho, že tentokrát byla použita osobnostní heuristika na způsob „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ – jenže velice nešťastně. Když někdo kritizuje Václava Klause, nemůže být úplně špatný, říkali si tito komentátoři. A Babiš Klause kritizoval náruživě.

Měl na něj tehdy ještě čerstvou pifku – Klaus mu v roce 2010 vetoval zákon o biopalivech. Biopaliva jsou výtečnou samostatnou kapitolou v encyklopedii nezamýšlených důsledků vylepšování světa. Byla v EU a potažmo u nás prosazována jako krok v boji proti fosilním palivům a globálnímu oteplování. Vymyslela je sice Evropská unie, jež ovšem měla v naší vládě horlivého roztleskávače v osobě ministra životního prostředí Martina Bursíka. Ten například v rozhovoru v roce 2007 líčil, jak s jinými unijními ministry rozvíjel myšlenku, že by auta na biopaliva měla mít nulové zdanění. Když se nějaký výmysl prezentuje jako něco, co dělají všichni ve vyspělé Evropě, všichni na to slyší. Jenže i ve vyspělé Evropě měla biopaliva od počátku své pochybovače. Dokládali studiemi, že biopaliva zejména tlakem na změnu využití půdy, kterou vyvolávají, způsobují v globálním měřítku víc škody než užitku. Vznikly studie kvantifikující dopad biopaliv na globální růst cen potravin (který byl mimochodem zase nedoceňovaným faktorem výbuchu arabského jara). Jenže to už se v Evropě biopaliv chytila řepková lobby a nechtěla se jich vzdát. Vedlo to k snahám o ututlání studií objednaných samotnou Komisí, které vyznívaly pro biopaliva špatně. K nám ovšem pochopitelně toto dění doléhalo se zpožděním a přimíchávání biopaliv se u nás masivně zavádělo už v době, kdy o jejich problematičnosti bylo možné vědět – trochu to připomíná kauzu Stalinova pomníku na Letné. Bursík na to v roce 2008 reagoval jedinou ústupovou pozicí – prý škodí jedině biopaliva z USA (kupodivu zapomněl na Izrael). Vše prý vyřeší biopaliva druhé generace. Dnes, po deseti letech, je to dominantně pořád řepka a biopaliva druhé generace nikde. Pokud něco změní automobilismus, budou to elektromobily, ne biopaliva.

Stejně špatný odhad měl Bursík i ohledně alternativních zdrojů energie, když v roce 2007 konstatoval, že náš zákon o podpoře obnovitelných zdrojů energie „je vnímán jako jeden z nejprogresivnějších v Evropě“. To by investoři do solárních elektráren mohli dosvědčit. Takže když aktivista Jan Piňos udělá z demonstrace proti Babišovi demonstraci za boj proti klimatické změně a tvrdí, že recepty jsou ve vyspělém světě známé, je radno si vzpomenout, že recepty znal i Bursík.

Když iniciativa Rekonstrukce státu před volbami v roce 2014 hodnotila parlamentní politické strany podle toho, jak hlasovaly o jejích prioritních legislativních návrzích, dostaly nejlepší známky (ano, jako ve škole, internacionála šprtů je nenapravitelná) dvě strany: KDU a Úsvit Tomia Okamury. Tuto informaci fedrovala Rekonstrukce státu voličům do schránek po celé republice. Ruské dezinformace ještě tehdy nebyly hitem, ale jestliže se jim dnes přičítá takový zázračný vliv, logicky bychom měli přiznat příslušný podíl zásluh na vzestupu tohoto xenofobního populisty také Rekonstrukci státu. Buď obojí, nebo nic.

Význam dobrých pravidel

Pohled Rekonstrukce státu na období, kdy se u nás někdejší „Palermo“ institucionalizovalo a legálně převzalo státní moc, je velmi zvláštní. „Vznikli jsme jako dočasný projekt. Dokonce jsme v roce 2017 ohlásili, že končíme, když jsme prosadili pět z devíti zákonů, což je fenomenální úspěch,“ uvedl v nedávném rozhovoru Pavel Franc, právník z Frank Bold, jedné z konstitutivních organizací Rekonstrukce státu. Z jedné třeba nedomyšlené formulace by se nemělo vyvozovat, že vzestup Andreje Babiše je výsledkem působení protikorupčních iniciativ. Franc to ostatně řekl v rozhovoru, kde vysvětluje, jak spolupracují s pořadatelem současných demonstrací Milionu chvilek pro demokracii. Ale přesto – jak se někomu stane, že v době, kdy již běží kauza Čapí hnízdo, usoudí, že má uděláno, nastartovaný proces zdárně běží a on a může jít domů?

Je zde ve hře několik faktorů. Protikorupční aktivisté standardně tvrdí, že oni nejsou politici, že jim jde o systémové řešení. V určité míře to lze považovat za projev zdravé skepse vůči politické pěně dní, přehlížení osobních sporů a kampaní, které mnoho neznamenají. Důležitá jsou dobrá pravidla, jež nedovolí ani tomu nejpokleslejšímu politikovi chovat se škodlivě. Ale v míře menší než malé to přerůstá v jakýsi politický autismus, ve víru v samospásný automatismus systémových nástrojů. Jenže lidé tak nefungují.

Ne že by pravidla prosazená Rekonstrukcí státu neměla žádné dopady. Tak například operace Čapí hnízdo by se dnes nemohla odehrát tak, jak se odehrála, díky zrušení anonymních akcií, které mezitím začalo platit. A nastolení záležitosti Babišových korunových dluhopisů (včetně otázky, kde na ně vzal legální finanční prostředky), bylo ne-li umožněno, tak jistě usnadněno povinnými, veřejně přístupnými majetkovými přiznáními politiků.

Jenže stejně tak je důležité si všimnout, že se zároveň nic nestalo, tedy aspoň co se týče veřejnosti. Tvrdé jádro Babišových příznivců zůstává těmito a dalšími odhaleními v podstatě nedotčeno.

Představovat si, že pravidla a přístup k informacím všechno vyřeší, je jako představovat si, že lidstvo bude moudřejší, když máme internet. Lze si číst v majetkových přiznáních, v registru veřejných zakázek, v transparentních účtech. Ale to ještě neznamená, že tomu někdo bude věnovat pozornost a vyvodí si z toho důsledky, jaké si představujeme.

Dalším souvisejícím faktorem je instinktivní kult formalizovaných postupů, posudků, výběrových řízení a nezávislosti, mezi aktivisty rozšířený. Někde v pozadí se za tím vynořuje ideál politiky jako plně automatizovaného, algoritmického procesu fungujícího bez dotyku lidské ruky. Ale v naší dnešní situaci je to, že vlna demonstrací byla zapřažena do úkolu reformování justice, holým neštěstím. Z kolosálního přehmatu, jakým bylo shození legitimní vlády státními zástupci v roce 2013, dosud nebyla vyvozena ani konkrétní, ani systémová odpovědnost. Ta není vyvozována ani z narůstajícího počtu případů, kdy odvolací soudy rozmetávají žaloby, jež byly plodem protikorupční hysterie. Je jedno, v jaké míře se na jednotlivých případech podílel konkurenční boj, nekompetentnost vyšetřovatelů, ambice státních zástupců či ochota odpovědět na společenskou objednávku stimulovanou heslem „Všetci kradnú“. A je vlastně jedno, jestli chtěli státní zástupci někomu přišít škodu milionovou, jako v případě odprodeje náhradních dílů z armády, anebo tisícovou, jako v případě zastupitelstva v Postoloprtech. Jsou to skvrny na naší demokracii, za něž nikdo nenese odpovědnost a nevybuzují vznik žádných hnutí. Jejich pachatelé jsou vpravdě nezávislí. Chtít zakonzervovat a ještě posílit moc státních zastupitelství v současné konfiguraci je zaslepenost.

Z toho vyplývá několik skromných závěrů pro masové hnutí, v jaké přerostly demonstrace Milionu chvilek pro demokracii. Nepožadovat reformy kampaňovitě, ve jménu toho, aby se „něco udělalo“. Netlačit z extrému do extrému. Být si vědom nezamýšlených důsledků jako zákona platného vždy a všude. Držet konkrétní cíle – tj. zde zejména to, aby konkrétní trestní stíhání premiéra nebylo nijak zmanipulováno. Jakékoli rozšíření agendy na všenápravu věcí českých a lidských hrozí tím, že se základna demonstrací začne zužovat. A hlavně tím, že bude mít nezamýšlené důsledky.

11. července 2019