Před několika týdny vyšla v Edici Echo knížka nazvaná Podtrženo, osobitá forma memoárů exprezidenta Václava Klause. Byly to původně privátní výpisky z četby většinou ekonomické literatury z let 1970–2020, komentované nyní s nadhledem časového odstupu. Do autorova duchovního světa patří – ve škále postojů od akceptace po negaci – dlouhá řada osobností od Marxe přes Misese a Samuelsona až po naše současníky, ekonomové se na stránkách této knihy potkávají s umělci (Böll, Lennon, Orwell, Solženicyn...), politiky (Gorbačov, Reagan, Thatcherová, Trump...), ale třeba i s papežem Františkem nebo Gretou Thunbergovou. Z českých politiků se Václav Klaus na několika místech zmiňuje také o Petru Pithartovi. A právě on poslal redakci Týdeníku Echo následující text:

Ve „výpiscích z četby 1970–2020“ (podtitul knížky Václava Klause Podtrženo) jsem se dočetl, že VK pro mě měl a má „určitou slabost“. Server Echo24.cz 30. června t. r. v anonci řečené knížky toto zjištění podtrhl – titulkem, kterak sice „literatura disentu byla nezajímavá, Pithart se ale přece jen lišil…“.

Měl bych mít já také pro Václava Klause nějakou slabost, jak on malinko jakoby vyčítavě naznačuje, když píše o své slabosti, z mé strany neopětované? Slušelo by se to? Bylo by to gesto smíru? Příkladné v naší rozhádané společnosti?

Mám nutkavý pocit, že o slabosti se obvykle mluví, když ji pociťuje někdo tuze silný, veliký, mocný k někomu malému, nevýznamnému. Taková slabost činí velikána jaksi lidštějším: helemese, on má taky nějakou slabost – třeba ke štěněti, jak milé! Kdo by to do něho řekl? Vidíš, je to taky jen člověk…!

Nejsem velikán, v žádném smyslu. Mívám k někomu sympatie, k jinému antipatie, někoho mám rád, jiného nerad. Někomu dávám za pravdu, jinému ne... S Václavem Klausem to mám jinak. Od samotného počátku. Myslím tím od listopadu 1989. I když, potkali jsme se tváří v tvář ještě předtím, u nás doma na Malé Straně, ve větší diskusní společnosti chartistů a skupiny kolem někdejšího časopisu Tvář (Emanuel Mandler a spol., později nepřehlédnutelná Demokratická iniciativa), do kterého Václav Klaus svého času přispíval. To tenkrát jsem mu prý půjčil knihu Erika Hoffera The Passionate State of Mind, o které dodnes mluví s obdivem. Věděl jsem, že ho zaujme. Mne také zaujala, mimořádně. Tenkrát jsem ji VK dal, nikoli půjčil. Mohl jsem mu ji dát, protože jsem ji tehdy pro samizdatové vydání přeložil. Zaujala jej natolik, že z ní dodnes cituje – překvapivě, vždyť jako by to bylo o něm: „Každý extrémní postoj je útěkem před sebou samým…“

Byl jsem vůči VK vždycky v té či oné formě opozice či odporu. Přitom jsem si zejména za těch prvních deset let „po převratu“ říkal, že Václav Klaus má v mnohém pravdu. Pak už jen zřídka. Dokázal bych z těch jeho pravd udělat slušnou antologii…

Když ale on skoro vždycky – přepínal! Ach bože, proč on tolik přepíná! Snad za to ani nemůže, cosi ho nějak proti jeho vůli asi nutí. Tolikrát „vyléval s vaničkou i dítě“! A často svoji pravdu neuměl prosadit jinak, než aby přitom někoho urazil, udělal z něho parádní nulu, tak, aby mu hanbou spadly kalhoty.

Bylo mně VK mnohokrát upřímně líto. A kolikrát jsem ho přímo nesnášel. Až jsem se za to styděl. Tolik toho znal, přečetl, kam se na něho většina z nás hrabala! Ale bylo tolikrát přes čáru, co a jak to hlásal. Jaká škoda, říkal jsem si. Kdyby byl jen trochu umírněnější! Ale to by nebyl zas tak prudce originální!

Ano, to je zřejmě ono: stal se obětí své neukojitelné touhy po originalitě, a je jí dosud. Musí to být mučivá závislost!

VK měl schopnost rozpoznat chyby dejme tomu „naší strany“. Ale vypichoval je tak, že jeho kritiku nebylo možné přijmout. A navíc, nevím proč, potřeboval přitom urážlivě rozdávat dehonestující nálepky – byl to on, kdo s nimi vždycky začínal. Tak se to v názorových půtkách dělá, ale zbraň je to ošklivá. Kdo takovou nálepku dostane, třeba nespravedlivě, ale pěkně doprostřed čela, může se už jen chabě bránit. Schopnost nálepku oplatit ztrácí, protože by bylo zřejmé, že jen reaguje, právě jenom oplácí. Já VK ani dnes nálepku nedám.

Václav Klaus nějakou dobu vyhrával jeden boj za druhým. Prosadil mnoho dobrých věcí a mnoho věcí špatných, a byly ty druhé nejednou přehnanou verzí těch dobrých. A mnoho důležitého také pominul.

Máme toho dost společného: spolu s ním jsem pro občanská, nikoli lidská práva. Rovněž jsem pro (prostupné) hranice států a také vím, že bez hranic není občan ani politika. Vím, že EU nesmí být stát, tím méně superstát: uklidňuje mne, že jím není. Jak správně píše Klaus, je to – nestát. Také já jsem jen pro nutnou, limitovanou a kontrolovanou migraci; každá země má jinou „vstřebávací“ míru a je třeba ji respektovat, i když to může být nespravedlivé. Rovněž jsem proti nadbytečným regulacím, stejně ovšem jako proti chybějícím regulacím – spory o to jsou ostatně esencí politiky. Ano, volný trh a férovou konkurenci ničí i přemíra dotací, zejména takových, které byly nelegitimně vylobbovány (dotacemi jsou ovšem i přerozdělovací aktivity států, což je jejich raison d’être). Volný trh, a tedy férová konkurence (nemluvě o politice) však ještě víc než dotacemi jsou ničeny korupcí – pozoruhodné je, že to slovo se v Klausově knížce nevyskytne ani jednou! Když přitom na korupční aféry ODS (tehdy Klausova) v roce 1997 dojela! Poprvé v našich moderních dějinách vláda podala demisi, neboť mezi volbami ztratila většinu, poté, co z ní vystoupili členové z koaličních stran. Na druhé straně bych nemluvil o alarmismu ekologů a epidemiologů, protože můj mozek na rozdíl od toho Klausova tomu dost nerozumí. Jsem proti absurdní, přepjaté politické korektnosti, ale budu chránit před urážkami ty slabší. Není mi po chuti bourání soch a vylučování akademiků a vůbec lidí psavých. Také jsem proti jakékoli cenzuře. Děsím se však teroristických aktů ruské státní moci, a o tom se Klaus nezmiňuje. Obdivoval jsem jeho drzost vůči americkému velvyslanci („… však vy tam nějaké najdete!“, tj. chemické zbraně v Iráku).

Něco Václava Klause nutí, aby šel, hnal se dál, nad a za běžnou míru. Za jakousi nezpochybnitelnou, absolutní pravdou. Aby se takovou stala, musí být asi vyznána se vší možnou tvrdostí!

Nezná míru, a nemůže za to. Něco jej žene, aby byl vždycky první, vždycky vítěz. Vždycky jediný vítěz. Nadopovaný ctižádostí už odmala?

V politice založené na boji moci s mocí se to často vyplácí. V politice spočívající v dohadování a usmiřování a vyrovnávání je to na nic. K čemu mít neochvějnou pravdu, když s ní pozurážím spoustu lidí, kteří by mohli být, třeba s výhradami, konstruktivně mými spojenci?

V anglosaské politice (majoritní systém, vítěz bere vše…) by mohl mít VK své místo, možná i místo vítěze. Anebo třeba kdyby se svého času (1998) naplnila „opoziční smlouva“ a zbyly by strany jen dvě. My ale žijeme v Evropě, která si důvodně nevěří a nesvěřuje – zatím – všecku moc jen vítězům na cílové pásce. Moci se tu pro jistotu musejí rozdělit. Lidi to štve, jako by nevěděli, že jinak by to mohlo být horší (respektive už je: Orbán).

Kniha Podtrženo je nepochybně pozoruhodná kniha a v tomto smyslu mám pro ni silnou slabost: VK, který jinak jako by se minul kontinentem, nám prozrazuje, že i on někoho (a není jich málo!) uznává a ctí, když si v tichu své pracovny čte a podtrhává. Škoda že když píše a mluví k nám ostatním, ctí a uznává jen sebe.

Neměl jsem asi Václavu Klausovi tenkrát tu Hofferovu knížku dávat. Na jednom místě se tu třeba dočtete: „… je nemožné myslet v čistě měkkých formulacích.“ Což si VK nadšeně podtrhuje.

Pravda pravdoucí. Neplyne však z ní, že mluvit, jednat vyjednávat s oponenty v prostředí liberálně demokratické evropské politiky lze pouze tvrdě – v tvrdých formulacích. Toho jsme si užili dost, my, kteří jsme nehráli ani americko-kanadskou, ani kontinentální ruskou ligu. Že tam hrají lepší hokej? No, řekněme že každopádně jiný, o dost tvrdší. Pod kapitány Trumpem a Putinem.