Hlavní vládní strana ANO slibuje, že vrátí Česko do světového klubu nejbohatších. „Jsme průmyslová velmoc, takže máme na co navázat a posouváme se určitě tím směrem na vrchol Evropy,“ řekl předseda Andrej Babiš u příležitosti stého výročí Československa. Stejný cíl vytyčila hlavní opoziční strana ODS. „První republika patřila do skupiny desíti nejrozvinutějších zemí světa. Pojďme vrátit ČR do top 10, mezi deset nejlepších zemí,“ řekl její šéf Petr Fiala. To nelze vykládat jinak než jako návrat starého dobrého nacionalismu.

Neexistuje speciální důvod oslavovat hospodářskou sílu Česka. Zdejší ekonomika tvoří 1,2 procenta ekonomiky Evropské unie, jednoho ze čtyř globálních hospodářských uskupení. Trvat na tom, že jsme malí, ale výkonní, také nedává valný smysl. V rámci evropské osmadvacítky byli Češi v hospodářském výkonu na hlavu loni devatenáctí, stejně jako na počátku století. Teď se můžeme dostat výše, protože zdejší výkony už jsou na úrovni Řecka a Portugalska. Ovšem předstihnout země, které zažily něco jako hospodářskou katastrofu, není dokladem o výjimečných schopnostech. Pokud Češi v celosvětovém srovnání o něco usilují, pak o vstup do první třicítky. Stavět vysokorychlostní ekonomiku typu Irska na plnění dodávek německým koncernům, které českým partnerům přesně vypočtou i jejich zisk, není podnikem, který by se mohl zdařit. Jakou jinou strategii vyzkoušet, kromě stále hlasitějších požadavků, ať nás Němci platí stejně jako své domácí pracovníky, zatím nikdo neví.

Proč jsme byli přeborníci

Přesto lídři vědí, proč mýtus o Česku jako jedné z deseti nejsilnějších světových ekonomik oprašují. Stejně jako Němci svého času s markou spojují Češi své národní sebevědomí s výkonem hospodářství a zvláště průmyslu. Ovládnout tuto emoci slibem, že naše usilovná a dosud nedoceněná práce konečně přinese výsledky, je z politického pohledu rozumný cíl, za pozornost však stojí, jak tento hospodářský nacionalismus vznikl. Bylo to opravdu za první republiky, odkud pochází onen nepřezkoumatelný výrok, že zdejší průmysl patřil k deseti nejvýkonnějším na světě. Také tehdy chtěli Češi prokázat, že jejich právě založený stát nepatří do chaotického prostoru někde na východě, ale že se může hrdě počítat do klubu bohatých. Mohl odkazovat na to, že byl dílnou a surovinovou velmocí v rámci Rakousko-Uherska, proto si připomínkou nepochybných průmyslových dovedností Češi zvyšovali sebevědomí v nejistém světě. Zároveň měla tato rétorika praktický účel. Tehdejší světový obchod stál na zlatém standardu, který se vyspělé země snažily po kolapsu první světové války a vydávání nekrytých peněz obnovit. Měly s tím potíže. Zlatý standard umožňoval volný obchod, nešel však zavést bez deflace, která zasáhla většinu domácích výrobců. Proto se první státy v čele se Švédskem a Velkou Británií vrátily ke zlatému standardu až kolem roku 1925 a pro Čechy bylo otázkou prestiže, aby se také oni připojili co nejdřív, i když zpočátku neměli vůbec zásoby zlata a museli si vypomáhat nákupem zlatem krytých deviz. Roku 1929 se propracovali mezi pár států, které zlatý standard skutečně používaly, a s tímto argumentem bylo skutečně možné říci, že patří mezi deset nejlepších na světě. Pocit nejlepšího žáka však měl krátké trvání. Roku 1929 rovněž začala velká krize, kterou pomáhal rozšiřovat právě zlatý standard a která také tento standard zničila. Britové ho opustili už roku 1931.

Příběh o tom, jak jsme patřili mezi deset nejvyspělejších, je spíše nostalgickou připomínkou, jak usilovně jsme se snažili něčeho dosáhnout, abychom nakonec zjistili, že svět funguje podle jiných pravidel. Vzpomínáme však rádi, jak svědčí veřejností všeobecně sdílená snaha znovu vytvořit z koruny tvrdou měnu, případně využití dávného mýtu o obdivuhodné prosperitě jako politické proklamace, když právě není k dispozici konkrétní program. Dnes se za slibem, že opět budeme nejbohatší, opravdu neskrývá žádný konkrétní plán. Proto je možné oživení hospodářského nacionalismu odmítnout s odkazem na jiné prvorepublikové hodnoty, tedy masarykovskou „drobnou práci“, s jejíž pomocí se vyspělejším zemím přiblížíme mnohem bezpečněji než sněním o tom, jak jsme kdysi byli dobří.