Největším tématem dnů těsně před volbami se stalo zdraví hlavy státu, taky k tomu obecnému zájmu nějak přispívám – provinilým pocitům navzdory. Je to podobný pocit provinilosti, jako když člověk na ulici spatří něco, co vidět neměl, aniž by o to nějak usiloval. Zastihl někoho v nedůstojné situaci. Je vlastně jedno, jak se do ní ten druhý dostal, jestli to bylo vlastním přičiněním. Protože důstojnost sice neumíme přesně definovat, její hranice mohou být nejasné, definice mlhavá, ale právo na ni mají všichni, v té základní podobě není nijak zásluhová, alespoň v té základní podobě.

O způsobu, jímž se prezidentův úřad stavěl k informování o zdraví Miloše Zemana v čase jeho hospitalizace, jsem psal před třemi týdny, můj názor se za tu dobu nijak nezměnil. Změnila se situace – k horšímu. Nejde o to, že reakce „lidí dole“ na ty kusé a protichůdné zprávy jsou všelijaké a někdy třeba i neuctivé, ty nanejvýš svědčí o míře (ne)vkusu lidí, kteří cítí potřebu říct si k tomu tématu svoje. Způsob, jímž se v posledních dnech chovají lidé z prezidentova okolí, je ale symptomem čehosi vážnějšího. Jako kdyby z nějakých velmi pragmatických, účelových důvodů rezignovali na důstojnost toho, jehož zájmy by měli reprezentovat především. Nebo je jejich chápání pojmu důstojnost krajně podivné, jakkoliv se jím s velkou chutí ohánějí.

Dílčí informace o skutečném stavu věcí se ven dostávaly a dostávají prezidentské kanceláři navzdory. A z člověka, jehož se ty informace týkají, se kvůli tomu stává jenom nástroj k dosažení nějakého cíle, naplnění pomýlené strategie, přichází o důstojnost. Nemoc ani slabost o ni člověka připravit nemohou, jsou velmi lidské a taky čekají na většinu z nás. Chatrná lež ale nedůstojná je, a v tomhle případě byla navíc úplně zbytečná, ničeho nedosáhla. Jenom vyjevila, řekněme, kolektivní stav ducha lidí prezidentova okolí, možná klaustrofobičnost hradního prostředí, ochotu nadřadit úplně všechno představě vítězství ve válce proti všem, možná pomýlenou naději v magickou sílu popírání, která by snad měla ohnout realitu. A možná prostě nic jiného neumějí.