Benešová, Havlíček, Kremlík jsou další jména v řadě osmadvaceti ministrů, které už jmenoval prezident Zeman na návrh premiéra Babiše. Takový počet členů vlády nedlouho po volbách značí, že se politika propadá do nejistoty, která v nejbližší době může skončit nějakým výbuchem. Tolik říká zkušenost tuzemské demokracie po roce 1993.

Staronová ministryně spravedlnosti Marie Benešová si ještě před nástupem do funkce vysloužila desetitisícovou protestní demonstraci, nový šéf průmyslu Karel Havlíček na sebe upozornil dlouhodobou podporou Babišova sporného projektu EET, právníka Vladimíra Kremlíka, který má řídit dopravu, dosud nikdo nezná. Vzniká pochybnost, zda má smysl si jejich jména vůbec pamatovat, protože výměna mužů a žen na ministerských postech je za premiéra Babiše nejrychlejší v historii a za chvíli může být na jejich místech někdo jiný.

Za sedmnáct měsíců zasedlo ve dvou Babišových vládách tolik lidí, že každému musí být jasné, v jak nestabilních poměrech žijeme. Za klidné vládnutí je možné označit první premiérství Václava Klause, vlády Miloše Zemana a Bohuslava Sobotky, kdy počet šéfů na klasických ministerstvech nepřekročil počet třiadvacet. Nestabilní poměry se vyznačují tím, že ministrů se vystřídá mezi sedmadvaceti a třiceti, jak se stalo v časech tří sociálnědemokratických premiérů z let 2002–2006, za premiérování Mirka Topolánka nebo Petra Nečase. Teď se do výčtu s rekordní rychlostí hlásí Andrej Babiš.

Z toho by se dalo odvodit, že ani Babišovo vládnutí nevydrží celé volební období. V každém případě by to byla novinka při tak častých obměnách. Vláda je podle ústavy kolektivní orgán, kde jeden závisí na druhém, a pokud se premiér chová příliš arogantně, nemůže se v časech krizí spolehnout, že ho kolegové podrží. Rychlou rotací kádrů zároveň na sebe šéf ANO prozrazuje, že se v příliš mnoha resortech neorientuje. Když do nich stejně mluví, pak podněcuje mezi samotnými ministry úvahy, že by to bylo lepší bez něj.

Strakovka jako nízkoprahové zařízení

Zvláštností Babišova premiérování je víc, než aby se daly schovat za heslo, že řídí stát, a tedy i vládu jako firmu. Sice bezohledně, ale o to efektivněji. Shodou okolností do vlády nebere žádné manažery. Ze samotného Agrofertu je ministrem jen nejdéle sloužící Richard Brabec, další manažer Dan Ťok právě končí. Babiš se úzkostlivě vyhýbá tomu, aby ministerské křeslo svěřil někomu z těch, kteří se do veřejného života vyhoupli přes jeho hnutí ANO. A pokud snad uvažoval o této možnosti, pak ho z takových nápadů vyléčila čtrnáctidenní ministryně spravedlnosti Taťána Malá. Během neustálých výměn se střídají především kariérní byrokraté a lobbisté, přitom některé z nich premiér vyhazuje pro neschopnost, další jsou zase málo loajální. Z toho lze usoudit, že chaos tentokrát do vlády nepřichází zvenku jako v časech hospodářských krizí za Klause a Nečase, ale ani není důsledkem nepopulárních reforem jako v dobách Špidly a Topolánka, nerozpadají se stranické struktury jako v roce 1998, stabilitu rozvrací svým nepředloženým chováním sám premiér.

Tři noví ministři nejsou zajímaví tím, proč do vlády vstupují a co by vlastně chtěli uskutečnit. Vždyť ani současní šéfové resortů s výjimkou ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové takové ambice nemají. Všichni ostatní asi chtějí jen přežít na vysokém postu, užít si svůj vliv a o mnoho víc se v jejich motivaci nemusí hledat. Benešová, Havlíček a Kremlík jsou čísly otevírajícími vyhlídku, že nastává doba chaosu, se kterým jsme se v demokratickém Česku dosud nesetkali.

V principu existují jen dvě možnosti, jak se bude příběh Babišova premiérování dál odvíjet. Babišovy výměny ponížily význam ministrů do role těch, kteří zvedají na vládě ruce, jak se jim řekne, a ve svých úřadech jen uskutečňují náhodné nápady svého šéfa. Pokud s tím budou aktuální členové vlády spokojeni, bude se zdejší exekutiva pomalu posouvat k autoritářskému modelu vládnutí. V něčem to může být podobné americkému systému, kde jsou ministři v zásadě jen prezidentovými tajemníky pro danou oblast, ovšem v Česku to bude bez korekce prezidentských aktivit, kterou ve Spojených státech obvykle vykonává Kongres. Cesta k novému modelu ovšem bude vyžadovat další a další rotaci. Strakova akademie i další vládní úřady se stanou zařízeními se stále nižším prahem a spolu s tím porostou rizika, že se vláda úplně rozpadne. Vedle toho se nabízí možnost, že část ministrů projeví dostatečné sebevědomí a donutí Babiše, aby respektoval pravomoci, které mají ve svých resortech, a také ho naučí, aby se k ostatním členům vlády choval jenom jako první mezi rovnými. V takovém případě by mohl kabinet přežít, zvláště pokud zase jednou nezkolabuje hospodářství.