Jsme hrdými Čechy, národem, který se může sebevědomě potýkat s ostatními? Sto let od vzniku novodobého českého státu neexistuje na tuto otázku odpověď. Sebevědomí nechybí pouze tehdy, pokud člověk zůstane uvnitř současných českých hranic a nezajímá se o nic, co se děje v jiných prostorových a časových souvislostech.

Nejistotu vzhledem k okolnostem, ve kterých vznikl a přežil český stát, naposledy podtrhla Česká televize, když zadala agentuře Median průzkum otevírající jednu třináctou komnatu národní duše za druhou. Zjistilo se, že existuje většinový názor, při kterém se zhruba dvě třetiny občanů shoduje na základních motivech státnosti. Soudí, že bylo dobře, že se rozpadlo Rakousko-Uhersko a na jeho základech vzniklo Československo. Myslí si, že se Československo mělo roku 1938 bránit německé agresi, i když ho mnichovskou dohodou opustili všichni jeho spojenci. Zároveň sedmdesát procent považuje za chybu, že se Česko po roce 1945 nezapojilo do Marshallova plánu a spojilo svůj osud se Sovětským svazem. Průzkum už nezmiňuje další katastrofu, a tak není jasné, jak jsme se měli zachovat v roce 1968 při invazi vojsk Varšavské smlouvy.

Připomínka historických milníků ukazuje národ, který má potíže s udržením existence mezi dvěma bloky, a co hůře, nemá příliš jasno v tom, jak se měl ve svých přelomových chvílích zachovat, a často zpytuje svědomí nad tím, jak se rozhodoval v minulosti. Vědomí nejistého osudu i obava z dalších nepřátelských intervencí se promítá až do dnešních časů. Odchodu Slováků ze společné republiky lituje 56 procent občanů, o vstupu do Evropské unie má pochybnosti víc než třetina. Jak bychom si mohli být jisti, když naše vlastní rozhodnutí způsobila tolik škod a bolesti. Jisté je jedno, tento národ má se svým sebevědomím potíže.

Jednou z příčin této nejistoty může být fakt, že se obvykle přehlížejí širší souvislosti, jak prozrazuje i dikce televizních otázek. Nemá velký smysl dotaz, jestli Čech považuje za správný rozpad Rakousko-Uherska. Habsburská říše padla stejně jako německé, turecké i ruské impérium za oběť první světové válce a její poslední císař Karel vyzval „své národy“, ať převezmou odpovědnost za svůj osud. Československo bylo nutností. Jeho podoba však posloužila jako záminka dalších krizí a dodnes řada zahraničních historiků považuje vznik národního státu, kde byl státní národ v menšině, za přehmat pařížských jednání o míru. Tento nedostatek tzv. versailleského systému se snažila napravit mnichovská konference, a nutno připustit, že kdyby na jedné straně stolu neseděl Adolf Hitler, kterému nešlo o Sudety, ale mnohem větší expanzi, možná by platila dodnes. Naopak nelze vyloučit, že se vyplatilo nekrvácet za Evropu a počkat, až se Hitler sám zničí. Další shodou historických náhod bylo Československo obnoveno takřka v předválečných hranicích, doplatilo však na expanzi stalinského Ruska a jeho páté kolony, tedy Komunistické strany Československa. Ani schopnější politici, než které měla k dispozici třetí republika, by nestačili na úkol držet pod kontrolou národního zrádce a zároveň s ním spolupracovat ve vládě, v níž měl díky volbám nejsilnější pozici. Předpokládat, že Leonid Brežněv v roce 1968 nechá Československo vyklouznout z komunistické diktatury, bylo buď odvážné gesto, nebo obyčejná nepředloženost, když Čechoslováci neměli žádného spojence. Stejně tak bylo zpozdilé čekat, že Slováci při první vhodné příležitosti nebudou reklamovat právo na národní stát vůči státu, který vznikl s ideologií národního sebeurčení.

Karty, které rozdal někdo jiný

Novodobý český stát byl ustaven ve chvíli, kdy se rozpadaly světové říše. Se sedmiletým přerušením přežil období, kdy byl rozvrácen světový politický, a dokonce ekonomický řád. Po válce se přidal k jednomu z možných modelů o hospodářskou obnovu se všemi důsledky, které z toho plynuly. Jedním z nich bylo, že se tento řád opět zhroutil a Češi se zčistajasna ocitli na druhé straně barikády. Desetimilionový národ Čechů nerozhoduje o svém osudu, ale hraje s kartami, které mu mezinárodní okolnosti vloží do ruky. Může na sebe být hrdý do té míry, že s těmito kartami svůj stát udržel.