V roce 1983 už ani komunistický režim nemohl tajit, že se něco špatného děje s tzv. životním prostředím. Jeho čím dál mizernější stav ještě nebyl spojený s představou globálních dějů a katastrof a spíš než oteplování se obyvatelé střední Evropy obávali kyselých dešťů a smogu, který v podobě hustých mlh ležel v průmyslových oblastech celé měsíce a proměňoval ovzduší v dusivou kaši. V Československu patřily ke zvlášť zasaženým oblastem severní Čechy, které si svou polohou a industriálním charakterem o zamoření exhaláty přímo říkaly. Především Ústecko bylo synonymem pro představu plic rozleptávaných chemickými zplodinami, jež chrlily komíny zdejších průmyslových závodů nebo přinášely větry z blízkých tepelných elektráren a hnědouhelných revírů. Byl to v zemi asi nejtoxičtější region, kde žili lidé jakoby za trest nebo proto, že jinde už pro ně nezbylo místo.

Ten kraj, kde Labe opouští Čechy, měl však svá specifika. Jednak skutečně pozoruhodnou krajinnou tvářnost, kterou si však ale uvědomoval jen znalec nebo člověk, jenž má pro ty věci smysl (a těch je vždycky spíš menšina) – a pak ještě jednu věc, která zdaleka nebyla samozřejmostí: Ústecko mělo svého spisovatele, a to ne ledajakého. Vladimíra Párala. Ten svými romány vytvářel to, čemu se říká mytoepický rozměr kraje, jeho genius loci. Páral nebyl jeho realistickým portrétistou, ostatně téměř u něj absentuje sudetská minulost Aussigu (také jistě z důvodů cenzurních, ale spíš ho to literárně nezajímalo), nebyl ani nějakým jeho kronikářem. Byl zato tvůrcem jeho sociálně-psychologicko-mytického obrazu jako scenerie, kde se ve zvláštní formě uplatňuje patologie automatizované a smyslu zbavené existence. Ústecko použil jako laboratoř pro svou koncepci lidské společnosti, kde základním mechanismem je strategie uspokojování pudů a libida, které jsou hnacím řemenem dějin. Jeho romány byly zvláštním způsobem odtažité i angažované, cynické i účastné, ironické i kýčovité, působily jako velmi dráždivé a obscénní, někdy přesné a výstižné, jindy rozbředlé a k neučtení, hédonistické a snoby přitahující. A přitom vlastně byly dílem moralisty a melancholika, chemického filozofa-stoika, který by nejraději svým postavám naordinoval na marnost světa nirvánu a buddhistické vyvanutí.

Nyní jméno Páral už delší dobu nezní tak přitažlivě jako v polovině těch osmdesátých let, kdy se spolu s Hrabalem, jeho estetickým antipodem, dělil o trůn oficiálně vycházející české literatury – nebo přesněji o trůn, který držela čtenářská obliba. Byl to ovšem trůn dost problematický a sezení na něm mělo svá úskalí a něco je to oba také stálo. Oba se v normalizačním režimu adaptovali po svém, oba nějak upravili a přizpůsobili poetiku (Hrabal) a noetiku (Páral), první se spíš cenzuroval, druhý spíš taktizoval a měnil strategie. Nutno také říci, že Páral byl skoro o dvacet let mladší, jinak vypadala jeho padesátá léta (pracoval jako inženýr chemie a psát teprve začínal, zatímco Hrabal byl už dávno v literárním undergroundu), takže když se v šedesátých letech stali oba hvězdami, měl každý za sebou jinou dráhu a zkušenost. Ani jeden z nich nebyl homo politicus, naopak se celý život snažili politice vyhnout, což je však přivádělo i do trapných situací, které jich nebyly hodny (podpis pod Antichartu, u Párala dokonce vázací akt). Ideově i svým naturelem však měli ke komunismu nebo vůbec k představě budování jakékoli utopie jak jen možno daleko, což režim věděl, stejně jako to věděli jejich čtenáři.

V tom zmíněném roce 1983 bylo Parálovi jedenapadesát a autor tohoto textu chodil na gymnázium v Sokolově, tedy v lokalitě jen o trochu méně postižené než Ústí nad Labem. Jako češtinářku měl velmi osvícenou paní profesorku Vondráčkovou, která jednoho mlžnatého dne mluvila o právě vyšlém Páralově románu, který se jí podařilo sehnat (Páral byl až do konce komunismu podpultovka), a její líčení bylo tak sugestivní, že pak snad přebilo i zážitek z četby, který si teď obnovil. Mluvila o románu s mnohoslibným názvem Válka s mnohozvířetem, který samozřejmě evokoval Čapkovu Válku s Mloky, přičemž zřetelně naznačovala, že je to alegorie na režim a poměry.

Když si pak student knihu obstaral (měl známou v knihovně), byl po dobrém a zajímavém rozjezdu poněkud zklamán. Druhá část románu, kde se mechanicky několikrát obrátí role postav, mu přišla rozvláčná a zbytečně spletitá. Pokládal si otázku, proč bylo nutné na ideu poměrně prostou a srozumitelnou, byť zajisté nekonformní a lákavou, věnovat tolik slov a prostoru. Páral v té době už psal víc, než jeho nápady unesly, mechanismus bobtnajícího textu a jistota, že jeho obrovské čtenářstvo, podvyživené z mdlé knižní produkce, zkonzumuje i nastavovanou krmi, když je od něho, vedla k mnohomluvnosti a nekonečně se vlekoucí epizodnosti.

Jisté však je, že šlo o každým coulem atraktivní námět. Ústí nad Labem (ale s ním celý průmyslový svět) je napadeno slizkou a odpornou hmotou, která vzniká z průmyslového odpadu, jenž se v ní spojil v jedno nahnědlé tělo, které se valí jako těsto, jako obří mloci ze všech stran. Do kalamitní situace jsou zataženy klasicky páralovské postavy, které procházejí v menších modifikacích většinou jeho próz, tedy binárně vybrané lidské modely, ambiciózní a poživačný Eduard Rohan a naopak asketický a poctivě nudný Standa Bimoň, pracovníci Severočeských potravinářských závodů. Útok je vytrhne z každodennosti a oni musejí spolu s blízkými i celým městem čelit pohromě, což každý dělá po svém, Eda nápaditě a pozérsky, Standa houževnatě a bez invence. Zdá se však, že s masitem si lidé poradí, „zmasí ho“ a udolají v boji a snad si i vydechnou a ekologicky poučí. Dalo by se mluvit o specifickém žánru sci-fi, kde se líčí invaze, nad níž se spojenými silami zvítězí, plus pochopitelně ten angažovaný ekologický námět.

Jenomže takhle jednoduché to u Párala není. Mnohozvíře mění podobu a strategii a po nepříteli útočícím, s nímž se dá bojovat třeba vrtulemi nebo světelnými paprsky, se stává nepřítelem vtěleným. Masit se rozpadne v prach a změní se v jakousi substanci, která vstupuje do člověka prostřednictvím infekce, jíž mnohem snáze podléhají lidé, kteří jsou nějakým způsobem morálně oslabeni: sobci, poživačníci, ješitové, marnivci, smilníci etc. Z Války s Mloky se stane Bílá nemoc, která je u Párala hnědá: napadeným se říká „hnědáci“, těm, kdo jsou zdrávi, „bělouši“ (prošlo by to dnes?) a na rozdíl od Čapka, kde si Čengova nemoc (tak se v dramatu jmenuje) nevybírá a postihuje chudé i bohaté, vinné i nevinné, je její šíření u Párala spojené s morálním profilem napadených. Jde po líných a pasivních lidech, kteří mají materiální tužby: typické je, že nečtou, necvičí, poslouchají příliš hlasitou hudbu: třeba Sex Pistols, což se nějak k Páralovi asi doneslo. Punk určitě nebyl právě to, pro co by měl tento obdivovatel Goetha a Stendhala pochopení. U hnědé nemoci nejde vlastně o nemoc či infekci v pravém slova smyslu, neboť ti, u kterých se projeví (zhnědnutím kůže a pak hnědými vybouleninami), se s nemocí sžijí a je jim s ní vlastně dobře. Největším nepřítelem svobody a lidské důstojnosti je zbahnělost v člověku a jeho ochota ustupovat vlastní pohodlnosti a poživačnosti.

Hnědá infekce se stává závislostí, které se jen málokdo chce zbavit, ba mnozí po ní začnou toužit, protože jim je v jejich vlastním rozkladu dobře. Prášek z mnohozvířete si předávají jako drogu, se kterou se dá i kšeftovat. Lze s ní i manipulovat druhého, kterému se droga vnutí nebo podstrčí, přičemž různým peripetiím je věnováno mnoho stran: jako by se droga projevovala i na autorovi, který podléhal marnivému psavectví. Ale čtenář přece jen postřehne, že tomuto vyhlášenému hédonistovi a marnivci šlo ještě o něco jiného. Totiž snad o výchovu sebe i svých čtenářů, kterým postupně do textu propašovává svou představu, jak se mnohozvířeti bránit. Vyprávění se postupně proměňuje v instruktážní lekce autogenního tréninku, kterému se spolu s cvičením jógy Páral věnoval a v kterém nejspíš nacházel pro sebe cestu k autarkii (nezávislosti) mysli, o níž mu nejspíš šlo především. Válka s mnohozvířetem je pak boj o reflektované, nezávislé a osvícené já, které nebude dusit marnost tužeb tohoto světa.

Psaní těch mnoha románů, z nichž některé nelze v české literatuře pominout, k tomu bylo možná víc prostředkem než cílem. Svým způsobem to byl komplikovaný způsob, jak se k ní dostat. Ale co my víme, kudy vede cesta… Možná o té cestě víme ještě méně, než když skoro před čtyřiceti lety Páral tu svou ekologickou moralitu psal. Proto jsem ji tu právě v téhle době připomněl.