Jsou události, kvůli nimž stojí za to být naštvaný ještě třeba po mnoha letech, možná celý život. Mne nikdy nepřestane štvát, že ten pomatenec zastřelil Johna Lennona. Dnes je to čtyřicet let, právě tolik let mu bylo tehdy.

Nevím, zda už bylo něco takového jako syndrom Lennonovy smrti odborně popsáno, nejspíš ano, ale generace osmdesátých let by byla vhodným objektem zkoumání: Beatles zažít nemohla, i když nejeden z nás byl s nimi v pozadí zplozen, sedmdesátá léta jsme vnímali dětsky a na začátku emocionálního rozpuku – když tvor hledá nějaký idol uctívání – přišly ty rány a Lennonova smrt. Sotva se člověk zamiloval, už mohl nosit smuteční pásku. Také jsem ji snad chvíli nosil.

Večer osmého prosince 1980 byl tedy John Lennon definitivně mrtev a svět je od těch časů nekonečně daleko, nebo se to aspoň tak zdá. Emocionální a sentimentální prožívaní té věci se týká stále menšího počtu lidí, i když i to může klamat. Lennon byl superhvězda té přelomové doby, kdy se zdálo, že rocková hudba má zvláštní význam v dějinách, což byla nejspíš iluze, v něčem i problematická. Ale i odpůrce Beatles musí uznat, že něco, a nebyla to jen pubescentní mánie, z nich vyzařovalo, a jestli má popkultura nějaké klasiky, tak to jsou oni.

Takže co z Lennona zbylo? Samozřejmě ty písně a hudba, ať už beatlesovská, nebo ze sedmdesátých let; skoro vždycky v sobě mají mozartovsky neoposlouchatelnou radostnou znělost, která není laciná a podbízivá, ale přitom taková, že je s ní člověku jaksi lépe (samozřejmě se najdou lidé, kteří budou tvrdit opak a nic s nimi nepohne). Dále schopnost vystihnout jednoduše a s velkou mírou symbolické nadsázky nutnou touhu člověka po lásce, bratrství a míru a takových věcech: All You Need Is Love. Vím, že píseň Imagine byla (nejen) mým ctěným kolegou nazvána nejhorší písní všech dob, a chápu, jak to myslel, a ideový výklad víceméně sdílím, ale je to myslím nepochopení věci. Jako by se anatom rozhodl pitvat slavíka a divil se, že přitom přestal zpívat. Lennonovy písně byly lyrické a naivně stylizované, ale až na dvě tři výjimky nebyly tendenční a agitační – a i ty byly vlastně vtipné a měly šmrnc, třeba Dejte šanci míru.

S tím nějak souviselo Lennonovo nadání k černému humoru, sarkasmu, prostořekosti. Lennon byl představitelem té kulturní mentality, která stále vtipkovala a věděla, že nejlepší způsob komunikace je nebrat věci moc vážně. Lze chápat, že to může mnohé štvát, ale pořád si myslím, že je lepší než být morous a sežírat se vážností. V protikladu s tím se může zdát ta jako by zasněná hippies poloha Johna na nebesích s tou ezoterickou Yoko, poloha, která se stala vizuálním archetypem zasněných mladých mužů a v níž se vrátila ikona, s prominutím kristovská, Vím, že to někomu může znít jako rouhání, ale něco na tom prostě je. Ale ani to není nutné brát tak vážně.

Ta pitomá vražda je už dávno historický fakt. Ale stejně by se s ním člověk neměl smiřovat. Hrozné věci se stávají pořád a tahle slavná smrt je jen jedním z milionů takových zásahů zla do světa, který se někdy zdá být zlem prosycený. Svět nikdy nebyl a nebude jiný, nikdo ho nikdy nezmění, což Lennon zpívá v jedné písni. Změnit se můžeme jenom my sami, dodával. Což byla ta utopie. Pořád myslím, že docela dobrá utopie.